Zemřel Ephraim Kishon

Na konci ledna zemřel ve Švýcarsku jeden z nejznámějších a nejčtenějších humoristů 20. století, autor, který napsal na 50 titulů, jež vyšly v sedmatřiceti jazycích v celkovém nákladu 43 milionů svazků.

Narodil se roku 1924 jako Ferenc Hoffmann v Budapešti v asimilované židovské rodině. Kvůli rasovým zákonů v Horthyovském Maďarsku se nedostal na univerzitu a začal se učit zlatníkem. Od roku 1944 byl internován v několika táborech nucených prací. V jednom unikl smrti proto, že uměl výtečně hrát šachy a velitel lágru sháněl šikovného protihráče. Utekl při transportu do Sobiboru a do konce války žil v přestrojení za slovenského dělníka Stanko Andráše. Po válce se vrátil do Budapešti a začal studovat dějiny umění a sochařství a napsal několik humoristických divadelních her. Kvůli komunistickému režimu ze země nakonec v roce 1949 navždy odešel. Zamířil do Izraele, přijal tu nové jméno Epfraim Kishon a první léta žil v kibucu Kfar Hachores. Pracoval jako elektrikář, zámečník a nádeník a současně přispíval do maďarsky vydávaných sionistických novin. Už za dva roky byl schopen psát hebrejsky. Navázal spolupráci s tehdy vzniklým deníkem Maariv a pod pseudonymem Chad gadja pro něj pravidelně začal psát sloupek - ten pak vycházel třicet let.

Jako autor se v Izraeli prosadil už v padesátých letech: okamžitou slávu mu přinesla hebrejsky napsaná kniha (později zfilmovaná) Kanál Blaumilch, po níž následovaly rychle další. Kishon psal také hry (většinou je hrály soubory Habima a Bacal Jarok) a filmové scénáře, které sám režíroval a za něž získal dva Zlaté glóby a dvě nominace na Oscara. Je zajímavé, že největších nákladů dosahovaly jeho knihy v německých vydáních (Kishonovým dvorním překladatelem do němčiny byl rakouský židovský autor Friedrich Torberg). Je to pro mě úžasná satisfakce, když vidím, jak vnoučata mých katanů stojí ve frontě na mé knihy, komentoval to. Odmítal myšlenku kolektivní viny a v Německu udržoval četná přátelství. Pomohl spoustě Němcům konfrontovat se s antisemitismem a překonat ho, řekla o něm německá ministryně kultury Christina Weissová. Kladně hodnotí Kishonův společenský vliv i pamětníci v Izraeli. Herec Chaim Topol prohlásil, že jeho sloupek v Maarivu zasahoval srdce a mysl prostých čtenářů i vlivných osobností. Dokázal humorně poukázat na problémy, které tížily izraelskou společnost (např. na vztah Izraelců k novým imigranůtm afrického původu).

Ačkoli byl Kishon zapálený sionista, nakonec z Izraele odešel. Proč? Prý proto, že mu vadilo přezírání, jež k němu, jako k pouhému humoristovi choval izraelský literární establišment a levicoví intelektuálové. Kishon často kritizoval ty přechytralý pitomce, co posedávají po kavárnách a z nejpatriotičtějších mladých lidí vyrábějí Židy, kteří nenávidí sami sebe. Roku 1981 odešel do Švýcarska, odkud ovšem stále podporoval zájmy Izraele.

Své nadšené čtenáře měl E. Kishon i u nás. Po roce 1989 tu vyšlo několik jeho knih: Legrace to zrovna nebyla, Můj nejoblíbenější pokrm je jídlo, Lišky v kurníku, Picassova sladká pomsta. Text v Rch přeložil Jan Neubert a je převzat z knihy Nejlepší Ephraim Kishon, nakl. Konfrontace.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.