Sto let aneb Z Javorné až na kraj světa

Na návštěvu paní Hildy Lechnerové do domova seniorů ve Freiburku jsem odjížděla plná zvědavosti i obav. Připravovala jsem se na to, že paní Lechnerová nebude moc sdílná, že bude mít vzhledem ke svému vysokému věku - bylo jí sto let - zdravotní potíže, a hlavně, že si již na mnohé nebude pamatovat. Se samozřejmostí jsem předpokládala, že vyrostla v německy mluvící rodině, patřící nejspíše ke střední vrstvě a dost možná, že byla ovlivněna sionismem, který byl zvláště u mladé generace Židů v Sudetech ve 30. letech populární. Životní příběh paní Lechnerové mne však opět přesvědčil, že typologie je sice v historii potřebná, konkrétní životní zkušenosti lidí se však do škatulek většinou nevejdou.

H. Lechnerová dnes.

Do Chile proti své vůli

Dveře mi otevřela elegantně oblečená dáma, uvítala mne česky a uvedla do pokoje, kterému dominoval obraz Hradčan a Karlova mostu. V rozhovoru jsme pokračovaly německy, protože již šedesát let česky nemluvila, ale čas od času - zvláště při vzpomínkách na maminku - přešla do krásně vyslovované mateřštiny.

Paní Hilda Lechnerová se narodila roku 1905 v Javorné (Seewiesen), dvě hodiny cesty od Klatov. Její rodiče a ona s bratrem byli jediní Židé a jediní česky mluvící obyvatelé vesnice. Do Javorné se její rodiče - manželé Blochovi - přestěhovali z českého vnitrozemí, kde vychodili české školy, ale nenašli zaměstnání. V Javorné si otevřeli obchod se smíšeným zbožím pro místní vesničany, od kterých naopak vykupovali nasbírané lesní plody. Maminka paní Lechnerové vyrostla v přísně tradiční židovské rodině, kde se dodržovala košer domácnost. V Javorné však byl s židovskými tradicemi konec. Široko daleko neznali Blochovi žádné Židy, do synagogy to měli daleko. Ve škole neměla malá Hilda židovské náboženství, protože by byli sbratrem jediní, kdo by je navštěvovali. Chodila do místní německé školy, jiná ve vsi nebyla. Vzhledem k tomu, že se se svými kamarádkami ze vsi se dorozumívala bavorským dialektem, vyrůstala vlastně v trojjazyčném prostředí.

Od svých třinácti let pobývala v Bílině u Teplic-Šanova u své tety, kde vychodila měšťanku. Židovská komunita v Bílině byla větší, na Vysoké svátky se chodilo do synagogy: Ničemu jsem tam nerozuměla, vždyť jsem neměla ani židovské náboženství. [?] Ani jsem neuvažovala, proč do synagogy chodím, jistě ne z přesvědčení, ale spíše protože to byla moje povinnost. Ani v Bílině se nevedla košer domácnost, neslavil se ani šabat.

Svého budoucího manžela poznala paní Hilda v Teplicích. Walter Lechner se narodil a žil v Berlíně (jeho rodiče pocházeli z Moravy), odkud utekl 30. března 1933, když se dozvěděl o bojkotu Židů připravovaném na další den. Utekl se synem a manželkou, která pocházela z vesnice u Teplic. Sbalili jen nejnutnější věci a do svého berlínského bytu se již nikdy nevrátili. V Teplicích si pan Lechner otevřel nakladatelství (které měl i v Berlíně), vydával adresáře a později i Teplitzer Gemeindezeitung. Při druhém porodu manželka i dítě zemřely. Roku 1937 si vPraze vzal Hildu Blochovou, která ho nejdřív prý nechtěla, protože to byl německý Žid, a já byla hrdá Češka.

