Primo Levi: Leden 1945

Uplynulo šedesát let od osvobození koncentračního tábora v Osvětimi

22. ledna.

Pár esesmanů, pravděpodobně izolovaná, ale ozbrojená skupinka, proniklo do opuštěného tábora. Zjistili, že 18 Francouzů se usídlilo v jídelně SS-Waffen. Všechny je metodicky pobili střelou do týla a zkrvavená těla pak vyrovnali na sníh silnice; potom odešli. Těch osmnáct mrtvol tam zůstalo ležet až do příchodu Rusů. Nikdo neměl sílu je pohřbít.

Ostatně ve všech barácích ležely tehdy na některých postelích mrtvoly tvrdé jako dřevo, které se už nikdo nesnažil odklidit. Půda byla příliš zmrzlá, než aby se v ní mohly hloubit jámy; hodně mrtvol naházeli do příkopu, ale už první dny ta hromada trčela z díry ven a my jsme se na ten ohavný výhled koukali z okna.

Po osvobození, únor 1945.

Od dyzenteriků nás oddělovala jen jedna tenká dřevěná příčka. Bylo tam hodně umírajících i mrtvých. Podlaha byla pokrytá vrstvou zmrzlých výkalů. Nikdo už neměl sílu vyhrabat se z pokrývek a jít hledat nějaké jídlo, a kdo to předtím udělal, už se nevrátil, aby kamarádům pomohl. Hned za příčkou leželi na jedné posteli dva Italové nalepení na sebe, aby se líp zahřáli: často jsem je slyšel mluvit, ale protože já jsem teď mluvil jenom francouzsky, dlouho si mé přítomnosti nevšimli. Toho dne náhodou uslyšeli, jak Charles vyslovil mé jméno italsky, a od té chvíle nepřestali naříkat a prosit o pomoc.

Samozřejmě jsem jim chtěl pomoci, pokud budu mít prostředky a síly; když ne pro nic jiného, aspoň proto, abych nemusel poslouchat jejich dotíravý křik. Večer, když jsem si odbyl všechny denní povinnosti, překonávaje únavu a nechuť, šmátral jsem po hmatu odpornou černou chodbou až k nim s miskou vody a zbytky denní polévky. Dopadlo to tak, že od té chvíle začala celá dyzenterie skrz dřevěnou příčku vzývat mé jméno ve dne v noci ve všech evropských jazycích, což doprovázela nepochopitelnými prosbami, které jsem absolutně nemohl vyslyšet. Bylo mi z toho do pláče, nejradši bych se byl proklel. [...]

23. ledna

Brambory nám došly. Už několik dnů chodily po barácích zvěsti, že je kdesi za dráty, nedaleko tábora obrovské silo plné brambor.

Zřejmě nějaký neznámý pionýr podnikl trpělivé průzkumy, nebo někdo věděl přesně, kde to místo je, protože ráno třiadvacátého byl kus ostnatého drátu stržen a tím průlomem vcházelo a vycházelo procesí zbídačelých lidí.

Charles a já jsme se vydali do větru na sinavou pláň. Prošli jsme strženou zábranou.

Dis donc, Primo, on est dehors! Člověče, Primo, vždyť my jsme venku!

Bylo to tak. Poprvé ode dne zatčení jsem byl najednou volný, bez ozbrojených hlídačů, bez ostnatých drátů mezi svým domovem a mnou.

Ty brambory tam byly, nějakých čtyři sta metrů od tábora: poklad. Dva dlouhatánské příkopy plné brambor, přikryté střídavě vrstvami hlíny a slámy na ochranu před mrazem. Nikdo už by neměl zemřít hladem.

Ale dostat ty brambory ven nebyla hračka. Horní vrstva terénu ztuhlá mrazem byla tvrdá jako mramor. Mohutnými údery krumpáčem se dařilo ten krunýř prorazit a obnažit zásoby, ale většina chlapů si radši zalezla do vylámaných a už opuštěných děr, zavrtala se hodně hluboko a vyhazovala brambory kamarádům venku.

