Nejrafinovanější trik

Rozhovor s britským spisovatelem Howardem Jacobsonem

Howard Jacobson se narodil roku 1942 v Manchesteru. Po studiích anglické literatury v Cambridgi působil jako univerzitní učitel, záhy se však stal spisovatelem na plný úvazek a nezávislým publicistou. Je autorem sedmi románů, jejichž židovští protagonisté jsou přímo posedlí zkoumáním své vlastní identity, literaturou a sexem (ne nutně v tomto pořadí), a dvou knih kriticko-teoretických (o Shakespearovi a o povaze komedie jako žánru). Howard Jacobson navštívil loni na pozvání Britské rady Českou republiku, kde mj. diskutoval se studenty Univerzity Karlovy.

Na základě čeho se cítíte být Židem? Je to náboženství, etnický původ, kulturní a historické povědomí?

Obtížná otázka. Nejsem nábožensky založený, rituály obecně mě nelákají a od židovských rituálů jsem se na hony vzdálil. Synagog se tak trochu bojím, třebaže jsem se v jedné oženil. Občas na mě sice zapůsobí bohoslužba, ovšem až jakýmsi turistickým způsobem - jako na člověka, který by rád někam patřil, ale nemůže. Určitě nejsem první, kdo si všiml, že takto vnímané židovství je pro mě v zásadě dvojím odcizením, neboť jsem bez domova hned dvakrát - stojím stranou, protože jsem Žid, a zároveň stojím mimo opravdové židovství. A že se lépe cítím v synagoze, která se stala muzeem, místem, kde mohu snít a bědovat nad minulostí, mé rozpaky ještě prohlubuje. Žiji tady a dnes, ve žhavé současnosti, jako Žid, nebo na své židovství pohlížím sentimentálně a s nostalgií, s jakou si mnoho z nás bizarně spojuje židovství s jídlem?

Takže by vás asi ortodoxní Žid nepovažoval za Žida v pravém slova smyslu.

Nicméně já se za něj považuji. Neustále jsem si svého židovství vědom a přemýšlím, píšu a debatuji o něm až s jakousi posedlostí. A protože si onen pocit nespojuji s vírou, asi je spíše spjat s etnickým původem a kulturou, nevím, jestli na to existuje slovo. Může se někdo duchovně cítit Židem, aniž by pod duchovno zahrnoval bohoslužby? Prostě se mně zdá, že jsem článkem v řetězci intelektuálního myšlení, nazírání na svět a chápání zkušeností, v řetězci, který je jen a pouze židovský. A dokonce i jako literární kritik, který byl odchován v anglické tradici nepříliš teoretické interpretace textů a analýzy, jsem zároveň nevyhnutelně vázán k talmudické tradici přesného rozlišování a trvám na tom, že každé slovo má svou váhu - a někdy za ta slova i chytám. Když tedy například rozebírám Dickense nebo Eliotovou, věřím, že to dělám židovským způsobem - nikoli úmyslně, ale protože nemám jinou možnost. S židovskou vášní, bojovností a zejména ironií.

A na základě čeho se pak považujete za židovského spisovatele? Lze vůbec o někom říci, že je židovský spisovatel, když nepíše v jidiš a ani hebrejsky?

Myslím, že na to jsem už částečně odpověděl. A řekl bych, že klíčovým momentem je tu fakt, že sám sebe sotvakdy vnímám jinak než jako spisovatele. Což je ostatně asi také docela židovské vyznání. Psaní je smyslem mého bytí a vždycky bylo - dokonce i před tím, než jsem začal opravdu psát, protože jinak jsem si nedokázal porozumět. Nikdy jsem nechápal smysl nebo význam žádné události, dokud jsem si ji nepředstavil jako vyprávění. Jsem člověk knihy. Nejsem si jistý, zdali by šlo obhájit, že určitá horlivost a až obřadnost jsou pro židovské spisovatele příznačné, ale jsem přesvědčen, že všichni židovští spisovatelé píšou s jakýmsi posvátně zoufalým nadšením, jako by na jejich práci závisel nejen jejich život, ale i pokračování židovské imaginace. Což jejich tvorbě nepochybně dodává osobní zaujetí, které však může vyznít i jako solipsismus nebo nabubřelost.