Po obsazení Rakouska přemlouval Walter Lechner manželku k emigraci z Československa. Dokázal realisticky odhadnout situaci, ale žena o emigraci z milovaných Čech nechtěla ani slyšet. Byla jsem přesvědčená, že kdyby Hitler napadl Československo, postaví se za nás celý svět. Po Mnichovu museli Lechnerovi prchat ze Sudet. Přestěhovali se k rodičům Hildy, kteří mezitím z celoživotních úspor zakoupili dům v Praze. Ani v této situaci se Hilda z Čech stěhovat nechtěla. Pan Lechner vyřídil za jejími zády víza do Chile, kam se již odstěhoval jeden jeho přítel z Berlína. Paní Lechnerová si do podrobností vzpomíná na přípravy k odjezdu, na cestu letadlem do Švýcarska, vlakem přes Francii do La Rochelle a čtyřtýdenní plavbu britským parníkem Ordonia do Chile. Na cestu, kterou nastoupili v březnu 1939, měli deset dolarů. Přes tzv. Stopfordovu nadaci získali sice za v Praze složené peníze valuty, ale ty jim byly vyplaceny až v Jižní Americe.

V Chile, kde bylo za peníze k dostání vše, zakoupili Lechnerovi víza pro své nejbližší. Podařilo se jim dostat ven rodiče pana Lechnera a jeho sestru, rodiče Hildy nabídku nepřijali. Nechtěli opustit svůj těžce získaný dům a nechtěli být závislí na svém zeťovi. Ani bratr vízum nevyužil. Organizačně schopný a obětavý Walter Lechner však zprostředkovával víza i řadě dalších československých Židů, které často osobně neznal. Ze svých či zapůjčených peněz jim víza koupil a noví imigranti mu pak po příjezdu dluh proplatili.

H. Lechnerová před válkou.

S tragickým koncem života svých rodičů, kteří byli podle svědectví jednoho bratrance zavražděni v náklaďáku s obráceným výfukem, se paní Lechnerová nemůže vyrovnat. Často kvůli myšlence na jejich hrůznou smrt nemůže i po šedesáti letech spát a vyčítá si, že je tenkrát nedokázala přemluvit.

Začátky v Chile byly krušné. Pan Lechner by si rád založil nakladatelství, ale neovládal španělštinu. Než se ji naučil, pronajal s manželkou challet s rozlehlou zahradou a paní Lechnerová zde otevřela cukrárnu. Uměla dobře vařit a v Praze navíc absolvovala kurzy pečení. Cukrárna se brzy proslavila, častým hostem tu byl i československý vyslanec v Chile Jan Havlan, od něhož vlastní paní Lechnerová jeho fotku s věnováním.

V Santiagu se opět změnil vztah paní Lechnerové k židovské komunitě. Ani vChile se nestala věřící židovkou, do synagogy však s manželem a synem chodili pravidelně. Židovská komunita zde pro ně představovala jejich svět. V rámci židovské obce se organizovaly všechny významné společenské akce, pouze mezi Židy měli Lechnerovi přátele, židovská komunita si vybudovala i vlastní ekonomickou strukturu. Ke kontaktům se španělsky mluvícím nežidovským obyvatelstvem docházelo minimálně a početné komunity německy mluvících křesťanů se Židé stranili, neboť většina z nich podporovala nacistický režim a účastnila se společenských aktivit německého vyslanectví. Po necelých třech letech exilu Lechnerovi cukrárnu prodali a pan Lechner si založil nakladatelství, ve kterém vydával adresáře orientované především na textilní firmy. Později začal vydávat i časopis židovské obce v Santiagu.

Anabáze Lechnerových však v Santiagu neskončila. Když se v roce 1973 dostal k moci Pinochet, vrátili se do Evropy: pro levicově orientované přistěhovalce nebyl nový režim příznivý. Paní Hilda si moc přála vrátit se do vlasti, ale manžel neuměl česky a už by se to nenaučil. Přestěhovali se do Freiburku, kde je lákala blízkost Francie.

Slzy v očích

Na další návštěvu jsem díky pomoci archivářky Vlasty Měšťánkové a kolegy Michala Frankla mohla paní Lechnerové přinést kopie dobových dokumentů k její a manželově osobě z fondu pražského policejního ředitelství. Se slzami v očích si prohlížela dokumenty, které potvrzují i doplňují její výpověď, a především dokládají úpornou snahu jejího manžela vycestovat po Mnichovu z okleštěného Česko-Slovenska. Nebýt této snahy, kterou paní Lechnerová dlouhou dobu bojkotovala, nepřežil by z jejich rodiny nikdo a nekonal by se ani náš rozhovor, který byl pro mne hlubokým a nezapomenutelným zážitkem.

Milá paní Lechnerová, ad mea ve-esrim!

Klíčová slova

Hilda Lechnerová, Walter Lechner

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.