Obraz pražského ghetta

Výstava v Muzeu hlavního města Prahy

Ignác J. Porges: Vilém Karel Karpeles, 1836.

Od poloviny května je v Muzeu hl. města Prahy otevřena výstava Pražské ghetto v obrazech. Na 180 obrazů, rytin a kreseb z období téměř jednoho a půl století pochází většinou ze sbírek Židovského muzea v Praze a Muzea hl. města Prahy, další zápůjčky jsou z Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy a ze soukromých sbírek. Najdeme mezi nimi díla klasiků českého malířství 19. století i práce málo známých židovských umělců, z nichž mnohé nebyly dosud vystavovány. Protože obrazů, a zejména kreseb s danou tematikou je větší množství, než bylo možné vystavit, dojde v druhé polovině června k částečné výměně exponátů.

Lidé

V čem spočívala přitažlivost židovské Prahy a jejích památek pro pražské i cizí umělce? Především tu je skutečnost, že pražská židovská obec byla přes všechny katastrofy, pogromy i vypovězení vždy znovu obnovena a zachovala si po celé tisíciletí svoji kontinuitu a tradice. Pouze díky tomu zůstalo až do konce 19. století zachováno také Židovské Město a jeho památky, které byly v jiných městech zničeny většinou již ve středověku. Nakonec zde působila i malebná poloha pražského ghetta, ležícího v zákrutu Vltavy takřka uprostřed pražské kotliny, odkud se před stavbou Rudolfina a Uměleckoprůmyslového muzea otevíral široký výhled na panoráma Pražského hradu.

Vilém Kandler: Interiér Staronové synagogy, 1838.

Osvícenství a josefínské reformy přinesly po roce 1780 pro obyvatele ghetta významné změny. Nabízely nové cesty k integraci do okolní společnosti, mnozí těchto možností využívali a brzy dosáhli významného postavení jako zakladatelé průmyslových podniků, bankéři a velkoobchodníci. Nová potřeba reprezentace emancipující se společnosti dala vzniknout na přelomu 18. a 19. století celé portrétní galerii duchovních představitelů pražské židovské obce a portrétům příslušníků zámožných rodin ghetta. Manželské podobizny Wolfa a Sáry Moschelesových (kolem 1790) ze staré pražské patricijské rodiny naznačují, že rodinné portréty nebyly už koncem 18. století u zámožných obyvatel výjimkou. Pro objednavatele z ghetta pracoval na počátku 19. století tehdy nejlepší pražský portrétista Antonín Machek (1775-1844), který je na výstavě zastoupen portrétem továrníka Wehleho a jeho rodiny v biedermeierovském oblečení. Procítěnou atmosféru skupinového portrétu dotváří přírodní prostředí zahrady v Židovském Městě s výhledem na Pražský hrad.

B. Havránek: Klausová synagoga a hřbitov, 1843.

Ve 30. a 40. letech byli již autory rabínských i rodinných podobizen židovští žáci pražské Akademie Šimon Jakub Arkeles (1803-1875), Leopold Pollak (1806 až 1880), Izák Jeiteles Schoepl (1811-1855), Adolf Aron Pulzer (1813-1891), Jan Brandeis (1813-1872), Ignác Pereles (1823- 1893) nebo Josef Bindeles (1826-1914). Vyhledávaným autorem vytříbených miniatur a jedním z nejlepších pražských židovských portrétistů se stal Ignác Josef Porges (1812-1890), na výstavě zastoupený např. portréty členů rodiny Karpelesů, které poskytují představu o jeho přesném a barvitém stylu. Jako vydavatelé grafických podobizen se v ghettu nejvýrazněji uplatnili knihkupec Markus Schmelkes (zemřel 1857) a nakladatel Wolf Pascheles (1814-1857).

Památky

Jan Minařík: Masařská ulice, 1906.

Nejstarší a nejvýznamnější pamětihodnost pražského ghetta - Staronová synagoga - se stala již na počátku 19. století jedním z hlavních motivů pražských vedutistů. Jako první ji kreslili Karel Würbs (1807- 1876) v roce 1836, Vilém Kandler (1816- 1896) v roce 1838 a Vincenc Morstadt (1802-1875) v roce 1840 a jejich rytiny sloužily jako ilustrace nejstarších pražských průvodců. Podrobněji nakreslil interiér Staronové synagogy v roce 1842 malíř Josef V. Hellich (1807-1880), v roce 1843 jej v rozměrném akvarelu se všemi detaily zařízení zachytil mladý Josef Mánes (1820-1871). Jeho akvarel se pak stal předlohou litografie Františka Šíra (1804 až 1864), kterou v roce 1846 vydal Wolf Pascheles jako jeden z nejstarších suvenýrů pro návštěvníky Židovského Města.

