Ani jediný se neomluvil

Ze vzpomínek politického vězně a novináře Jiřího Loewyho

V letech 1932 až 1938 jsme žili v Chřibské, v rodišti mé matky, po Mnichovu jsme utekli do Prahy, kde bydlela babička z otcovy strany. Ztratil jsem tedy poprvé domov v osmi letech a už jsem ho nikdy v té podobě nenašel, protože po válce tam bylo všechno úplně jiné a dosti hrozné. Za pár poválečných měsíců se proměnilo úhledné městečko takřka švýcarského typu v chátrající vesnici. Přesto jsme se s maminkou vrátili (otec zemřel v Praze v roce 1943), protože jinak by dědeček a babička z matčiny strany nepochybně zmizeli v nejbližším odsunu, anebo by je vyhnali z domu.

Jiří Loewy s rodiči, 1930.

(Historie toho domu je k popukání. Číslo popisné 310 v Dolní Chřibské by zasluhovalo zápis v Guinnessově knize rekordů jako nejčastěji konfiskovaný objekt na evropské pevnině. Poprvé byla konfiskována půlka domu psaná na mého otce, když jsme v roce 1938 utekli do Prahy. Tato půlka nám byla po válce vrácena, zároveň ale byla zabavena druhá polovina domu, psaná na dědu. Konfiskát byl asi po dvou letech vrácen a pro jistotu přepsán na mne, takže mohl být znovu zabrán rozsudkem Státního soudu v Praze z 5. 5. 1949, kterým bylo mj. vysloveno propadnutí mého majetku. Někdy koncem 50. let mi byla vrácena čestná práva občanská i s půlkou domu. Takže normalizační režim měl znovu co konfiskovat, když nás v roce 1970 odsoudil v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. Své poloviny se pak dobrovolně musela vzdát moje matka v roce 1973, když si zažádala o legální vystěhování do SRN.)

Takzvaný divoký odsun

Takzvaný divoký odsun jsem viděl zcela zblízka nejen v jedné, ale v řadě obcí, se všemi průvodními znaky té zvláštní poválečné války proti ženám, dětem, starcům a invalidům - dospělí němečtí muži takřka nebyli, buď padli, nebo byli v zajetí. Divoký odsun nazývám takzvaným proto, že se nejednalo o žádné spontánní akce. Aspoň tedy na sever od České Lípy to všechno prováděla armáda podle plánu a pod vrchním velitelem Ludvíkem Svobodou. Vojáci dřepěli doma v protektorátě za pecí a teprve po válce narukovali. Tím větší gerojové z nich byli... Důstojníci se nám svěřovali s tím, že mají rozkaz co nejrychleji vyhnat maximum Němců, aby se tak vytvořily hotové skutečnosti ještě předtím, než se v Postupimi sejde Velká trojka. Takže: divoké to sice bylo, ale ústředně plánované shora, systematická etnická čistka.

Se psem Bubim, 1938.

Zažil jsem zblízka holocaust a sám jsem mu unikl jen náhodou. Neunikla mu moje pražská babička, dvě šestnáctileté sestřenice, hromada dalších příbuzných a mnoho kamarádů. Měl jsem mnoho důvodů k nenávisti, ale když jsem viděl bestiální nakládání s německými civilisty (už v Praze po revoluci a pak v pohraničí), necítil jsem pražádné zadostiučinění, naopak stud a zklamání.

Poslední vlak

Nemyslím, že jsme byli nějak nadstandardně stěhovaví. Můj otec byl chemik, ročník 1895, narozený v Liberci, dobrovolný účastník první světové války na ruské i na italské frontě. Ve 20. letech koupil v Rumburku drogerii, kde rozjel vlastní velkovýrobu barev, kosmetiky apod. Roku 1929 se oženil s mou matkou, o šestnáct let mladší, o rok později jsem se narodil já.

Jenže někdy v roce 1932 oba usoudili, že konkurence v Rumburku je příliš veliká, kdežto v relativně menší Chřibské (tehdy asi 6000 obyvatel) tou dobou nebyla drogerie žádná, avšak nabízela se možnost bydlet ve vlastním domě s velkou zahradou s rodiči mé matky. Ale sotva tu drogerii na náměstí otevřeli, tak se přímo proti nim etabloval druhý drogista, zažraný henleinovec se starogermánským jménem Nowak. Nu, a henleinovci pochopitelně dostali stranický úkol, že musí podporovat soukmenovce a bojkotovat Žida-socdemáka. Což se stalo, bojkot byl účinný, takže jedinými zákazníky mého otce v posledních třech letech před Mnichovem byli čeští státní zaměstnanci - četníci, pošťáci apod., němečtí socdemáci a komunisté a čeští starousedlíci, povětšinou skláři z nejstarší sklárny ve střední Evropě.

Můj otec byl obdivuhodný kliďas, který nikdy nespěchal k vlakům, protože tvrdil, že určitě ještě pojede nějaký další. V roce 1938 se mu to mohlo stát osudným, protože jsme se dostali - už jenom narychlo s aktovkou - do skutečně nejposlednějšího vlaku, který ještě z Rybniště zamířil do vnitrozemí, než dorazilo čelo wehrmachtu.

