Památník v Berlíně

My Židé takový památník nepotřebujeme, každý z nás nosí svůj vlastní památník ve svém srdci, památník svých zavražděných blízkých. Ale takový památník potřebujete vy, Němci. To před pár lety prohlásil Ignatz Bubis, předseda Ústřední rady Židů v Německu. Přispěl tím do vzrušené diskuse, která se kolem výstavby berlínského Památníku židovských obětí holocaustu točila více než sedmnáct let. Jeho slavnostním otevřením, které bylo naplánováno na druhý den po 60. výročí konce 2. světové války, však tato debata zdaleka neskončila.

Moře kvádrů

Rozvlněné moře betonových kvádrů - je jich přesně 2711 - se rozprostírá na ploše 19 000 čtverečních metrů jen pár kroků od Braniborské brány, tedy v samém srdci hlavního města znovusjednoceného Německa. Symboliku jeho umístění nelze přehlédnout. Jak prohlásil při slavnostním otevření předseda německého Spolkového sněmu Wolfgang Thierse, památník se nachází na rozhraní, a to v několikerém slova smyslu. Byl vybudován v místech tzv. ministerské zahrady, sousedící s někdejším Říšským kancléřstvím. Je to však také místo, kde ještě před patnácti lety rozdělovala Evropu na Východ a Západ neblaze proslulá berlínská zeď, respektive východoněmeckou armádou ostře hlídané pásmo nikoho, nazývané také pásmem smrti. Výstavbu památníku lze však také chápat časoprostorově - nachází se i na rozhraní paměti, kdy svědci hrůzných událostí - jak oběti, tak pachatelé - pomalu odcházejí a holocaust v jejich svědectví se z živé paměti pomalu přesouvá do paměti historické.

S myšlenkou postavení památníku zavražděných evropských Židů přišla před sedmnácti lety novinářka Lea Rosh. Spolu s významným německým historikem Eberhardem Jäckelem založila občanské hnutí, které se snažilo přesvědčit o nutnosti takového památníku celou politickou scénu tehdejší Spolkové republiky, ale i německou veřejnost. Jejich iniciativa našla okamžitě silnou podporu - postavili se za ni mj. spisovatel Günter Grass nebo bývalý spolkový kancléř Willy Brandt - otevřela se tím však také bouřlivá debata o odpovědnosti, kolektivní vině, o tom, kdo byl a nebyl pachatel a zda se musí dnešní mladá generace Němců stále omlouvat za zločiny svých otců a dědů. V jednom se ale všichni shodli - hrůzy nacismu se už nikdy nesmí opakovat. A jako memento může památník obětí šoa jistě sloužit. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč 25. června 1999 rozhodl Spolkový sněm - bylo to jeho poslední usnesení přijaté v původním sídle v Bonnu před přestěhováním do Berlína - naprostou většinou o vybudování památníku v centru hlavního města.

Bouřlivá debata probíhala nejen o smyslu a účelu památníku, ale i o jeho podobě. Veřejná architektonická soutěž, vypsaná v roce 1995 berlínským senátem - který má postavení zemské vlády -, přinesla dokonce dva vítězné projekty. Ani jeden z nich však nakonec nebyl realizován. Do rozhodování několikrát zasáhl i tehdejší kancléř Helmut Kohl, který ideu výstavby rovněž podporoval, o podobě památníku však měl svou vlastní představu. Odborná komise se nakonec shodla až v roce 1998 a vybrala jako nejvhodnější projekt návrh newyorského architekta Petera Eisenmana.

Jména a tváře

Eisenmanův životopis je impozantní, vystudoval několik amerických prestižních univerzit, na několika z nich - včetně Princetownu či Harvardu - později vyučoval architekturu, vedl Institut architektury a urbanismu a založil tzv. Newyorskou pětku, vysoce ceněný ateliér moderní architektury. Je významným zastáncem směru open art, otevřeného umění, který také udává tón berlínskému památníku a zapříčinil mnoho kontroverzních komentářů o jeho vzhledu. Eisenman, který byl jedním z řečníků při slavnostním otevření, však mnohé překvapil svým přirozeným a upřímným projevem; mimo jiné se vyznal z toho, že práce na památníku velice posílila jeho židovskou identitu, již si předtím - tak jako mnoho amerických umělců, vědců a intelektuálů - příliš neuvědomoval. Také veřejně přiznal svůj omyl, když zprvu odmítal, aby bylo do památníku včleněno informační centrum.