Jednoho starého Maďara tam zastihla smrt. Ležel tam - ztuhlý hladovec: hlavu a ramena měl na hromádce hlíny, břicho na sněhu a ruce natažené k bramborám. Někdo, kdo přišel po něm, posunul mrtvolu o metr a pokračoval v práci v takto uvolněném otvoru.

Od té doby jsme na tom byli se stravou líp. Kromě vařených brambor a bramborové polévky jsme nabízeli svým nemocným bramborové koblížky podle Arthurova receptu: syrové brambory se nastrouhají na vařené a rozmačkané; potom se ta směs opéká na kusu rozpáleného plechu. Měly učouzenou chuť.

Ale Sertelet se z nich těšit nemohl, jeho nemoc se zhoršovala. Nejenže mluvil čím dál nazálnějším hlasem - toho dne dokonce nemohl nic pozřít. Něco se mu poškodilo v hltanu a hrozilo nebezpečí, že ho jakékoli sousto udusí.

Šel jsem pro maďarského lékaře, který zůstal jako nemocný v protějším baráku. Sotva uslyšel slovo záškrt, ucouvl tři kroky a zakázal mi vejít dovnitř.

Abych poskytl aspoň nějakou formální posilu, nakapal jsem každému do nosu pár kapek kafrového oleje. Ujistil jsem Serteleta, že mu to pomůže, a snažil jsem se přesvědčit o tom sám sebe.

24. ledna

Svoboda. Díra v zátarase z ostnatého drátu nám o tom dávala konkrétní představu. Když jsme si to pořádně uvědomili, znamenalo to: už žádní Němci, žádné selekce, žádná práce ani rány, žádné apely a později možná návrat .Ale člověk si musel dát námahu, aby o tom sám sebe přesvědčil, a nikdo neměl čas, aby se z toho radoval. Všude kolem byla destrukce a smrt.

Hromada mrtvol před naším oknem teď už přečnívala z jámy ven. Přestože jsme měli dost brambor, byli všichni slabí jako mouchy; žádný nemocný se v táboře neuzdravoval, a naopak, mnozí teď dostávali zápal plic nebo dyzenterii. Kdo se nedokázal pohybovat nebo k tomu neměl dost energie, ležel netečně na lůžku ztuhlý zimou, a když umřel, nikdo si toho nevšiml.

Ostatní byli příšerně unavení: po měsících a letech v lágru nemohou člověku vrátit sílu brambory. Když jsme s Charlesem uvařili denní dávku polévky a odtáhli těch pětadvacet litrů z umývárny do pokoje, museli jsme, celí udýchaní, padnout na lůžko, zatímco Arthur jako pilná hospodyňka rozdával porce a dával přitom pozor, aby zůstaly bokem tři porce s nášupem pour les travailleurs, pro službu, u dna trocha pour les Italiens a côté, pro Italy od vedle.

V druhém infekčním pokoji, který také sousedil s naším a v němž byli většinou pacienti s tuberkulózou, byla situace úplně jiná. Všichni, kdo mohli, se odešli ubytovat do jiných baráků. Kamarádi hůř postižení a zesláblejší umírali jeden po druhém v samotě.

Vešel jsem tam jednou ráno vypůjčit si jehlu. Jeden nemocný chroptěl na hořejším lůžku. Uslyšel mě, zvedl se a potom se najednou vyklonil horní částí těla z lůžka ven, ruce natahoval ke mně, paže měl ztuhlé a oči bílé. Muž na spodním lůžku napřáhl automaticky ruce, aby tělo zachytil, a vtom si všiml, že muž je mrtvý. Ucouvl pomalu pod tou tíhou, mrtvý sklouzl na zem a zůstal ležet. Nikdo nevěděl, jak se jmenuje.

