Až pokvetou kaštany

Vychází kniha vzpomínek na rabiho Federa

Je opravdu zajímavé, jak pevně rabín Richard Feder (1875-1970) setrvává v paměti svých krajanů - dá se říci, že jako žádný jiný zdejší rabín, kromě snad Maharala. Svou roli v tom hraje vysoký věk, jeho práce, ale také krutý osud a jistá osamělost, jež byla jeho důsledkem. To samo by však asi nestačilo. O tom, co bylo navíc, o tom jedinečném se lze hodně dozvědět v knize Zuzany Peterové Rabín Feder, která vychází v prosinci v nakladatelství G plus G. (167 str., 175 Kč). Autorka do knihy zařadila ukázky rabínovy korespondence, úryvky z jeho vzpomínek a vzpomínky lidí, kteří se s ním setkali. Čtenáři se tak z několika úhlů skládá portrét muže, jehož moudrost a noblesa mají základ ve schopnosti myslet prostě, ale ne jednoduše, a jednat nenásilně, přitom však pevně. Pozoruhodný je oddíl vzpomínek na rabína, z něhož je i naše ukázka - díky nim už vlastně rabi Feder vstoupil do legend.

Vypráví pan Imre

Chodil jsem s babičkou a dědečkem nakupovat. Oba byli vážně nemocní. Babička špatně viděla a děda chodil o berlích. Měl jsem za úkol se o ně postarat. Vždy ve středu jsme se cestou domů zastavili u pana rabína Federa. Byl to takový náš rituál. Já jsem zazvonil u dveří, po chvíli nám otevřel pan rabín a usadil nás v pracovně. S dědečkem probírali novinky z města i z obce. Babička se zase vyptávala rabína na jeho názor na vývoj situace. Když se v Německu dostal Hitler k moci, babička ani nepočkala, až si pan rabín s dědou sdělí novinky, a spustila: Co tomu říkáte - Hitler u moci? Já mám strach, pane rabíne.

Také se mi to vůbec nelíbí, odpověděl.

Když bude nejhůř, odejdeme. Nebude to poprvé, kdy opustíme domovy. Brzy se u pana rabína začalo scházet několik vlivných a vážených mužů z obce. Radili se, co mají v nadcházející vážné době udělat.

Já bych se obrátil na vystěhovaleckou kancelář Roberta Mandlera. Prý dává stoprocentní záruku na cestu do Palestiny, doporučoval dědeček.

Proti bylo hned několik přítomných včetně pana rabína. Doslechli se, že majiteli kanceláře jde především o peníze. Kvalita a záruky vycestování jsou minimální. Jiný pán navrhoval obrátit se na vystěhovalecký úřad pro Kubu. Další spojit se s týmem židovských odborníků, kteří plánují cestu do Jižní Ameriky. Prý už jednají s bohatými americkými Židy a čekají na odpověď.

Tak to šlo nějaký čas pořád stejně. Vážení členové kolínské obce hledali nejvhodnější místo k životu na této zeměkouli. Jenomže jeden návrh za druhým se ukazoval jako nereálný. Nikdo s námi nechtěl mít nic společného.

Až jednou nás pan rabín přivítal radostněji než jindy: "Nemohl jsem se dočkat, až se sejdeme," řekl místo pozdravu. Mám pro vás překvapující návrh. Udělejte si všichni pohodlí. Imre, má dědeček opěrku pod nohy? I na takový detail pamatoval.

Jak to tak vidíme - nikde o nás nejeví zájem. Bohatí Židé z Ameriky nic nechápou a vystěhovalecké kanceláře jenom hledí, jak z nás dostat co nejvíc peněz a bez záruky. Což to celé otočit? Pojďme vypracovat plán na založení velké vesnice někde za mořem. Chovali bychom tam dobytek, pěstovali obiloviny, ovocné stromy i zeleninu. Máme mezi sebou šikovné řemeslníky. Vyráběli bychom líh, kondenzovali mléko. Ženy by pletly a šily prádlo všeho druhu.

Jako první se přihlásil dědeček. Souhlasil, jenom mu nebylo jasné, které místo za mořem vybrat.

Myslím, že by bylo nejlepší obrátit se přímo na anglickou vládu. Ta přece spravuje mnoho kolonií. A prodává je. Jsou řídce obydlené, pro nově příchozí jak stvořené, vysvětlil rabín a ostatní byli pro.

Děda se znovu přihlásil: Já bych se ale nespoléhal jenom na Anglii. I Francie by mohla pomoci.

Rabín odeslal prosebné dopisy a pro nás nastaly dny plné čekání. Jaké asi budou odpovědi? Děda i jeho známí se už začali pilně připravovat: půjčovali si knížky o životě v koloniích, opatřili si brožurky o pěstování zeleniny a ovoce v tamních zeměpisných polohách, jiní si zdokonalovali angličtinu a francouzštinu. Čekal nás nový, neznámý život tisíce kilometrů od Kolína, ale nikomu to nevadilo. Všichni tušili, že je to asi jediná možnost, jak přežít.

