Neznám svoje vlastní jméno

Rozhovor s básníkem Szilárdem Borbélym

Szilárd Borbély (1964) patří k nejvýraznějším současným maďarským básníkům. Jeho životopisná data spolu s ukázkou poezie přinášíme na straně 15.

Přednášíte na univerzitě maďarskou literaturu 18. a 19. století. To je období, kdy i v okolí Debrecína existovaly chasidské vesnice. Pramení váš zájem o chasidismus, patrný především z vašich nejnovějších básní, také z téhle skutečnosti?

Ano, to je docela zajímavé, ta paralela. Že v blízkosti hlavních protagonistů tohoto kulturního období, blízko největšího maďarského básníka té doby Mihálye Vitéze Csokonaiho žil rabín z Káleva. Osobnost, která určovala události té doby, spisovatel Ferenc Kazinczy, se v Kálevě objevoval prakticky týden co týden, protože to městečko bylo tenkrát administrativním centrem župy. Vedle osvícenství, tedy odklonu od náboženství, dochází v té době souběžně v křesťanských pietistických hnutích i k obnově víry, k prohloubení její niternosti. Otázka židovství je v té době už průběžně na tapetě a vedle antisemitismu se ve většině společnosti a pomalu také u Židů projevuje snaha o integraci.

Vaše předposlední sbírka textově využívá Kafkovy dopisy Felici. Co vás jako básníka zajímá na prozaiku Kafkovi?

Kafka byl pro mě velkým čtenářským zážitkem v době dospívání. Proces se mi dostal do rukou právě tehdy, když jsem hodně přemýšlel, co pro mě znamená víra a její pravdy. Jasně si vzpomínám, že jsem jednou v sobotu měl doma uklízet, a když jsem rovnal věci, přišla mi pod ruku knížka, kterou někdo předtím vyndal z knihovny. Začal jsem číst a nemohl jsem přestat. Skrčený na stoličce jsem ji hltal až do konce.

Byl to ohromující, velice silný zážitek. Zaujala mě v ní ta bezprizornost, ztracenost, která mi byla tak známá. Touha po určitosti, bezbrannost, nahota opovrhovaného a poníženého člověka v téhle knížce promlouvá skoro až necudně.

Kafkovo židovství v sobě už a priori skrývalo rozsudek smrti, jenomže on umřel dřív, než ho na něm mohli vykonat, ale kromě toho se to židovství pro něj stává profánně náboženskou otázkou. Zkrátka tím, že Kafka z oné bezprizornosti skryté v židovství udělal předmět rozjímání, pozvedl ji do roviny podobenství, jako v nějaké chasidské legendě. Současně se v tom osudu, v podobenství bezprizornosti a ponížení, mimo jazyk náboženských rozdílů, v jazyce pouhého umění, znovu něco setkalo. Jak ukazuje postava Josefa K., židovský osud skrytý i na dně křesťanství. A naopak. Myslím, že právě to mnou při četbě Procesu tak otřáslo. Protože mi to bylo nevýslovně, opravdu nevýslovně známé. Natolik silný zážitek, že je k neodvyprávění.

I ve vztahu Fraze Kafky a Felice Bauerové jsem cítil tu bolest, která všechno v životě zpochybňuje a ztrpčuje. Ten osud, od kterého se lze těžko uvolnit, snad jen skrze smrt. A s nímž se přece jen musíme učit žít a učíme se to i po tom všem, co se stalo - každá nová generace, ale žijeme v pochybnostech, protože nevíme, jestli nás utrpení, vtělené v náš čas, vede k Bohu.

Takže Kafka vám řekl, že pokud je nějaká naděje na rozuzlení konfliktu mezi osobní existencí a smrtí, tak ji lze najít tam, kde se osobní osud dostává na dno?