Později se setkáváme se Staronovou synagogou převážně jako motivem ilustrací pro pražské obrazové časopisy, které kreslili ilustrátoři Karel Liebscher (1851-1906), Antonín Lewy (1845-1897) nebo Jan Koula (1855-1919). Na počátku 20. století vytvořili řadu pohledů na průčelí Staronové synagogy a Židovské radnice malíři Antonín Slavíček (1870-1910) nebo Stanislav Feikl (1883-1933), interiér synagogy se pokusili zachytit malbou Oldřich Blažíček (1887-1953) a Jindřich Průcha (1886 až 1914), v grafických listech Alexander Jakesch (1862-1934) či Efraim Moses Lilien (1874-1925).

Také Starý židovský hřbitov se stal od počátku 19. století oblíbeným námětem několika generací vedutistů a krajinářů. Tito umělci nalezli na hřbitově bohatý pramen námětů, které odpovídaly jejich zaujetí pro staré památky minulosti a neobvyklé přírodní scenerie. Prvním umělcem, kterého zaujaly motivy ze hřbitova, byl Antonín Mánes (1784-1843), zakladatel tradice českého novodobého krajinářství. S náměty hřbitova se dochovala ze 20. a 30. let řada jeho kreseb, akvarelů a dva lepty. Jednoduchý náhrobní kámen, ponořený hluboko do země, zarůstající travou nebo skrytý pod větvemi keře, se v jeho podání stal výmluvným obrazem lidského života nebo obecněji sil růstu a zanikání, které tvoří základní pohyby přírodního dění. Jako vedoucí krajinářské školy na Akademii přivedl k námětům ze Starého hřbitova také své žáky, zejména Josefa Vojtěcha Hellicha (1807-1880), Eduarda Herolda (1820 až 1895) či Amálii Mánesovou (1817-1883). Umělci následující generace usilovali o sjednocení jednotlivých motivů v celkovou obrazovou kompozici a o vystižení neobvyklé atmosféry hřbitova. Tento vývoj předznamenala litografie Maxe Haushofera (1811-1866), od r. 1844 nástupce Antonína Mánesa ve vedení krajinářské školy. Přibližně ve stejné době se podařilo sugestivně vyjádřit tajemnou atmosféru Starého hřbitova také A. B. Piepenhagenovi (1791 až 1868), který jako první zachytil scenerii hřbitova v přízračném osvětlení úplňku.

V tvorbě pražského malíře Bedřicha Havránka (1821-1899) můžeme sledovat vývoj motivů ze Starého hřbitova již od počátku 40. let. Jeho zaujetí tímto námětem vyvrcholilo v druhé polovině 50. let, kdy vznikla řada rozměrných kreseb bizarních seskupení náhrobků v okolí Pinkasovy synagogy. Později Havránek vytvořil ještě několik variant imaginární krajiny s ruinou Staronové synagogy a řadami náhrobků, táhnoucími se na vzdálený horizont pusté krajiny, které ztělesňují jeho vizi tisícileté historie židovského národa. Motivy ze Starého hřbitova tvoří také samostatnou kapitolu v díle pražského krajináře Matyáše Wehliho (1824-1889), který se tématem zabýval již od mládí a po čase se pokusil vytvořit panoramatický noční pohled na hřbitov v měsíčním osvětlení. V tomto obraze jako by vyústila snaha celé generace romantických krajinářů o sjednocení pohledů ze hřbitova do jediné kompozice, ovládnuté atmosférou přírodní scény.

Při své návštěvě Prahy v roce 1852 pracoval na hřbitově slavný český historický malíř Jaroslav Čermák (1830-1878), žijící tehdy v Paříži. Pod dojmem této návštěvy se rozhodl namalovat na hřbitově rozměrný figurální obraz, chovaný dnes v soukromé sbírce v Lutychu (1858). Zachycuje skupinu mužů, žen a dětí okolo náhrobku Hendl Bassevi, proslulé svojí dobročinností. Scéna z historie pronásledovaného národa ztělesňuje současně představu návaznosti generací spojených společnou historií a kulturou.