Přibližně po měsíci přišla bílá obálka s cizími razítky. Pan rabín ji sám neotevřel, i když byla adresovaná jemu. Počkal, až se všichni sešli. Pak nastal ten okamžik. Viděl jsem, jak dopis rychle vestoje přelétl a - posadil se. Pak teprve začal pomalu předčítat. Po prvních vzletných větách plných pochopení pro naši situaci tam stálo důrazné NE! Nechtějí nás, protože nemají vhodnou kolonii. Závěrem plno slov přání všeho dobrého. Ať prý se nám náš záměr vydaří - ovšem někde jinde.

Rabín si vzal slovo: Nedělejme předčasné závěry. Čeká nás ještě francouzská odpověď.

A s tím jsme šli domů. Brzy opravdu přišla. Ani Francouzi nás však nechtěli. Nezoufejme a podívejme se teď na celou situaci jinak, řekl rabín Feder. Dva pokusy nám nevyšly, což ale neznamená, že je všemu konec. Budeme hledat jiné možnosti. Třeba třetí vyjde.

Třetí pokus se jmenoval Rhodesie. Rabín se obrátil na tamní židovskou obec. Její představenstvo ale pouze zajímalo, kolik přivezeme peněz. Když jim odpověděl, že tolik, kolik nám dají anglické a americké židovské dobročinné spolky, přestali jsme je zajímat.

Asi je nám určeno zůstat tady, kde jsme doma, řekl rabín. Možná, že na nás čeká nějaký veliký úkol. Přinejmenším stát při sobě a pomáhat si.

Můj dědeček mu na to řekl: Což o to, pomáhali jsme si vždycky, pomůžeme si i teď. Jenom mám strach, aby nás Němci nerozdělili a nerozstrkali po všech koutech světa. Pak by nám nepomohlo nic.

Vypráví paní Ruth

V naší rodině se dědilo krejčovské řemeslo. Z pokolení na pokolení všichni šili, přešívali, spravovali. Moje maminka měla malý salon nedaleko náměstí. Zákazníků jsme měli hodně a byli to hlavně Židé, kteří často přinášeli i ty nejnuznější šaty k přešití. Moje maminka s nimi zacházela stejně jako s nejmajetnějšími kunšofty.

Když k nám zavítal pan rabín nebo jeho paní s třemi dětmi, byl to pro maminku významný okamžik. Žádné róby jim sice nechystala, ale paní rabínka si potrpěla na kvalitní látky, což byla voda na maminčin mlýn. Vybíraly je spolu někdy i celé dopoledne a k tomu popíjely čaj. Jednou k nám zase přišel pan rabín. Bylo to ale až navečer, pro něj v neobvyklou dobu. Hned jsme ho posadili do křesla. Maminka se na všelicos vyptávala, ale on jako by ji neslyšel. Odpovídal jen tak napůl a bylo vidět, že je myšlenkami úplně jinde.

Já tady pořád mluvím, ale vy máte v hlavě vaši zakázku, viďte, pane rabíne? usoudila nakonec maminka. Už jsem zticha. Tak co pro vás mohu připravit?

Rabín zvedl hlavu. Bylo to asi poprvé, co ji opravdu vnímal. To máte pravdu. Mám v hlavě opravdu jednu zakázku, ale ta, žel, není jenom pro mě.

Mám tomu rozumět, že je pro celou vaši rodinu? Nějaké smuteční oblečení?

Nejste daleko. Až na to, že to nebude zakázka jenom pro moji rodinu. Bude se to týkat nás všech, potomků krále Davida.

Maminka mi připadala najednou tak droboučká, až jsem o ni měla strach. Mlčela.

Myslel jsem hned na vás, na vaše krejčovství. Za ta léta vím, jak spolehlivě pracujete. A to je u zakázky, kterou vám nabízím, zapotřebí. A teď - o co jde: mohla byste přišívat žluté Davidovy hvězdy na černou látku? Budeme je totiž muset brzy všichni nosit. Nikdo bez hvězdy neudělá ani krok z domu. Ať nás přitom alespoň hřeje vědomí, že jste je šila vy.

Maminka dlouho nic neříkala. Pak sepnula ruce k čelu a zašeptala: Bože, proč?

Sám neumím odpovědět. Od té doby, co jsem se to dozvěděl, se pořád ptám: a proč?

Teď jsem dospěl k názoru, že ďábel chce, abychom byli už na dálku označeni. Proto nyní musíme sjednotit svoje šikovné hlavy, naše myšlenky a srdce a pomáhat si. Nic jiného důležitějšího zatím nevidím.

Od toho večera jsme pracovali na jedné z nejsmutnějších zakázek. Ještě nikdy předtím nevládlo v našem salonu tolik strachu a neprolilo se tolik slz jako tehdy, když nám pan rabín osobně přinesl první metry žluté látky s natištěnými hvězdami.