Pak si vzali rodiče do hlavy emigraci do Kanady s transportem sudetoněmeckých socdemáků. Jenže vyřízení se táhlo a naše pasy 15. března 1939 promptně zabavilo gestapo. Jeden z přátel mého otce - jakýsi redaktor z Hamburku - ještě stačil toho dne odjet na Slovensko a na lyžích přejet do Polska. Jiní, méně sportovně zdatní, polykali jed či skákali z pražských oken. Bylo toho dne mnoho sebevražd. Nikdy jsem nezapomněl na první prapory s hákovým křížem v pražských ulicích: sotva jsme jim unikli ze Sudet, dohnaly nás v Praze. I devítiletý kluk, pokud nebyl úplně tupý, musel z reakcí dospělých vycítit, že spoluprožívá cosi na způsob konce světa.

Nejhůř dopadli němečtí antifašisté, kteří vytrvali v řadách Republikanische Wehr ještě i po stažení armády na hranicích. Ti se vezli jako první do Budyšína a do Dachau. A pokud se jim podařilo uniknout do vnitrozemí, policie druhé republiky jich spoustu poslala zpátky do Sudet, rovnou do náručí gestapa. To je temná kapitola - a jak se s mnohými z těchto lidí nakládalo po válce, je ještě temnější...

Do svých osmi let jsem hovořil převážně německy. Němčina je moje mateřština, česky jsem jako dítě uměl pozdravit, poděkovat a pár slovíček a vět, ale tím to končilo. A moc mě to mrzelo, protože když si rodiče potřebovali říct něco, co nebylo určené pro mé uši, mluvili spolu česky...

Ale vidím, že se neobejdu bez bližšího vysvětlení svého původu. Obrazně řečeno jsem si sedl mezi židle už ve chvíli zrození: otec byl Žid, byť už nejméně ve druhé generaci bez náboženských vazeb či aspoň vztahu k tradicím, maminka pocházela z Dolní Chřibské a její kořeny byly přísně katolické a německé prokazatelně až do doby po napoleonských válkách. Tehdy na naší straně rakousko-saských hranic, kdesi u Šluknova, sloužil rakouský pohraničník Jan Henoch. Pocházel odkudsi z maďarské nížiny a oženil se s místní (tedy rakouskou) dívkou. Založil rod, jeho potomci se ženili s místními dívkami, které se jmenovaly za svobodna Michel, Rothe nebo Worm. Ale po veškerém tom míšení krve měli ti Henochové (jimž později přibylo druhé N) pořád hustá černá obočí, namlouvavé mandlové oči, poněkud vysedlé lícní kosti a značný šarm. Poslední Jan Hennoch, otec mé matky, osiřel úplně už jako čtyřletý. Příbuzní si jeho s bratrem rozdělili mezi sebe: starší se dostal do Písku a založil českou větev Hennochů, Jana si vzal k sobě sedlák ze Studeného u České Kamenice, což byl tehdy čistě německý Kaltenberg. I takové zásahy osudu leckdy v mnohonárodnostní říši rozhodovaly o etnické příslušnosti dalších generací.

Když se prarodiče vzali, žili skromně, ale na slušný dům s velkou zahradou se časem zmohli. Dcera - moje matka - se jim narodila v roce 1911, jiné děti už neměli. A jak bylo v kraji zvykem, když bylo dceři patnáct, poslali ji na handl do vnitrozemí, takže moje matka absolvovala jeden ročník obchodní školy v Hořicích v Podkrkonoší. Za ten rok se naučila perfektně a bez přízvuku česky, což už jí zůstalo až do smrti. Pochopitelně se nám to velice hodilo, když jsme na podzim 1938 utekli do Prahy.

Je třeba podotknout, že se moje matka, ač původem stoprocentní Němka, přihlásila po příchodu do Prahy s národností českou, takže po celou dobu války měla příslušnost protektorátní, nikoli říšskou. Na moje rodiče byl vykonáván permanentní nátlak, aby se dali rozvést. Matka by v tom případě nabyla plných práv včetně říšské příslušnosti, my s otcem bychom byli ihned zmizeli v nejbližším transportu. Bylo dost takových tragických případů, někdy i z malicherné snahy o záchranu majetku, ale moji rodiče odolali nátlaku při několika předvoláních na gestapo do Pečkárny, ačkoli u nich použili špinavý trik: oběma jim při odděleném výslechu tvrdili, že jejich partner právě žádost o rozvod podepsal.

Po Mnichovu jsem v Praze začal chodit do školy české, a to do třetí třídy (v Sudetech německy započaté). A také doma se tvrdě přešlo na češtinu. Po absolvování čtvrté obecné však pro mne skončila školní docházka nadobro: 1. září jsem zjistil, že mi všechny školy Protektorátu Čechy a Morava přirazily vrata před nosem.