Ale v baráku 14 se přihodilo něco nového. Tam byli ubytováni pacienti po operaci a někteří z nich poměrně dost zdraví. Ti zorganizovali výpravu do tábora anglických válečných zajatců, o němž se myslelo, že je evakuován. Byl to podnik, který se báječně vyplatil. Vrátili se oblečeni v khaki a s vozíkem plným nevídaných zázraků: margarínu, pudingových prášků, špeku, sojové mouky, kořalky.

Večer se v baráku číslo 14 zpívalo.

Žádný z nás neměl dost síly zdolat po silnici ty dva kilometry do anglického tábora a vrátit se s těžkým nákladem. Ale nepřímo se ukázalo, že ten šťastný výlet přinesl výhody i mnohým z nás. Nestejné rozdělování užitných hodnot vyprovokovalo nový rozkvět průmyslu a obchodu. V našem pokojíku plném smrtelné atmosféry se zrodila továrna na svíčky z knotů nasycených bórovou kyselinou a zalitých do kartonových válečků. Boháči ze čtrnáctky odebírali celou produkci a platili nám špekem a moukou.

Ten blok vosku jsem našel v elektroskladu já. Vzpomínám si na zklamaný výraz kamarádů, kteří mě viděli, jak si ho odnáším, a na dialog, který následoval:

Co s tím chceš dělat?

Nebyla právě vhodná chvíle, abych jim prozradil tajemství výroby. Slyšel jsem sám sebe, jak jim odpovídám slovy, která jsem tak často slýchal od táborových mazáků, slovy, v nichž se skrývá jejich chlouba, že oni jsou ti správní chlapi v lágru, šikovní chlapi, kteří si dovedou se vším poradit: Ich verstehe verschiedene Sachen. Vyznám se ve všeličems.

25. ledna

Na řadu přišel Sómogyi. Byl to maďarský chemik, asi padesátník, vysoký, hubený a mlčenlivý. Stejně jako Holanďan se pomalu uzdravoval z tyfu a ze spály; ale vtom přišlo něco nového. Začala ho roztřásat velká horečka. Snad už pět dní neřekl jediné slovo: ten den otevřel ústa a řekl pevným hlasem:

Mám porci chleba pod slamníkem. Rozdělte se o ni vy tři. Já už jíst nebudu.

Nenapadlo nás, co na to odpovědět, ale na chleba jsme hned nesáhli. Sómogyi měl celou polovinu obličeje opuchlou. Dokud byl při smyslech, zůstával uzavřen do svého zarytého mlčení.

Ale večer, celou noc a bez přestání celé dva dny mlčení vystřídalo delirium. Ponořen do posledního nekonečného snu porobení a otroctví začal šeptat Jawohl pokaždé, když vzdechl v nepřetržitém a pravidelném strojovém rytmu. Tisíckrát za sebou Jawohl, až nás popadla chuť jím zatřást, udusit ho nebo ho aspoň přinutit, aby řekl něco jiného.

Nikdy jsem nepochopil tak jako tehdy, jak těžce člověk umírá.

Venku bylo pořád velké ticho. Havranů přibývalo a všichni věděli proč. Dialog artilerie dělostřelectva se ozýval už jen v dlouhých intervalech.

Všichni si vzájemně říkali, že Rusové přijdou už brzy, co nevidět; všichni to prohlašovali, všichni si tím byli jisti, ale nikdo nedokázal být o tom v hloubi duše úplně přesvědčen. Protože v lágru člověk ztrácí schopnost doufat a dokonce důvěru ve svůj vlastní úsudek. Myslet je v lágru zbytečné, protože události se často odehrávají nepředvídaně. A je to škodlivé, protože myšlení udržuje při životě onu citlivost, která je zřídlem bolesti a kterou jakýsi starostlivý přírodní zákon otupuje, když bolest přesáhne určitou hranici.

Stejně jako člověka unaví radost, strach i sama bolest, unaví ho i čekání. Když jsme to dotáhli do 25. ledna, týden poté, co jsme skoncovali s krutým světem lágru, který dál zůstával světem, většina z nás byla už příliš vyčerpaná dokonce čekáním.

