Dva kufry

Den památky obětí holocaustu je dnem výročí osvobození Osvětimi. Je to den mého fyzického osvobození. Osvobodit si od Osvětimi také svoji duši, a tím se osvobodit docela, to se mi nepodařilo. Podařilo se to vůbec někomu?

Mám Osvětim v sobě často, při každé příležitosti, při různých výročích nebo při přípravě české expozice v tamním muzeu. Považovala jsem práci na této výstavě za splátku části svého dluhu. Dluhu, který cítím vůči těm, kteří nepřežili. Ptávám se, jak to, že já jsem přežila? Proč? Pobyt v Osvětimi po válce na mne vždy působil velmi těžce, depresivně a nikdy jsem nedokázala dojít až na to místo, kde jsme se s rodiči loučili. Přesto mne to do Osvětimi táhlo, cítila jsem povinnost tam jezdit, jako asi člověk chodí na hřbitov svých blízkých. V tomto případě na hřbitov bez hrobů?

Později, když už k těmto cestám nebyl důvod, mne můj syn, který v Osvětimi byl se svojí rodinou, upozornil, že v hromadě kufrů v polské expozici našel kufr naší Honzulky. Nevidím dobře, sama bych na dálku nepřečetla jméno a kufr bych nenašla. Kromě jména je na kufru napsáno ještě její transportní číslo a nápis Säugling - kojenec. Honzulka byla dítě mé sestry, narodila se v červnu 1943 v Terezíně. Obě, sestra i dcerka, byly v říjnu 1944 poslány do Osvětimi a šly rovnou do plynové komory. Chtěla jsem ten kufr vidět, a tak se mnou jela ještě jednou moje dcera. Prostředí na nás zapůsobilo opět děsivě jako jindy. Potom jsem musela slíbit, že tam, do Osvětimi, už nepojedu. Přece se jednou musíš odtamtud vrátit, řekla mi dcera.

Netušily jsme, že když tam nebudu jezdit, Osvětim si mě najde sama.

Když jeden vzdálený příbuzný pořádal pozůstalost svého otce, našel lístek se sestřiným rukopisem. Zeptal se, jestli ten lístek chci na památku a jestli se z toho nezhroutím. Chtěla jsem a nezhroutila jsem se. Je to lístek psaný rukou mé sestry, tužkou, 1944, datován v den deportace do Osvětimi, tedy tři dny před smrtí všech lidí z transportu, kteří se nehodili na těžkou práci. Lidí starých, nemocných, dětí, matek s dětmi. V tom lístku prosí svého švagra, aby za ni vyřídil vše, co nestačila vyřídit před odjezdem sama, a také ho prosila, aby se postaral o dítě v případě, kdyby se jí něco stalo. V té době byli už oba naši rodiče mrtvi a já na práci v Christianstadtu. Ta kartička na mne zapůsobila jako vzkaz ze záhrobí. Jako by ke mně sestra vztáhla ruku, abych nezapomněla. Jako by za mnou přišla.

Brzy potom jsem se zúčastnila konference historiků v Terezíně, kde byli i polští historici. Jeden z nich mi ukázal fotografii několika kufrů a chtěl je identifikovat. Mysleli si, že jeden z nich by mohl být můj. Je to můj kufr, s nímž jsem jela z Terezína. Je na něm moje jméno, transportní číslo a datum narození. Zase memento. Z celé naší rodiny jsem tedy přežila já a ty dva kufry.

Když jsem se v naivitě sedmnácti let vrátila po třech letech z lágru, myslela jsem, že všechny ty prožité hrůzy a oběti povedou k tomu, že se už nikdy nebudou a nemohou opakovat. Mnohdy se mi stane, že se sama sebe ptám, jestli stálo za to přežít.

(Řeč, kterou autorka pronesla 27. 1. 2006 v Senátu.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.