Ort der Information, tedy informační centrum, se nachází v podzemí jihovýchodního křídla památníku. Jeho výtvarná a obsahová podoba vznikla v těsné spolupráci s izraelským památníkem obětí šoa Jad vašem. A stejně jako v jeho jeruzalémských expozicích nebo v Muzeu holocaustu ve Washingtonu je i zde kladen důraz na to, aby miliony obětí evropských Židů získaly zpět svá jména a tváře. Tragická, nicméně neosobní statistická čísla nemohou nic vypovědět o utrpení a hrůzách šikanování, deportací, věznění a vraždění. Proto je právě zde, v místě bývalého ústředí nacistické třetí říše, která všechna ta nelidská zvěrstva způsobila, na příkladu životních osudů několika jednotlivců a rodin dokumentován holocaust od počátků perzekuce až do osvobození nacistických koncentračních táborů. Na interaktivních obrazovkách jsou také k dispozici databáze Jad vašem, dokumentující veškeré dostupné údaje o všech obětech holocaustu, které jsou průběžně doplňovány a aktualizovány. Návštěvník tak může získat celkový přehled, ale i detailní informaci.

Díky informačnímu centru působí památník emotivně, je ale také zároveň místem určeným ke vzdělávání. Tato dvojí charakteristika byla několikrát zdůrazněna při zahajovacím ceremoniálu, kterého se účastnily špičky německé politické scény, včetně spolkového prezidenta Horsta Köhlera, kancléře Gerharda Schrödera, ministra zahraničí Joschky Fischera a mnoha dalších. Mezi tisícovkou hostů nechyběli představitelé židovských obcí z celé Evropy. Vedle již zmiňovaných řečníků vystoupila také Lea Rosh a za všechny, kteří přežili holocaust, ve velmi působivém projevu paní Sabina van der Linden, která dnes žije v Austrálii. Ceremoniál měl také hudební část, v níž vystoupil za doprovodu mladých filharmoniků z Polska a Německa a vratislavského synagogálního sboru kantor Joseph Malovany, nám dobře známý z mnoha vystoupení v Praze a Plzni. Jeho vystoupení s repertoárem sahajícím od árie Mendelssohna-Bartholdyho až po modlitbu El male rachamim, vehnalo mnohým slzy do očí.

Debata nekončí

Památník, který stál téměř 28 milionů eur, byl financován z rozpočtu Spolkové republiky. Stavbu provázely četné kontroverze, a dokonce i skandály. Ten největší se strhl kolem firmy Degussa, která dodávala přípravek na povrchovou impregnaci betonových kvádrů, která má památník chránit proti sprejerům. Zjistilo se, že Degussa je dceřinou firmou společnosti Degesch, jež vyráběla a dodávala granule smrtícího plynu cyklon B. (Nakonec kuratorium památníku rozhodlo o tom, že firma může přípravek dodat.)

Není proto divu, že i samotné slavnostní otevření bylo provázeno určitými rozpaky ze strany některých představitelů židovských institucí. Za všechny to asi nejlépe vyjádřil současný předseda Ústřední rady Židů v Německu Paul Spiegel. V duchu již citovaného výroku Ignatze Bubise varoval před tím, aby berlínský památník nahradil v budoucnu skutečná místa utrpení, jako je Osvětim, Dachau či Buchenwald. Připomněl také, že památník nevypovídá nic o utrpení dalších obětí nacismu, jako byli Romové nebo homosexuálové. Bylo by záhodno ztvárnit v tomto památníku také motivy pachatelů, a umožnit tak přímou konfrontaci s tímto místem. Tato věc zde zcela chybí, a tak je návštěvník ušetřen otázek o vině a odpovědnosti.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé: debata vskutku ještě nekončí.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.