Ano, něco takového. Že v životě se skrývá nějaká hluboká, neřešitelná tragédie, která vlastně už ani tragédií není. Protože tu není žádná katarze, rozuzlení. Kafka si moc vážil Kierkegaarda a v životě tohoto dánského myslitele bylo toto zoufalství obsaženo. Bylo ve skutečnosti enigmatické, ne osobní. Kierkegaard byl tak doopravdy teologem. Jeho filosofie je totožná se znepokojivou, velkou krizí křesťanského myšlení, myšlení moderního křesťanství, nebo spíš ještě protestantismu, který měl křesťanství obnovit. Myslím, že tehdy poprvé zazněl velký a téměř nezměrný úděs, křesťanská pochybnost o víře ve spasení.

Kafka mi říká něco o tragédii, která je skrytá v židovském osudu a sdílená s křesťanstvím, o tom nejhlubším bodě, ve kterém jsme se v kulturním a náboženském smyslu octli. Na který Imre Kertész naráží přibližně takovou formulací, že metafyzická Osvětim trvá už odedávna. Než nacisté otevřeli brány lágrů, evropský duch už dávno vystavěl svět, v němž se Osvětim mohla uskutečnit. Hodně lidí to zlobí, ale z téhle myšlenky bohužel zarputile plyne i to, že Osvětim zavřením táborů neskončila. Žijeme tam dál, jenom se nám to už zdá normální.

V maďarské literatuře odpověděl nositel Nobelovy ceny Imre Kertész ve svém románu Kadiš za nenarozené dítě na tragédii bytí tak, že řekl ne možnému narození nového člověka. O století dříve jiný maďarský spisovatel a básník, Imre Madách, v dramatu Tragédie člověka, inspirovaném starozákonním příběhem o prvotním hříchu, odpověděl na podobnou otázku ano. Pokud bychom v souvislosti s tím, co jste řekl o Kafkovi, nemluvili o uvolnění, ale dejme tomu o obtížně hledatelném řešení, jaký význam byste vedle možnosti smrti připsal možnosti narození?

Nevím. Odpověď je samozřejmě jednoduchá, tak jako se po Osvětimi píšou básně, rodí se taky denně děti. Rodily se dokonce i v lágrech, s tím se právě Imre Kertész vyrovnával ve svém posledním románu, ve Zúčtování. Tím bych ale moc zjednodušil otázku, která na Kertésze doléhá. To ne, které vyslovuje Kierkegaard nebo Kafka nebo hrdina Kertészova Kadiše, má teologickou váhu. Jisté je, že rozhodovat po Osvětimi o životě znamená mnohem větší zodpovědnost. Zřekl jsem se už toho, že budu mít rodinu a děti, protože jsem dlouho měl pocit, že takovou zodpovědnost na sebe nemůžu vzít. Nakonec to rozhodla tragédie mých rodičů a bylo mi třicet sedm, když se téměř přesně rok po jejich tragické smrti narodila Eszter.

Když jsem odstřihl pupeční šňůru, viděl jsem před očima rozbitý, mrtvý maminčin obličej s vykloubenou sanicí, vyceněnými zuby, s rozsekanými a zašitými víčky. Viděl jsem v její tváři utrpení a beznaděj. Cítil jsem propastný strach a cítím ho dál. Od Eszter jsem se ale naučil důvěřovat, hluboce důvěřovat, protože ona má v sobě radost a veselost. Je hezké, jak se judaismus obrací k narozeným dětem, protože každé dítě vnáší do tohohle světa nějaké zvláštní poselství. Něco, o čem nikdo neví, dokud se nenarodí. Že snad ono bude Mesiášem. Je ale strašné, že ta harmonie a mír, která s dětmi přichází na svět, je už v okamžiku narození odsouzená k smrti.

Myslím na něco takového, co se v běžném hovoru formuluje: jak to, že se z té spousty nádherných miminek stanou takoví odporní, zlí dospělí? Tedy my!

Vaší poezií prolínají motivy spojené s křesťanskou i se židovskou tradicí. V soukromém životě jste - domnívám se - katolík. Znamená pro vás židovské náboženství jedno z možných vzdělanostních, kulturních východisek, nebo s vaším viděním světa souvisí ještě nějak jinak?