Neplačte. Jestli zase chtějí vyzkoušet naši sílu, ať nás najdou připravené a silné. Slzy jen podlamují odhodlání.

S tím odcházel a já si ještě stačila všimnout, jak se napřímil.

Vypráví pan Isidor

Neříkal jsem mu jinak než Rebe. Potkával jsem ho v Terezíně nejméně dvakrát denně. Dobrý den, Rebe, zdravil jsem ho pokaždé z dálky. A když jsme se k sobě přiblížili, zeptal jsem se: Pořád ještě nekvetou kaštany?

Zavrtěl hlavou. Ale už brzy budou, připrav se!

Když mě v Terezíně ženil, místo obvyklých přání novomanželům jenom špitl: Až pokvetou kaštany, váš společný život teprve pořádně začne. Půjdeme domů.

Totéž řekl i na pohřbu mé maminky. Ten den pohřbil možná pětadvacet nebožtíků najednou. Jinak to v Terezíně nebylo možné. Všechny je znal, s každým se loučil, a nakonec se obrátil na nás, jejich nejbližší. Až pokvetou kaštany, vezmeme svoje drahé a odvezeme si je s sebou domů.

Urny s popelem byly pečlivě řazeny v jedné prostorné budově naproti ústředním pohřebním síním. Uložili sem i mou maminku a já za ní chodil pokaždé, když jsem smutek a život v Terezíně nemohl unést.

Nebýval jsem tam sám. Hodně lidí tu nacházelo alespoň trochu útěchy. I náš Rebe.

Kolik je tu asi tak našich drahých? zeptal jsem se ho jednou při odchodu.

Už pětadvacet tisíc. Zrovna nedávno jsem se podíval do zápisů.

Tolik? Vždyť je to jako jedno město!

Rabín jen smutně pokýval hlavou. Nechtěl jsem ho dál vyrušovat. Chodil sem za svou milovanou manželkou. Tiše si s ní povídal. Někdy přicházel se svým nejstarším synem. Jednou jsem zaslechl, jak se přou o to, kdy si odsud maminku odvezou.

Já odsud dřív neodjedu, dokud si naši maminku nevezmu s sebou, řekl Rebe.

Ne, tatínku. Jakmile se otevřou brány ghetta, pojedeme hned domů. Nejdříve dáme byt do pořádku. Já si pak půjčím v Kolíně to nejkrásnější auto, a teprve pak se sem vrátíme pro maminku. Pochováme ji do hrobu vedle babičky. Určitě přijdou všichni naši přátelé, aby mamince prokázali poslední úctu.

Pár dní nato odjel rabínův syn transportem na východ. Doktor Feder zůstal z celé své rodiny v Terezíně úplně sám.

Zbyli jsme tu jen ty a já. Denně se vroucně modlím, abych ještě spatřil naše děti. Aby se nám vrátily. Pak si tě hned odvezeme. Slíbil jsem všem, že až pokvetou kaštany, tohle peklo skončí. Jenom nevím, kolikrát ještě pokvetou.

Do budovy s urnami vstoupil hodně nahrbený muž. Hned se s rabínem pozdravil.

To jsem rád, že jste přišel, vítal ho Rebe. Podívejte se prosím na urny ve třetí řadě. Zdá se mi, že jsou nějaké šedivé. Asi plíseň. Co myslíte?

Byl to pán vážený v celém Terezíně. Původním povoláním významný inženýr, tady pečoval o všechny urny. Často jsem viděl, jak je bere do ruky a s posvátnou úctou leští jemným hadříkem jejich povrch.

Hned zítra se do toho dám, pane rabíne. Možná ale, že už je to zbytečné.

Máte zprávy, že nás pustí na svobodu? Nebo že všichni půjdeme do transportů?

Slyšel jsem, že prý chtějí zahladit stopy. Uren se mají zbavit.

Rabín neodpovídal. Šel jsem za ním a povídám: Kam by tolik uren schovali?

Oni si vždycky něco strašného vymyslí, o to já nemám strach. Ale do té doby, než něco provedou, pečujme o své mrtvé dál, odpověděl a rozloučil se.

Asi za dva měsíce jsem se měl v noci dostavit k urnovému domu. Když jsem došel na místo, už tam stálo několik známých. Pak přijela nákladní auta a my dostali za úkol nanosit urny na korby aut. Nakládání trvalo až do rána. Odsud jsem rovnou zaběhl za rabínem. Vyprávěl jsem mu o noční akci. Rabín na to odpověděl jedinou větou: Udělám všechno, abych se dozvěděl, kam naše drahé odvezli.

Večer mě vyhledal.

Naši milovaní mrtví nejsou od nás daleko. Všechny urny zavezli k Ohři, popel vysypali do řeky a urny na místě spálili.

Nebyl jsem schopný odpovědět. Objali jsme se.

Terezín mě, starého muže, naučil plakat, řekl rabín a zakryl si rukama oči.

Peterová, Zuzana. Rabín Feder. Praha: G plus G, 2004, s. 168.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.