Ve světle historie prostě židovský spisovatel - a obzvláště romanopisec - nemá jinou možnost než přijmout roli proroka volajícího na poušti. Vedeme náš národ a čím víc se tomu vedení vzpouzí, o to hlasitější a vášnivější jsou naše proroctví. A je jen logické, že pokud si tohle všechno uvědomíte - a židovští spisovatelé si všechno uvědomují až moc -, zapletete se do bolestně humorných složitostí. Velké židovské romány 20. století jsou podle mého názoru nutně komedie, i když mají samozřejmě mnohem vážnější cíle.

Vaši tvorbu kritika srovnává s díly amerických židovských spisovatelů - Singera, Malamuda, Bellowa či Rotha. V čem se jim podobáte?

Z tohoto seznamu mistrů pera jsou pro mě nejdůležitější Roth a Bellow. Kdykoli čtu Singera, uvádí mě v nadšení, avšak pokud ho nemám před sebou, zapomínám na něj. Jeho díla výborně ilustrují, kterak lze spojit dávné a současné židovství a jak se má vyprávět příběh. Ovšem jelikož jeho prvním jazykem je jidiš, není pro mě logicky básníkem anglického jazyka - oproti Rothovi a Bellowovi, kteří takovými básníky nesporně jsou.

S Rothem mě srovnávají proto, že i moje próza je hněvivá a drsná, i já mám rád eleganci složitých souvětí, v nichž se z dálky ozývá Henry James či Samuel Johnson, a i já se směji věcem, které vlastně strašně bolí. Což se dá koneckonců říci též o Bellowovi - jeho Herzog je sice bytostný filosof, ale zároveň i klaun.

Jak vnímáte ostatní britské židovské spisovatele?

Myslím, že mou odpověď už předznamenává fakt, že kdykoli je libovolný anglický židovský spisovatel vyzván, aby hovořil o svém židovství a tvorbě, okamžitě se debata stočí na autory americké - mluvit o nich je totiž snazší. Británie odchovala celou řadu židovských spisovatelů, většina z nich se však vyhýbá židovským tématům. S výjimkou holocaustu není židovství téma, které by majoritní anglickou společnost zajímalo. Touží-li Britové po exotice etnické odlišnosti, hledají ji v dílech asijských či karibských přistěhovalců. Židé teď nejsou, abych použil současný slovní obrat, sexy. Nejsou sexy pro anglosaské Brity a nejsou sexy ani pro anglické Židy. Pokud si většina anglických Židů nepřeje, aby anglický židovský autor o něčem konkrétním psal, pak je to právě židovství - připadá jim to zaostalé a zpátečnické.

Kdo jsou podle vás nejviditelnější britští Židé 19. a 20. století? Mé studenty by patrně napadl politik a romanopisec Benjamin Disraeli nebo manžel proslulé modernistky a feministky Virginie Woolfové Leonard.

Pokud se týká mé osoby, z britských Židů 19. a 20. století mě nejvíce zajímají okrajové postavy jako Simeon Solomon, židovský prerafaelita, nebo o něco později Mark Gertler. A oba byli, řekl bych, tragické postavy, poněvadž si nedokázali vyřešit vnitřní konflikt mezi židovstvím a anglickostí - který snad v té době ani vyřešit nešlo.

Jako příležitostný žurnalista a komentátor máte značný přehled o britských médiích. Myslíte si, že dnes nabízejí veřejnosti vyvážené zprávy o konfliktu v Izraeli? A je pravda, že poslední dobou sílí v Británii skrytý i otevřený antisemitismus?

Nejsem si jistý, zdali bych na tak komplikované otázky dokázal odpovědět lépe, než jsem se pokusil v článku, který jsem právě dopsal pro časopis New Humanist. Dovolím si z něj citovat: 'Nenávidím Židy' (I hate Jews), zaslechl jsem onehdy někoho pronést ve frontě. Zeptal jsem se osoby, s kterou jsem stál, jestli něco slyšela. Slyšela 'Tu se dobře bydlí' (Highgate, two), což mně připomnělo obdobnou scénu z Annie Hallové Woodyho Allena.

Pokud si Židé uvědomí svou paranoiu a zasmějí se jí, přichází veliká komická úleva. Což samozřejmě neznamená, že když si vymýšlíme k uspokojování svých psychických potřeb nestvůry, tak v reálu neexistují. A přesto se paradoxně často stává, že když se bojíme nejvíce, nejméně o tom mluvíme. Pokud se Židé něco ze staletých zkušeností naučili, pak to, že pátrají-li vehementně po antisemitismu, získají si tím pramálo přátel a nakonec i sami vytvářejí podmínky, v nichž se antisemitismu daří.