Je to sice moje osobní věc, ale ten mučivý příběh taky souvisí se smutkem života. Situace, za níž jsem se narodil, byla trochu zmatená a nejasná. Než mi bylo devět, žili jsme v takové zapadlé vesničce, měla asi pět set obyvatel. Před rokem 1944 tam žila jediná židovská rodina, kterou v květnu onoho roku četníci transportovali vozem do města Szatmárnémeti, do ghetta. V té rodině žily pohromadě tři generace, otec s matkou, jejich syn se ženou a dvě vnoučata. Z Osvětimi se vrátil jen syn. Bydleli naproti rodičům mého tatínka. Ale ještě předtím, do roku 1933, žili tatínkovi rodiče s nimi, na druhé straně ulice, v jednom dvoře. Otec, který se narodil ve zlověstném třiatřicátém roce, byl podle vesnických i rodinných řečí levobočkem. Bylo to tajemství, ale veřejné. Tatínek, když povyrostl, chodil o šabatu rozdělávat oheň pod připraveným šouletem, zapaloval svíčky, lampu...

Tohle veřejné tajemství se v době platnosti norimberských zákonů a vzrůstajícího antisemitismu stávalo čím dál nesnesitelnějším. Otec nemohl být považován za Žida, ale nastávalo období plné podezřívavosti a strachu. Rodina, v níž se narodil, jej tehdy chránila, ale nemilovala. Byl to nešťastný život spojený se strastným příběhem rodiny, která vychovávala pět dětí. Když mu pak bylo kolem dvaceti, požádal na ministerstvu tajně o změnu jména.

Takže Borbély není vaše rodové jméno?

Ne, přijaté. A Szilárd je jméno, které má někoho připomínat. Narodil jsem se nedlouho po Památce zesnulých. To jméno si vynutila babička z otcovy strany. Jmenoval se tak totiž její první vnuk, který žil jen několik hodin. Já se jmenuju Szilárd, aby se v rodině zachovala jeho památka. Ani nevím, jak se jmenovala židovská rodina, ta se totiž usadila v Maďarsku po Trianonu. Měli myslím pomaďarštěné příjmení a příběh jejich života neznám. Zní to tak divně básnicky, ale já vážně neznám svoje vlastní jméno.

S tatínkovým nevlastním bratrem, který se vrátil z vyhlazovacího tábora a zřekl se svého náboženství, jsme udržovali odcizený vztah. Měl ale rád mého bratra i mě. Jeho vlastním dětem bylo, pokud vím, pět a sedm let, když je odvezli. Ve vesnici bratrovi a mně přezdívali Goga a Opice. Já byl Opice. Židovská rodina přišla ze Sedmihradska, proto ten Goga.

Vyrůstali jsme izolovaně od ostatních dětí. Když jsme někdy utekli a narazili na nějaké vrstevníky, stávalo se, že na nás plivali a ponižovali nás. Nechápal jsem proč. Ve vesnici nás obklopovala citelná nenávist. Když mi bylo sedm, musel jednou v noci tatínek, proti kterému se obrátila celá vesnice, rychle utéct. Dva roky jsme žili odděleně, vídal jsem ho málokdy. Maminka tu psychickou zátěž neunesla, nervově se zhroutila, pak následovaly různé tělesné neduhy. Tatínek nemohl sehnat zaměstnání, žil z příležitostných prací na stavbách. Málo jsme topili, málo jsme jedli. Byli jsme sami. Až po dvou letech, když mi bylo devět, jsme se mohli odstěhovat. Tatínka jeho sourozenci neakceptovali, a když umřel dědeček, vydědili jej, vyčetli mu, že není synem jejich otce. Na to si pamatuju dobře. Dost ho to bolelo.

