Osvětim - 1270 až současnost

Kniha J. R. van Pelta a D. Dworkové získala řadu ocenění

Nová kniha (kanadsko-nizozemského) historika architektury a holocaustu Roberta Jana van Pelta a historičky Debórah Dworkové z Clarkovy univerzity v USA je věnována Osvětimi a oblasti Horního Slezska od 13. do 20. století, viděných prizmatem německého Drang nach Osten a procesu konečného řešení. Jak se to mohlo stát? ptají se historici i všichni ostatní, když se setkávají s historií šoa a vyhlazování. Absurdita a nelidskost těchto událostí je vzdaluje lidskému pochopení, činí je izolovanými a neuvěřitelnými. O Osvětimi a šoa vyšla již celá řada knih. Na rozdíl od většiny z nich Robert Jan van Pelt a Debórah Dworková o obětech skoro nemluví, většinou se snaží být až přehnaně objektivní a nedávat najevo žádné city, mluvit pouze jazykem faktů a dobových pramenů. Na minulost Slezska se dívají pohledem samotných plánovačů mytického německého Východu, praktickým a účelovým pohledem technokratů stejně jako zamlženým pohledem Himmlerových a Rosenbergových vizí. Ukazují vývoj jejich myšlenek od prvních projektů na nově dobytých územích až po násilné přesídlování a vyhlazování celých skupin obyvatelstva. Není to ovšem radostné ani snadné čtení.

Historie stará a nová

První část knihy je věnována historii města Osvětimi a Horního Slezska. V roce 1270 město založili Němci, 1457 se zase stalo součástí Polského království a v době dělení Polska bylo 1772 připojeno k Rakousku. Provází je nikterak výjimečný osud pohraničního městečka na hranici Německé říše, Čech a Moravy, Polska a Uher. V germanizačních plánech konce 19. století se Osvětim stala centrem slezské části tzv. německého Východu, oblasti, v níž Němci hledali svůj ztracený ráj krve a půdy. Během mírových jednání v Brestu obsadila německá armáda Ukrajinu, Bílou Rus a zbytek Livonska a vláda začala uvažovat o přesídlení většiny etnických Němců z Ruska na nově dobytá území. Na východě však muselo Německo nakonec odstoupit Pomořansko a umožnit polský koridor k moři, největší potupou však byla ztráta průmyslové základny Horního Slezska. Himmler sám usiloval s nadšením o repatriaci etnických Němců, jejichž počet ve východní Evropě byl odhadován na 10 milionů. Přesídlení z Ruska a baltských států bylo zahájeno již koncem roku 1939, protože repatriace byla umožněna tajným dodatkem smlouvy se Stalinem.

Druhá část knihy (Ctižádost a zkáza) dokumentuje zrod projektů na zbudování osvětimského koncentračního tábora a jeho postupnou proměnu v největší nacistický vyhlazovací komplex na pozadí Himmlerových plánů germanizace východní Evropy. Stovky architektonických plánů z Ústřední správy budov SS v Osvětimi, které Němci zapomněli zničit, se dostaly do osvětimského muzea a sovětských policejních archivů v Moskvě, kde byly zpřístupněny teprve po roce 1990. Stejně jako písemnosti v mnoha německých archivech dokazují, že tábor plnil od května 1940 až do ledna 1945 řadu různých funkcí. Původně měl sloužit jako oblastní vězení pro odpůrce německého režimu a zároveň jako průchozí koncentrační tábor pro vězně, určené na nucené práce. Od listopadu 1940 byla Osvětim začleněna do projektu etnického čištění celé oblasti. Brzy se stal tábor také místem poprav ruských válečných zajatců a polských rebelů. Z rozhodnutí SS začali být vězni využíváni jako pracovní síla pro těžbu stavebních materiálů a jejich podmínky se tím okamžitě zhoršily, stali se z nich otroci a uvolnil se prostor pro všechny způsoby násilí a mučení. První transport Židů dorazil do Březinky v březnu 1942, mladé ženy byly nasazovány na vražedné pozemní práce, které souvisely se zřízením Himmlerovy ukázkové farmy v této oblasti. Projekt rozšíření osvětimského tábora byl zase inspirován využitím zdejších vězňů při práci na stavbě nové továrny na syntetický kaučuk a benzin koncernu IG Farben v Monowicích. V červenci 1942 zavedli příslušníci SS selekce přímo na židovské rampě a ty, které považovali za nepoužitelné, ihned likvidovali. V polovině léta 1942 se již v Březince vraždili všichni Židé kromě malého počtu těch, kteří měli být dočasně využiti na práci. Konečná přestavba Osvětimi na židovský vyhlazovací tábor byla schválena 26. září 1942. Tehdy se stalo výhradním úkolem tábora v Osvětimi-Březince vyhlazení evropských Židů.

Práce Roberta Jana van Pelta a Debórah Dworkové pomáhá pochopit původní nacionální a rasovou politiku a záměry nacistického vedení a novými doklady přesvědčivě vyvrací všechna tvrzení, zpochybňující existenci Osvětimi jako vyhlazovacího tábora. Kniha přináší četné nové doklady o budování osvětimského tábora a jeho různém využití stejně jako o existenci a využití plynových komor a krematorií. Autoři se snaží Osvětim a holocaust zasadit do historického kontextu, kterým se dosud nikdo seriózně nezabýval, ale který zrůdnost nacistických zločinů ještě prohlubuje. Nový je také rozbor širšího kontextu procesu konečného řešení v rámci nacistické ideologie, německého snu o perfektní a rasově jednotné společnosti, z níž byli vyloučeni nejen Židé, ale také Slované, Romové, duševně nemocní, homosexuálové a další podřadné bytosti.

Svědek proti Irvingovi

Získané znalosti a zkušenosti dovolily oběma autorům se zapojit do jednání o budoucnosti Státního muzea v Osvětimi-Březince a zároveň poskytly nové materiály, umožňující úspěšně čelit popíračům holocaustu. Podíleli se rovněž na ustavení prvního univerzitního střediska, zabývajícího se studiem holocaustu a dalších případů genocidy na Clarkově univerzitě v USA. Kniha získala řadu ocenění, např. National Jewish Book Award 1996, cenu americké Asociace historiků architektury 1997 a cenu německých kritiků 1998. České vydání autoři rozšířili o pasáže věnované osudu židovských vězňů z bývalého Československa v Osvětimi a závěrečnou kapitolu věnovanou procesu s jedním z předních popíračů holocaustu Davidem Irvingem, jehož se jako korunní svědek účastnil i Robert Jan van Pelt. Kniha je navíc doplněna podrobným přehledem dosavadního výzkumu Osvětimi a holocaustu od Pavla Zemana a obsáhlou bibliografií česky publikovaných knih k tomuto tématu. Kniha byla vydána v edici Historické myšlení - řada Totalitarismus a šoa v nakladatelství Argo a je k dostání u všech knihkupců.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.