Český umělec v Pinkasově škole

Na památku Václava Boštíka (1913-2005)

Ve Václavu Boštíkovi, který zemřel po delší nemoci v květnu a jehož nedožité 92. narozeniny si v listopadu připomínáme, odešel jeden z nejpůvodnějších tvůrců českého poválečného umění a umělec spjatý pozoruhodnou částí svého díla s osudem židovské pospolitosti v českých zemích.

Narodil se roku 1913 v Horním Újezdu u Litomyšle. V letech 1937-39 absolvoval pražskou akademii u Willyho Nowaka, kde poznal mj. Petra Kiena, Petra Weisse a další Nowakovy židovské žáky. Od roku 1942 byl členem Umělecké besedy, v roce 1960 založil s Václavem Bartovským skupinu UB 12 (A. Šimotová, J. John, S. Kolíbal, Vladimír a Věra Janouškovi, J. Zemina). Poprvé samostatně vystavoval až v 60. letech v Nové síni, v době normalizace se podílel na mnoha neoficiálních akcích a jako režimu nepohodlný se živil obnovou sgrafit na zámku v Litomyšli.

Pastel, 80. léta 20. století.

Již v rané Boštíkově tvorbě lze pozorovat mnohé, co je pro jeho dílo charakteristické: zvláštní archaismus, oproštěnost a směřování k podstatnému. Jde mi o objasnění a pochopení základních výtvarných prvků, jejich funkcí a vzájemných vztahů v pokud možno nejširší obecnosti, napsal před čtyřiceti lety. Aby to bylo možné, snažím se malbu zbavit všeho nedůležitého a zjednodušit ji právě na tyto vztahy. Nechci udivovat - ale poznat. Tyto tendence se projevily také za války v Boštíkových drobných formátech zjednodušováním předmětných motivů do elementárních forem. V polovině 50. let, kdy u nás vládl povinný socialistický realismus, své motivy dále redukoval až na jednoduché geometrické znaky, symboly obecného významu. Jeho zaujetí pro abstraktní řeč obrazu vrcholilo na přelomu 50. a 60. let, kdy se soustředil na čistě malířský výraz mlhovin či energetických shluků elementárních částic v prostoru, nesoucích duchovní či přímo kosmogonické poselství. Tehdy zkoumal otázky vztahu vesmíru a života, makrokosmu a mikrokosmu a jednotného řádu univerza cestou stále důslednější abstrakce. Sám k tomu později napsal: Je mnoho estetik, které se objevují, mění a odcházejí, ale kdesi za nimi je estetika, která trvá. Jsou to ty základní vztahy a zákonitosti, které jsou nějakým způsobem obsaženy v každé jednotlivé estetice a bez nichž není vůbec umění. Ostatně se zdá, že tyto zákonitosti jsou jen obdobou zákonů, které ovládají nás, vesmír a všechno jeho dění. A na jiném místě: Snažím se poznat a pochopit ty síly a vztahy, které ovládají vesmír, a pracovat a žít ve shodě s nimi. Vesmírné dění se mi jeví jako proces uskutečňování a my máme možnost podílet se na tomto procesu svým vlastním sebeutvářením a sebeuskutečňováním. Usiluji o to, abych si vytvořil jednotný obraz světa a vesmíru, o to, abych poznáním základních principů a přimknutím se k nim dosáhl co největší vnitřní svobody.

Neobvyklý památník

V době nejtužší totality, kdy pro neoficiální umělce nebyla žádná naděje na výstavy ani veřejné zakázky a mnozí se potýkali s existenčními problémy, se Václav Boštík zúčastnil práce na Památníku 77 297 v Pinkasově synagoze (obnovené v letech 1950-54), který vznikal - na rozdíl od ostatních monumentálních projektů té doby - v tichosti, stranou oficiálního a veřejného zájmu. Projekt Památníku - zápis jmen židovských obětí šoa z českých zemí na stěny staré synagogy - iniciovala ředitelka Židovského muzea PhDr. Hana Volavková. Spolupracovala při tom s profesorem užité malby na VŠUP Josefem Kaplickým, z jehož ateliéru vyšla řada předních výtvarníků (L. Libenský, R. Roubíček, V. Kopecký, V. Cígler, A. Šimotová aj.). Kaplický k řešení povolal svého žáka Jiřího Johna, který přizval ke spolupráci Václava Boštíka, a společně pak promýšleli koncepci členění nápisů se jmény obětí a jejich provedení na stěnách hlavních prostorů Pinkasovy školy. Rozřešit tento úkol byla nejdříve velká úloha početní, pak technická, ale především umělecká, vzpomínala později Hana Volavková. Šlo o ožehavou otázku - jak vkomponovat do historického interiéru synagogy ze 16. století novodobé nápisy, jak zdůraznit její nové poslání... Přes pilastry a přes niky od podlahy až do nejvyšší možné výše tu není nic jiného než jména, jména a zase jména. Zde nebylo místa pro velká slova ani pro vznešené materiály, pro bronz nebo kámen...