Ve své knize Britské židovstvo a holocaust (British Jewry and Holocaust) mapuje Richard Bolchover poslední roky války a neochotu britských Židů strhnout pokřik a nahlas líčit, co věděli, že se děje v lágrech - měli totiž strach, že by riskovali vlastní status. Když jsem vyrůstal, všichni mi radili, abych na sebe nepoutal pozornost. A třebaže se dnes cítíme bezpečněji než před šedesáti lety, zůstává tu vědomí nejistoty, pocit, že není třeba foukat do ohýnku. Z čehož by logicky plynulo, že čím víc o antisemitismu mluvíme, tím méně asi máme důvod ke skutečným obavám. Pěkná útěcha.

Pravdou zůstává - a tady žádnou útěchu nevidím -, že nás uvádí do rozpaků nový jev, nebo spíše starý jev v novém kabátě: Židé se nevnímají jako Židé, ale jako sionisti, a nikoli jako nepřátelé křesťanství, avšak (překvapivě stále se skobovitými nosy a lichvářskými sklony) jako nepřátelé islámu. Izrael, který měl všechno změnit k lepšímu, jako by všechno zhoršil.

Mám teď jako židovský spisovatel zvláštní pocit, neboť zjišťuji, že mě nikdo nečte bedlivěji než extremistické muslimské propagandistické skupiny, jejichž cílem je monitorovat světovou židovskou nadvládu. Kdyby mě to neděsilo, lichotilo by mi to - a hlavně pokud by se zajímaly nejen o to, co tvrdím o Izraeli. Kdykoli se v jakémkoli novinovém článku zmíním o Izraeli, zasypou mě žlučovité odpovědi - a zdůrazňuji, že nejen od muslimů. A třebaže se většina oněch respondentů nejprve snaží detailně vysvětlit, že nemá nic proti Židům, ale proti Izraeli, po pár řádcích připomíná židovskou pýchu a aroganci, židovskou nadřazenost (přičemž nedávno mi kdosi jako příklad uvedl, že Židé lépe ovládají gramatiku) a samozřejmě židovský vliv.

Proto mě vyčerpává, když mi lidé namítají, že kritizovat Izrael není antisemitské. Jistěže není. Nikdy jsem si ani na vteřinu nemyslel, že je. Nebo alespoň do té doby, než jsem začal dostávat dopisy, jejichž antisionismus se ničím zásadním od antisemitismu v jeho nejčistší středověké podobě nelišil. A ať už takové dopisy dostáváte nebo ne, bylo by nebezpečně naivní představovat si, že se běžný antisemitismus dané mantry 'Není antisemitské kritizovat Izrael' nechopí. A nevidět onu jednoduchou sylogickou léčku, která se tu skrývá, je úmyslná intelektuální slepota.

Kontrovat se musí v následujícím duchu: Ano, kritizovat Izrael není nutně antisemitské, nicméně nutně neznamená nikdy. Všichni lidé nejsou zločinci. Ale někteří zločinci jsou lidé. Pokud necháme stranou bezstarostnost, s jakou se na různých místech přistupuje k obětem sebevražedných bombových útoků, hodně podle mého názoru prozradí intenzita slovníku. Nikdo, kdo není antisemitský, by nemohl obvinit Izrael z nacismu. Pokud totiž někomu vadí nerovnost boje, neústupnost nebo až tvrdost Izraele, může jej odsoudit slovy, jimiž se popisuje kolonialismus, územní oportunismus nebo dlouhá zkušenost lidského rodu s odlidšťujícími aspekty války. Avšak obvinění z nacismu lze chápat pouze jako urážku vmetenou do tváře nikoli Izraeli, nýbrž židovství vůbec, urážku, jež Židům rafinovaně připomíná jejich největší ztrátu a s jakousi zvrácenou a zpětnou logikou naznačuje, že si dnes můžeme cokoli spojovat s čímkoli, jak se komu zachce a hodí. Po popíračích holocaustu přicházejí jeho ospravedlňovači.

Označil byste za antisemitské i některé klasické britské autory? Často se v dané souvislosti poukazuje kupříkladu na Shakespearova Shylocka či Dickensova Fagina.