Na zařazení do kategorie židovské dítě jsem si zvykal postupně a s obtížemi. Měl jsem árijskou matku, praktikující katoličku, a otce sice židovského, ale liberálního, nábožensky zcela indiferentního, takže židovství u nás nebylo v mém dětství téma. Rodiče, kteří v roce 1930 ještě nemohli tušit, jaké šílenství zachvátí Evropu, rozhodli, že mi dají příležitost, abych se sám rozhodl pro to či ono náboženství, až už budu mít rozum. Čili mě nedali ani pokřtít, ani obřezat. Na druhé straně katoličtí prarodiče (a maminka taky) nevynechali jedinou příležitost k mé náboženské indoktrinaci už v nejútlejším věku. Brali mě s sebou do kostela, na pohřby, na církevní slavnosti. A co do sebe dítě nasaje do věku čtyř pěti let, to už si nese chtě nechtě do života. Měl jsem v životě nejednu fázi, kdy jsem chtěl v sobě katolicismus vědomě potlačit, ale nikdy se mi to úplně nepovedlo. Tohle všechno vyprávím podrobně jen proto, abych ozřejmil, že ten desetiletý kluk v roce 1940 už měl nárok na docela pěknou krizi identity. Jinými slovy: nevěděl zprvu, čí je.

Skrovné slůvko pardon

Nemohu tvrdit, že vyobcování židovských dětí z árijských škol už bylo integrální součástí konečného řešení židovské otázky. Ze zpětného pohledu však byl zákaz školní docházky prvním a možná nejzávažnějším milníkem na cestě jednoho milionu dětí do plynových komor...

Dokud jsem chodil do školy, ani trochu jsem se necítil jako outsider. V celé třídě byl jediný hošík, který dával najevo antisemitismus, ale spíše v obecné rovině, ne nějak osobně zaměřený proti mně nebo druhému židovskému spolužákovi, Petru Arnsteinovi. Ten hošík jménem Kolář byl z vlajkařské rodiny. Frapantní změna nastala v momentě, kdy mi vrata školy zůstala uzavřená. Ty své donedávna ještě kamarády-spolužáky jsem dále denně potkával na ulici, ale (snad na jednu nebo dvě výjimky) přestali mě vidět, přecházeli na druhou stranu ulice.

Po ocejchování židovskými hvězdami v roce 1941 by se to dalo vykládat jako projev strachu, ale v roce 1940 ještě hvězdy nebyly. Za celou dobu války jsem u žádného z bývalých kamarádů nezaznamenal sebemenší projev solidarity (třeba jenom nenápadné gesto, zamrknutí...), nic! Po válce jsem pak s některými mluvil, chovali se rozpačitě, nevěděli co říct, ale ani jediný se za své chování neomluvil.

Po návratu do Sudet jsem pak potkával také německé spratky, kteří mě jako malého kluka honili po Dolní Chřibské. Ti byli rozpačití ještě víc, ale také ani jediný neřekl pardon. Což mi připomíná, že jsem se v sedmdesátých letech jednou v Londýně setkal v Amnesty International s bývalým televizním komentátorem Vladimírem Toskem. Vyčetl jsem mu, že žádný z reformních komunistů, které jsem kdy potkal, nebyl schopen vůči bývalým obětem režimu vyslovit aspoň skromné slůvko pardon. Tosek na to odpověděl: Dějiny nikdy neříkají pardon. Od té doby tedy vím, že mi nikdy neubližovali zfanatizovaní hlupáci, ochotní pomocníci anebo předpodělaní slouhové toho či onoho režimu, nýbrž - samy dějiny. To přece zní hrdě. A hlavně to snímá vinu a odpovědnost z jednotlivců.

Až v posledních letech svého života se v rodné zemi dočkal Jiří Loewy (1930-2004) poct, jaké si zasloužil: vyznamenání od prezidenta Havla za zásluhy o Českou republiku, novinářské ceny Ferdinanda Peroutky za celoživotní dílo apod. Největším oceněním pro autora ale mohl být přece jen zájem českých čtenářů o jeho výrazné, přesné komentáře, které publikoval od poloviny 90. let v Lidových novinách. Loewy by mohl sloužit jako jeden z učebnicových dokladů toho, jak komunisté ochuzovali naši zemi, když podobné talenty zavírali do vězení, nechali živořit v podružných zaměstnáních a vyháněli je do exilu. Loewy prošel v letech 1948-53 několika tábory nucených prací, mj. na Jáchymovsku, odkud byl propuštěn s rakovinou jako nevyléčitelně nemocný. Na svobodě se zázračně uzdravil. V roce 1969 s rodinou emigroval do Německa, kde vydával čtvrtletník Právo lidu a stal se členem vedení exilové sociální demokracie.

Jeho vzpomínky (v podobě e-mailového rozhovoru s historikem Tomášem Zahradníčkem) vznikaly v letech 2002-2003. Třebaže zůstaly nedokončené, jde o mimořádný, živý text, který přináší zajímavé pohledy na život ve 30. a 40. letech, na pobyt v komunistických lágrech i na politické klání v českém exilu. Vzpomínky vycházejí pod názvem Úseky polojasna v Nakladatelství Lidové noviny s předmluvou T. Zahradníčka a doslovem autorovy ženy Dany Loewyové. Naše ukázka je z II. kapitoly knihy, text jsme pro potřeby Rch upravili.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.