Nápisy se jmény obětí na stěnách Pinkasovy synagogy.

Jiří John a Václav Boštík v letech 1955-59 celý Památník také sami realizovali. Byla to práce namáhavá a psychicky vyčerpávající, navíc ve složitých klimatických podmínkách. Po pět let psali nekonečný nápis tisíců a tisíců jmen zavražděných na stěny synagogy. Při práci se střídali. Psali jména jakoby v jedné nekonečné řádce za sebou, protože nikdy nebylo možné předem přesně odhadnout, kde která řádka skončí a kde bude pokračovat další. Mohli se tak lépe soustředit na práci a kontrolovat měnící se velikost a sílu písma s předchozími nápisy. Nápisy samotné musely být upraveny do nejjednodušší možné podoby, aby se vůbec na stěny synagogy vešly. Žlutě byla značena jména obcí původu, následovala červeně zdůrazněná rodinná jména a za nimi černá osobní jména příslušníků každé rodiny s daty narození a posledních deportací. Ve vstupní předsíni synagogy najdeme především jména obětí z Brna, stěny hlavní lodi byly rezervovány pro více než 45 500 jmen obětí z Prahy a okolí, na dolní galerii jsou uvedena jména deportovaných z Olomouce, Ostravy či Pardubic, na horní galerii pak jména obětí z Poděbrad, Prostějova, Sušice, Tábora či Žamberku. Neruší zde žádná velká slova: navíc jsou tu jen jména koncentračních táborů, míst utrpení a smrti českých Židů po obou stranách svatostánku, jehož schránka zůstala prázdná. A ve vrcholu pěti polí pod okny v jižní stěně hlavního sálu písmena tradiční zkratky biblického citátu: Nechť jsou jejich duše přijaty do svazku živých... (II Sam 25:29). Prázdné prostory synagogy se tak poměnily ve spirituální, citově silně akcentovaný prostor, patrně jeden z nejvýraznějších, jaký byl v poválečné Evropě vytvořen.

Sním o malbě, která bude celá bílá

Nekonečná řada jmen, která psali na stěny synagogy, na oba umělce silně doléhala a ovlivňovala i jejich tehdejší tvorbu. Tato zkušenost se nepochybně projevila v Boštíkově obrazovém cyklu Lebky z let 1953-57, zpracovávajícím v řadě prací motiv tradičního mementa mori, redukovaný postupně až na jednoduchý kulovitý znak. Nebyl to však jediný doklad tohoto působení. Nápisy do vymezených textových polí nebylo ani při největší pečlivosti možné provést zcela pravidelně - plochu nápisu narušoval nepravidelný výskyt červených a žlutých jmen, rozmístění mezer, v dolní a horní části nápisového pole zvětšující se velikost písma a konečně i poněkud odlišný rukopis obou umělců. Z většího odstupu jako by textová pole ožívala jemným chvěním nahodilých shluků znaků, mezer a barevných akcentů. Právě tato znaková pole svým vnitřním pohybem a symbolickým významem připomínají tehdy vznikající první čistě abstraktní energetická pole a mlhoviny Boštíkových obrazů (1957-58) a odkazují již k jeho čistě abstraktní tvorbě.

Pokud jde o Boštíka, k této zkušenosti se vždycky hlásil, často ji připomínal a Památník vždy pokládal za integrální součást svého díla a uměleckého usilování. Výtvarná i lidská zkušenost z tvorby Památníku jistě posílila Boštíkův příklon k absolutní abstrakci, která přesahuje hranice umění a směřuje do oblasti mystiky či kosmogonie. Vyvrcholení jeho úsilí o zduchovnění malířského výrazu znamenala představa plátna jako silového pole se shluky elementárních částic či mlhovin, založené na reflexi vesmírných souvislostí. Adriena Šimotová připomíná zážitek ze společné výstavy na počátku 60. let: Bílý obraz Václava Boštíka pohoršil nejvíc. Na něm totiž podle mínění většiny diváků nebylo nic. Prostě velké NIC. Jen málokdo tušil, jak dlouhá cesta vedla k onomu NIC, kolik úsilí, soustředění i kontemplace bylo vynaloženo, aby se dosáhlo onoho bodu. A nám ostatním nebylo než pochopit, že ono NIC je zároveň VŠE: řád, pokora, jednota světa. Sám Boštík napsal tehdy v jedné své úvaze: Kdysi mi malba byla zobrazením výseku viděné skutečnosti, dnes mi je plocha plátna celým mým vesmírem... Sním o umění, které bude plné světla a krystalicky jasné. Věřím v čistou a prostou krásu barvy a její objektivní působení a v její vlastní sílu - proti popisné služebnosti, expresivní deformaci a subjektivnímu zneužití... Sním o malbě, která bude celá bílá. To však už nebudou barvy, ale světlo. A to pak už bude také konec umění. Jak se zdá, Boštíkův sen se v jeho tvorbě nakonec naplnil. Na svojí dlouhé cestě překročil hranice umění, když se malba jeho posledních obrazů proměnila ve světlo.