Tady bych se k antisemitským interpretacím neuchyloval. Obecně zastávám názor, že lidem je dovoleno stavět se kriticky k jiné kultuře a náboženskému přesvědčení - a zejména pak v literatuře. Kritizovat Židy nebo jejich víru a chování není zločin. Samozřejmě mě unavuje, pokud je ona kritika mechanická, ve formě pouhého opakování vyčpělých předsudků, které nemají oporu ani myšlenkově a ani v pozorování, nebo pokud ji mají, tak jen na povrchu. K nim patří i obraz materialistického Žida půjčujícího peníze na úroky - nezrodil se na základě pozorování, a pokud je konkrétně historicky pravdivý, je nezbytné vzít v úvahu i důvody, které k půjčování peněz na úroky vedly. Byl-li to jediný možný způsob obživy, nelze tvrdit, že je to vada charakteru nebo rys víry. Avšak Shakespeare mnoho Židů nepotkal - v jeho době jich v Anglii žilo pramálo. A jako dramatik stejně všechno prokresluje podstatně hlouběji - vždyť koneckonců znázorňuje i předsudky, s nimiž se Shylock musel potýkat skoro na každém kroku. To Dickens už Židů viděl a znal víc, nicméně z viktoriánského Londýna se nám obdobných vylíčení Žida coby zlodějského kramáře a pouličního prodavače zachovalo spousta a rovněž nepříjemně zabarvených. Dickens je však pro mě literární vzor a své hodnocení nehodlám kvůli Faginovi měnit - ani ten nejvýjimečnější spisovatel nemůže přece uniknout často podvědomé nedůvěře společnosti, v níž tvoří a žije.

Vím, že jste hodně kritizoval způsob, jakým se britská vláda snaží připomínat Den holocaustu - její nápady se vám vůbec nelíbily. Mohl byste vysvětlit, proč?

Moje původní obezřelost, od níž jsem se v poslední době trochu odklonil, se týkala metod, jakými měly být podle britské vlády holocausty připomínány - holocausty v plurálu, jako by jich bylo bezpočet. A ten plurál nezdůrazňuji proto, že bych chtěl židovský holocaust upřednostňovat - jak hrozná by to byla přednost! -, ale jelikož si myslím, že je třeba chápat, co je na každé události ojedinělé. A pokud smazáváte rozdíly, ničím k porozumění nepřispíváte. Nejde o čísla. Ani o to, že bych si přál podtrhnout utrpení jisté etnické skupiny. Jen se prostě domnívám, že nacistický plán na úplné vyhlazení jednoho národa včetně všeho, do kdy vyrobil nebo vymyslel, nelze poměřovat s žádným jiným plánem. A pokud se o to někdo pokouší, zdá se mi, že je to ztráta paměti.

Nyní se celé problematice připomínání vyjadřuji poněkud mírněji z jediného důvodu - stále více a více mě znepokojuje, kolik pochybovačů holocaustu nás obklopuje. Musíme se tudíž chopit každé příležitosti, která poslouží výchově a vzdělávání.

Několikrát jste navštívil Prahu, město, které intelektuálové i turisté spojují s Franzem Kafkou. Jaké vidíte vy souvislosti mezi Prahou, Kafkou a židovstvím?

Kafka je pro mě věčnou záhadou, a do určité míry chci, aby tak zůstal - prostě ho z jeho knih, které miluji, nedokážu zcela vydolovat. Vždycky se do nějaké ponořím, a pak zase ucuknu, jako bych si nevěřil, že toho pojmu víc. Pro každého židovského spisovatele je Kafka zrcadlem, v kterém vidí sám sebe - vy nejlepší i ty nejhorší stránky. Tyčí se tu jako tajemství, téměř jako samotný Jahve, a asi z téhož důvodu by měl zůstat nepojmenován. Ztělesňuje pro mě paradoxy judaismu stejně jako Praha - kdysi centrum židovské energie, sebevědomá a odbařená řečí, ale na druhé straně také oběť vlastního intelektualismu.

Na druhé straně tu máme fenomén židovského humoru. Jak byste ho charakterizoval?

Jsem přesvědčený, že židovský humor je specifický, a částečně ho lze popsat jako druh intelektuálního masochismu. Zrovna tak jako na sebe masochista přivolává veškeré formy utrpení ještě předtím, než dojde k příslušné akci, aby jí svým způsobem zvládl, i židovské anekdoty předvídají vše, co jen kdo může proti Židům říct, a pak to ještě zdvojnásobí. Čímž si připravují půdu na to, že najednou se karta obrátí a vtip samotný je chytřejší, lstivější a dokonce i krutější než nepřítel. A než se daná anekdota dovypráví, židovský hrdina nebo protagonista nebo vypravěč vítězí s rukama v klíně, třebaže předstírá, že prohrál.

Židovský humor je prosáknut melancholií a veselím zároveň a podle mě je tím nejrafinovanějším trikem na světě, pomocí něhož lze přežít.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.