Hanin kufřík v Tokiu

Před časem se dostala i k českému čtenáři knížka kanadské novinářky Karen Levinové Hanin kufřík, v níž autorka popisuje cestu ředitelky Tokijského centra pro studium holocaustu paní Fumiko Išioky po stopách židovské dívky Hany Bradyové z Nového Města na Moravě, která zahynula ve třinácti letech v Osvětimi. Fumiko Išioka navštívila Nové Město a z tamního muzea získala pro výuku svých žáků několik předmětů, které patřily židovským dětem, jež zahynuly při holocaustu. Spolu s dalšími věcmi obdržela také kufřík, na němž bylo napsáno Hanna Brady, geb. 16. 5. 1931, Waisenkind (tj. sirotek). Právě tento malý hnědý kufřík vzbudil u žáků Fumiko Išioky velikou zvědavost. Chtěli se dozvědět, kdo byla Hana Brady a jaký byl její osud.

Fumiko slíbila dětem, že se pokusí na jejich otázky odpovědět. Z osvětimského muzea dostala informaci, že tam byla Hana deportována z Terezína, a získala odtud pět Haniných kreseb. Její žáci však chtěli o Haně vědět víc. Proto se vypravila sama do Terezína, kde se jí podařilo vypátrat další stopy. Dovedly ji až do kanadského Toronta, k Haninu bratrovi Jiřímu, který mohl odpovědět na všechny otázky japonských dětí.

Od okamžiku, kdy se mnou Fumiko navázala kontakt v záležitosti mé sestry Hany, se začala odvíjet řada událostí, které přesahovaly mé nejdivočejší sny, píše v úvodu knihy Jiří Brady. Příběh totiž od té doby dolehl k milionům dětských i dospělých uší. Levinová ho nejprve ztvárnila v dokumentárním pořadu pro kanadský rozhlas CBC a později ho zpracovala do knižní podoby. Kniha (je to její prvotina) vyšla zatím v 18 zemích světa, v Kanadě se dočkala sedmi vydání a získala tu řadu prestižních ocenění, mimo jiné i Stříbrnou břízu, kterou uděluje 55 000 ontarijských dětí podle jejich názoru nejhodnotnější knize. V Japonsku bylo prodáno přes 100 000 výtisků.

Hana vždycky chtěla být učitelkou. Díky tomu, co se odehrálo, díky Fumiko a díky Karen se tak toto její přání naplnilo. Svým vlastním osudem učí děti hodnotám, jako je tolerance, úcta a soucit, říká Jiří Brady.

Hanin kufřík je psán prostým, přímým stylem. Často používaná přímá řeč a krátké jednoduché věty vypovídají o autorčině rozhlasovém školení. Kniha jakoby vybízí čtenáře, aby ji četl nahlas, což je kladem vzhledem k tomu, že je míněna jako vzdělávací pomůcka. Podle dětské pedagožky Jarmily Tejčkové jde o neobvykle pěknou a instruktivní knížku, která může být zcela výjimečnou pomůckou pro výuku dětí o holocaustu. Text doplňuje 38 fotografií, kresby Hany i japonských dětí a kopie úředních listin, které přibližují Hanin osud i to, co se událo poté, co Fumiko a její žáci získali její kufřík.

Bratr Hany Bradyové Jiří byl vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Uprchl z pochodu smrti a vrátil se do vlasti, kde začal studovat obchodní akademii. Po komunistickém převratu se rozhodl emigrovat. Od roku 1951 žije v Torontu. Loni v říjnu navštívil Prahu, aby knížku o své sestře představil. V kavárně Louvre jsme mu položili několik otázek.

Pane Brady, jak jste se cítil, když vás poprvé oslovila Fumiko Išioka a řekla vám, že má kufřík vaší sestry?

Bylo to neuvěřitelné. To, co se stalo za války s mými rodiči, jsem tak nějak přijal, oni by přece chtěli, abych měl šťastný život. Se smrtí sestry jsem se ale nikdy nesmířil, a čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Nemohl jsem spát. A pak se stalo několik takových za vlasy přitažených náhod. Viděl jsem sestru na fotografii z Terezína na přednášce o Friedl Dickel-Brandeisové na Moravian College v Pensylvánii. A pak se zjevila Fumiko s Haniným kufrem. Z Japonska! Tam přece neznali válku, pro ně válka byla Hirošima. Ale snad právě proto se tam objevila žena, která chtěla učit děti toleranci. Bylo to překvapení, které jsem absolutně nečekal.