To už jsem taky znal tajemství jeho původu, v raném dětství, když po nás plivali a někdy mi nadávali do Židů, mi to nemohlo být jasné. Nechápal jsem, proč to říkají. Teprve teď, když jsem to takhle všechno řekl, když vyšlo napovrch to tajemství původu, se mi to spojilo, ta vyděděnost.

Nejsem Židem - dědeček z maminčiny strany byl v roce 1944 na druhém břehu, jako poddůstojník Horthyho armády. Mám jenom niternou zkušenost s jistým druhem osudu, který jsem sdílel už tehdy, kdy jsem o tom všem neměl tušení. Byl jsem vychován jako řecký katolík. Od dětství jsem naslouchal liturgii východní církve, slyšel jsem ten bohatý, pompézní jazyk. Když jsem v dětství poprvé uslyšel slovo Žid v souvislosti s vlastní osobou, vyděsilo mě to. Protože jsem nechápal, co to má být. To slovo jsem si vždycky spojoval s ponížením. Snad proto jsem nedokázal přijmout, že je používají evangelia. Dobře si vzpomínám, že v dětství jsem cítil hluboký a zdrcený soucit s Ježíšem coby poníženým Židem. Viděl jsem v jeho neštěstí židovské utrpení. Teologicky by to samozřejmě nebylo přijatelné.

Když jsem dospíval, když jsem si začínal různé věci uvědomovat, kladl jsem si pořád radikálnější otázky. Byl jsem takový tichý buřič, ale zarputilý. Tak asi došlo k tomu, že jsem z vlastního křesťanství musel všechno odložit, zůstala jenom víra v Boha, a i ta podmíněně. A také úcta k té víře, která je něčím tajemným, co pomáhá žít blízko Boha. Pak jsem jednou zjistil, že tohle už má mnohem blíž k judaismu než ke křesťanství. Jsem katolík, protože jsem si už zvykl být katolíkem. Je pravda, že mi to přivykání šlo pomalu. Kdybych tedy byl měl odpovědět krátce, musel bych říct jen tolik, že to všechno je moje osobní věc.

Nemohl jste o těch dvou rodinách nikdy mluvit se strýčkem, který se vrátil z Osvětimi?

Ne, zemřel, než jsem vyrostl natolik, abych s ním mohl promluvit. Nebyli jsme v kontaktu. Tatínek ano, ale nemluvil o tom. Od svých devíti let jsem se tam vracel jen málo. Jenom když to bylo nezbytné. V té vesnici taky přetrvávala tradiční společnost, já sám jsem nemohl žádný rozhovor iniciovat.

Napsal jste takovou krátkou reflexi Devíti bran Jiřího Langera. Vyjadřujete v ní určitý údiv nad bizarností jeho poetiky, současně je ale zřejmé, že právě ta poetika má společné rysy s tím, jak píšete v poslední době vy. Dá se to chápat tak, že vám Jiří Langer poskytl příležitost, abyste se pohádal sám se sebou?

To mě nenapadlo, ale asi ano. Taky dělám něco, co je anachronické a pochybné. Langerova kniha mě přiměla k zamyšlení nad vlastní koncepcí psaní. Ale není jisté, že jsem ho dobře pochopil. Ani chasidy nedokážu pochopit, to bych se asi sám musel stát jedním z nich.

Chasidské příběhy mě, nevím přesně proč, oslovily stejně jako Kafka. Chasidismus se už objevil v jedné mojí méně zdařené sbírce z roku 1999. Z toho, co říkal tatínek, jsem nabyl dojmu, že ona židovská rodina měla na chasidismus nějakou vazbu. Ať to ale bylo jakkoli, šlo o chudé venkovské Židy. O svátku Jom kipur chodím do synagogy a modlím se za ně. Když se tatínkův nevlastní bratr vrátil z Osvětimi, novou rodinu už nezaložil. Snad se to dá připsat jen mým povrchním znalostem, ale když jsem se začínal o chasidy zajímat, zdálo se mi, že tenkrát, v osmnáctém a devatenáctém století, se otevřel nějaký tajemný rozhovor mezi křesťanstvím a judaismem.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.