Navštěvovali jsme jej občas, obvykle s dr. Jaromírem Zeminou, v jeho ateliéru na rohu Pařížské a Jáchymovy ulice, přímo naproti tehdejšímu sídlu Židovského muzea. O svých obrazech mluvil pomalu prostým a zcela přesvědčivým způsobem, tak jak vyrůstaly z jeho prožitků a niterného usilování. Je dobré připomenout, že se tento velký lyrik a zároveň objevitel nových světů doma nedočkal ani pořádné výstavy, ani obsáhlejší monografie. Jak to u nás bývá, vystavoval a byl uznáván spíše v zahraničí, první samostatnou výstavu mu v jeho 76 letech uspořádala teprve na jaře 1989 Galerie hl. města Prahy na Staroměstské radnici. I po listopadu 1989 vystavoval spíše v malých a mimopražských galeriích. Podle tradice dostal teprve loni, těsně před smrtí, za své dílo Cenu ministerstva kultury a od prezidenta medaili Za zásluhy. Retrospektivu jeho díla chystá Galerie hl. města Prahy na rok 2007.

Pozdější osudy Památníku

Úpravy interiéru a psaní nápisů v Pinkasově škole dokončili Boštík a John po pěti letech na konci roku 1959, poprvé se v Památníku konala tryzna za oběti šoa při výročí likvidace českého rodinného tábora v Osvětimi (8./9. března 1944) 6. března 1960 za účasti rabína Richarda Federa a zpěvu kantorů Šmuela Weisse a Šmuela Landerera. Jména srovnaná podle abecedy a podle místa ztratila charakter dokumentu, napsala tehdy Hana Volavková. Každá rodina tu vystupuje znovu jako celek, každý osamělý tu zůstal sám. Za války degradovaní na čísla a transporty, dostali znovu domov a lidskou tvář. Jsou osvobozeni skromným, pietně psaným písmem, skoro středověce anonymním uměním.

Ironií osudu bylo Památníku v Pinkasově synagoze souzeno přetrvat v původní podobě pouze osm let, za tu dobu se však stal proslulým a navštěvovaným místem. Koncem 60. let byly zdi synagogy poškozeny spodní vodou z Vltavy a bylo otázkou, zda může být památník vůbec obnoven. Na jaře 1968 byl proveden pod budovou archeologický průzkum a přitom byla objevena stará mikve v podzemí. Její záchrana a obnova si vyžádala zásadnější rekonstrukci budovy, která však nakonec zůstala z politických důvodů uzavřena po celých 21 let. Teprve v polovině 80. let byly staré nápisy synagogy z většiny stěn spolu s omítkami odstraněny nebo zabíleny. Po listopadu 1989 byly neprodleně zahájeny práce na dokončení rekonstrukce neustále uzavřené stavby, přičemž bylo brzy objeveno např. prasklé potrubí s pitnou vodou při západní stěně synagogy. Stavební obnova byla dokončena v roce 1992 a ihned se začaly psát také nápisy na stěnách synagogy podle původního rozvrhu pouze s drobnými odchylkami ve vymezení nápisových polí. Na práci se tentokrát podílela celá skupina restaurátorů, kteří svoji práci dokončili již za provozu synagogy v roce 1995.

Tím však dramatické osudy Památníku neskončily: při povodni v srpnu 2002 jej zaplavila vltavská voda až do výše 1,5 m. Nápisy byly tentokrát díky konzervaci a rychlému ošetření zachovány s výjimkou spodní části několika textových polí, jejichž omítka musela být odstraněna. Poškození statiky a elektroinstalace si vyžádalo další důkladnější úpravu interiéru a podzemí synagogy, výměnu podlahového topení a položení nových podlah v celém objektu. Došlo také na novou úpravu vstupního prostoru synagogy, která přeměnu Pinkasovy synagogy na Památník obětí šoa z českých zemí pro současnost definitivně ukončila.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.