V následující generaci již nenajdeme žádného umělce, který by se námětům ze Starého židovského hřbitova věnoval soustavněji. V roce 1877 zachytil svým suverénním malířským přednesem přírodní scénu hřbitova Vojtěch Hynais (1854-1925), přední malíř generace Národního divadla. Umělci ovlivnění impresionismem studovali na přelomu 19. a 20. století na hřbitově lehkou hru světla na náhrobcích, ukrytých v loubí bezových keřů. Z jejich nejzdařilejších prací jmenujme obrazy Jindřicha Bubeníčka (1856-1935), Václava Jansy (1859-1913), Jana Minaříka (1862-1937), Jindřicha Tomce (1863-1927), Jiřího Jilovského (1884-1958) nebo expresionisty Bedřicha Feigla (1884-1965).

Ghetto

Stísněné uličky a omšelé domy ghetta zprvu zájem umělců nevzbuzovaly. První pohledy ze Židovského Města kreslili pražští vedutisté jako Vincenc Morstadt (1802 až 1875), Adolf Liebscher (1857-1919) nebo František Chalupa (1828-1887) většinou až v 80. letech 19. století. Výjimku z těchto drobných prací představuje žánrový obraz Alexandera Jakesche (1862-1934), který na obraze Rozlité mléko zachytil zákoutí Maiselovy uličky v roce 1889. V následujícím roce namaloval pražský ilustrátor Josef Douba (1866-1928) rozměrný obraz s výjevem z Červené uličky za velké povodně roku 1890, kdy bylo zaplaveno celé Židovské Město (viz Rch 10/2002). O něco později zachytil pouliční scénu s charakteristickým výjevem před vetešnictvím největší z tehdejších žánristů Luděk Marold (1865-1898). Podobný pouliční výjev namaloval později také Vojtěch Bartoněk (1859-1908), malíř žánrových výjevů z pražských ulic a trhů a jeden z nejpilnějších ilustrátorů Světozoru a Zlaté Prahy.

Asanace

Teprve rozhodnutí o asanaci Židovského Města a začátek jeho demolice koncem roku 1896 vyvolaly vlnu širšího zájmu veřejnosti a umělců o tuto přehlíženou čtvrť. Přestavba Josefova probíhala s největší intenzitou v letech 1897-1907 a z této doby pochází také nejvíc obrazových dokumentů mizející podoby zdejších uliček a zákoutí. K nejvýznamnějším malířům ghetta tohoto období patří krajinář a ilustrátor Václav Jansa (1859-1913), který v letech 1895-99 zachytil uličky ghetta v řadě živých akvarelů. Mezi první malíře Josefova patřil Václav Hradecký (1867-1940), koncem století v ghettu vznikly nejstarší obrazy Jana Minaříka (1862-1937), který se zdejším motivům věnoval soustavněji na zakázku magistrátu v letech 1905-08. Tehdy již zachytil své nejznámější pohledy ze Židovského Města a okolí také Antonín Slavíček (1870-1910) a někteří jeho žáci, např. Stanislav Feikl (1883-1933), Otakar Nejedlý (1883-1957), Karel Boháček (1886-1928) nebo Alexandr Pelíšek (1889 až 1919). Cyklus žánrových obrazů z pražského ghetta namaloval podle starších kreseb a studií kolem roku 1910 Alois Wierer (1878-1945). V řadě replik naivního malíře Adolfa Kohna (1868-1956) pokračovala tradice zdejších motivů až do 30. let 20. století.

Ze secesních grafiků našel v ghettu řadu motivů svých raných prací zdejší rodák Emil Orlik (1870-1932), kolem roku 1900 zde vytvořila soubor leptů Zdenka Braunerová (1858-1934) a Heinrich Jakesch (1867 až 1909). Tehdy již motivy mizejícího ghetta zaujaly řadu mladších grafiků a ilustrátorů, jako byli Adolf Kašpar (1877-1934), Viktor Stretti (1878-1954), Jiří Konůpek (1883-1950), Jiří Jilovský (1884-1958) a mnoho dalších. Svůj nejpůsobivější výraz našly zdejší uličky a zákoutí v cyklu ilustrací k Meyrinkovu románu Golem od zdejšího rodáka Huga Steinera-Praga (1880-1945) z r. 1916 a expresivních kresbách a litografiích Bedřicha Feigla (1884-1965) z doby kolem r. 1920. Díky těmto početným dílům několika generací pražských malířů a grafiků patří dnes paradoxně zbořené Židovské Město k jedné z nejlépe dokumentovaných částí staré Prahy.

Pražské ghetto v obrazech, Muzeum hl. města Prahy. Kurátor dr. Arno Pařík. Výstava se koná v rámci oslav 100. výročí založení Židovského muzea v Praze. Je otevřena do 28. srpna 2006 a byl k ní vydán katalog s více než 230 barevnými reprodukcemi v české a anglické verzi.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.