Zažil jste během války něco, na co rád vzpomínáte?

V Terezíně jsem žil na pokoji číslo 1 v bývalé škole, bylo nás tam 42. Udělali jsme tam republiku Škid, vydávali jsme časopis Vedem s Petrem Ginzem, Hanušem Hachenburgem, Zdeňkem Ornestem a dalšími. Byli výrazně nadaní. Do časopisu jsem taky přispěl, ale když to dnes po sobě čtu... tak se stydím. Já jsem byl jediný, kdo pracoval - vyučil jsem se v Terezíně instalatérem - a tak jsem se nemohl učit. Ale byl to úžasný pokoj, taky proto, že k nám chodili přednášet lidé jako Karel Poláček a Norbert Frýd.

K tomu vám musím vyprávět další z těch za vlasy přitažených náhod. Víte, že s obrázkem Petra Ginze měl letět do vesmíru astronaut Ilan Ramon. Jeho matka byla také survivor... A já mu měl psát do vesmíru e-mail, protože jsem byl Petrův kamarád, o čemž se vědělo z knihy Je mojí vlastí hradba ghett? Pár měsíců po té katastrofě přijela do Toronta Ramonova vdova a ukázala mi úryvek z jeho deníku. Tady to mám: Šabat, 23. října 2002. Letíme do L. A., zrovna jsem dočetl knihu Hanin kufřík... Jsem si téměř jist, že osudy Hany a Petra měly cosi společného. Možná, že jeli společně tím hrozným vlakem z Terezína do Auschwitzu. Nebyl daleko od pravdy. S Petrem do Auschwitzu jsem jel já. Zase taková náhoda - jako s tím kufrem.

V Torontu máte úspěšnou instalatérskou firmu. Takže se celý život živíte tím, co jste se naučil v Terezíně.

Český těsnopis z obchodní akademie v Kanadě k ničemu nebyl. Jeden Kanaďan mi jako instalatérovi dal příležitost. Přivedl mě do domu a řekl: Postav kuchyň a dvě koupelny. Uvidíme, jak pracuješ. Já neměl v životě v ruce letlampu, ale bylo jednoduchý se všechno naučit. Jen jsem omylem zavedl teplou vodu na záchod. Pak jsem si udělal Master licence a s jedním kamarádem, který byl o dvacet let starší a byl se mnou v Terezíně, jsme založili instalatérskou firmu. Pracoval jsem tvrdě a po pár měsících jsem plival krev. Měl jsem tuberu. Za devět měsíců v sanatoriu jsem se z toho dostal, ale pak už jsem nemohl pracovat tak těžce. Můj kamarád řekl: Když máš hlavu v záchodě, nevidíš co se děje okolo. A tak jsme sháněli práci a v záchodě se hrabali ti druzí. Normálně jsme zaměstnávali sedmdesát, za konjunktury v 80. letech dvě stě padesát lidí. Dneska mám firmu import-export.

Netáhlo vás to po válce do Izraele?

My jsme vždycky byli nejdřív Češi a Židi až poslední. Byl jsem jedinej kluk židovskýho původu ve městě. V první třídě jsem chodil na katolický náboženství, v druhý na československé náboženství a ve třetí řekli, že musím chodit na židovský. A tak se mnou matka jela do Meziříčí, do synagogy a seděla vzadu, když se pan rabín dětí zeptal, který maso Židi jedí a všechny říkaly slepičky a kuřátka a kravičky. Nikdo neřekl prase, ale mě nic jinýho nenapadlo. Ještě jsem se bál, aby mi to někdo nevyfoukl, než na mě přijde řada, a pak jsem řekl: Prosím, prase. A pan rabín řekl: Jiříku, to není čistý. A já jsem řekl: Pane rabíne, my zabíjíme dvakrát do roka a zeptejte se maminky, jestli je to čistý. Od tý doby jsem tam nechodil.

Ale chtěl jsem vidět svět. A nakonec jsem měl velký štěstí.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.