Večer jsme Charles, Arthur a já u kamen zase jednou pocítili, že se z nás znovu stávají lidé. Mohli jsme mluvit o všem. Já jsem s napětím poslouchal Arthurovo vyprávění o tom, jak se v Provencheres ve Vogézách tráví neděle, a Charles skoro plakal, když jsem já vypravoval o příměří v Itálii, o zoufalých začátcích partyzánského odboje, o člověku, který nás zradil, a o tom, jak nás zajali v horách.

Ve tmě za námi a nad námi těch osm nemocných poslouchalo napjatě, aby jim neuniklo jediné slovo, dokonce i ti, kteří nerozuměli francouzsky. Jediný Sómogyi dál zuřivě potvrzoval svou oddanost smrti.

26. ledna

Leželi jsme teď ve světě mrtvých a přízraků. Poslední stopa civilizace zmizela kolem nás i v nás. Záměr udělat z nás zvířata, který zahájili triumfující Němci, dokonali Němci poražení.

Kdo zabíjí, je člověk, kdo činí bezpráví nebo je obětí bezpráví, je člověk. Ale není člověk, kdo nechá věci dojít tak daleko, že sdílí lůžko s mrtvolou, kdo čeká, až jeho soused konečně umře, aby si mohl vzít jeho čtvrtinku chleba. Je, třebaže za to nemůže, dál od myslícího člověka než nejprimitivnější pygmej z černé Afriky a nejodpornější sadista.

Vědomí, že existujeme, sídlí z velké části v duších těch, kdo jsou po našem boku. A proto ten, kdo viděl, jak se člověk stal v očích jiného člověka věcí, zažil nelidskou zkušenost. My tři jsme si proti tomu zachovali do velké míry imunitu a musíme si za to být vzájemně vděčni. Proto také mé přátelství s Charlesem odolá času.

Jenže tisíce metrů nad námi v trhlinách mezi šedými mračny se odehrávaly složité zázraky vzdušných bojů. Nad námi, nahými, bezmocnými a bezbrannými, se lidé naší doby snažili přinášet si navzájem smrt nejrafinovanějšími nástroji. Jediný pohyb jejich prstu mohl rozbořit celý tábor, zničit tisíce lidí, zatímco všechny naše energie, všechny naše vůle dohromady by nedokázaly prodloužit život ani jediného z nás.

Ta sarabanda skončila s příchodem noci a místnost se znovu zaplnila Sómogyiovým monologem.

V úplné tmě jsem se naráz probudil. L'pauv' vieux, ten starý chudák, mlčel. Skonal. Poslední záškub života ho shodil z lůžka na zem: uslyšel jsem náraz kolenou, kyčlí, ramenou a hlavy o zem.

La mort l'a chassé de son lit, řekl Arthur. Smrt ho vyhnala z lůžka.

Nemohli jsme ho, samozřejmě, vynést ven uprostřed noci.

27. ledna

Svítá. Na zemi potupný shluk údů věci Sómogyi.

Musíme nejdřív udělat naléhavější věci: nemůžeme se umýt, než se ho dotkneme, nejdřív musíme uvařit a najíst se. Ostatně, ...rien de si dégoutant que les débordements, ...nic není odpornějšího než kýbl sraček, jak velice správně říká Charles; musíme vyprázdnit kýbl. Živí jsou náročnější. Mrtví můžou počkat. Dáváme se do práce jako každý den.

Rusové přišli, když jsme s Arthurem odnášeli Sómogyie kus za barák. Byl lehoučký. Překlopili jsme nosítka na šedý sníh.

Charles smekl čepici. Litoval jsem, že já žádnou nemám.

Z knihy Primo Leviho Je-li toto člověk, kterou vydalo v roce 1995 nakladatelství Sefer. Překlad Drahomíra Janderová.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.