Historie v jednom slově

Simon Wiesenthal vydal v roce 1987 Knihu židovské paměti. Je to zvláštní dílo: co den roku, to stručná připomínka vražedného násilí vůči Židům od starověku do roku 1986, kdy příprava knihy končila. U 11. července je dokumentováno deset případů krvavých protižidovských vystoupení v dějinách. Záznam k tomu dni z roku 1944 pak praví: SS poslali do plynových komor 6000 Židů - dětí, starých osob a nemocných - kteří zůstali v Osvětimi II-Birkenau po selekci. Mezi nimi byli dospělí a děti z koncentračního tábora Terezín, kteří dorazili v několika transportech v prosinci 1943 a květnu 1944. Takto, ve dvou větách, historie zachycuje likvidace tzv. terezínského rodinného tábora před 60 lety. A slovo selekce skrývá neobyčejný příběh.

Když esesák Mengele rozhodoval 6. července 1944 posuňkem ruky, kdo ještě dostane šanci žít, poslal na stranu živých i na 90 českých židovských chlapců. Bylo jim mezi 12 a 16 lety a nikdo se už nedoví, za co vděčili svému štěstí. Jindy mladší 16 let neměli nejmenší naději.

A takto se některým chlapcům vedlo: Zůstali jsme v Birkenau až do ledna 1945, kdy došlo k likvidaci Osvětimi a pobočných táborů, napsal později jeden z přeživších, Pavel Werner. Tehdy jsme nastoupili první pochod smrti. Za silných mrazů jsme pochodovali tři dny do železniční stanice Loslau. Celou dobu jsme se my, kluci, drželi pohromadě. Nejhorší to bylo v noci. Pomáhali jsme si tak, že vždy dva drželi uprostřed třetího, který při chůzi spal. Po určité době jsme se střídali. Skončili jsme v Mauthausenu a odtud nás v dubnu 1945 poslali pochodem do tábora Gunskirchen. Tam jsme prožili ty nejhorší poslední dny. Tábor byl přecpán, v baráku jsme mohli pouze sedět, ležet se dalo jen venku v lese. Byl ale studený duben, pořád pršelo. Bylo nás asi 15 kluků a nakonec jsme se shodli, že kdyby to trvalo ještě pár dnů, konce války bychom se nedočkali. 4. května náš tábor osvobodili Američané...

Z oněch přibližně 90 česky mluvících židovských chlapců, kteří 6. 7. 1944 unikli smrti, jich 16 válku nepřežilo a ti, co zbyli, se většinou rozešli z Čech do světa. V roce 1990 se poprvé znovu setkali. Bylo jich mnohem méně než po válce a při dalším setkání jich opět ubylo. Naposledy se shledali minulý měsíc v Praze. Říkají si Birkenau boys. Mají za sebou výjimečné osudy, a přesto u toho nebyla televize. Pojí je hluboké přátelství, sdílejí něco, co sami nedokáží ve všech nuancích popsat, a i kdyby se jim to povedlo, stejně je nikdo beze zbytku nepochopí.

Ve Wiesenthalově knize-kalendáři, ve které se stará neštěstí židovského národa scházejí s těmi ještě staršími a tragédie nedávné varují před zvůlí novou, se těchto mužů, někdejších válkou zkoušených chlapců, přímo týká jediné slovo: Selekce. Tak krutá dokáže být historie, díváme-li se na ni z většího odstupu. Je plná nevyřčeného. Nezbývá než věřit, že i tak se z ní poučíme.

Klíčová slova

Simon Wiesenthal, Pavel Werner

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.