Mihail Sebastian: Deník

Vychází nová kniha nakladatelství Sefer

Mihail Sebastian (původním jménem Josef Hechter, 1907 Brăila -1945 Bukurešt) patřil k nejpozoruhodnějším literárním osobnostem předválečného Rumunska. Povoláním byl právník, ale už od dvaceti let se věnoval literatuře. V letech 1927-1940 přispíval do mnoha časopisů a novin, po vypuknutí války působil mj. jako učitel literatury na židovském gymnáziu. Díky svým kritickým článkům si získal na bukurešťské literární scéně hluboký respekt, oblíbené byly i jeho literárněkritické studie (soustředil se zejména na Marcela Prousta), prózy a dramata. První úspěch mu přinesl svazek povídek nazvaný Ženy (1933), velký ohlas vzbudil jeho román Dva tisíce let (1934), z jeho dramat, která se dodnes hrají v řadě zemí, jsou považovány za nejzdařilejší Hra na prázdniny (1936), Bezejmenná hvězda (1943) a Poslední hodina (1943-44). Nejdůležitější knihou však paradoxně zůstal jeho osobní deník.

Když Sebastian začal ve svých osmadvaceti letech deník psát, pohyboval se v okruhu významných rumunských autorů, mezi které patřili Mircea Eliade, Eugene Ionesco, Camil Petrescu, Liviu Rebreanu, Mihail Sadoveanu, E. M. Cioran či Constantin Noica. Deset let (1935-1944) Sebastian v deníku zaznamenával svůj osobní život, záliby a tvůrčí záměry spolu s událostmi, které radikálně změnily jeho život - nástup nacismu, antisemitské pogromy, diskriminaci a vraždění Židů v Rumunsku i kolaboraci většiny jeho přátel s novým režimem. Deník zachycuje ojedinělým způsobem proměnu úspěšného literáta v páriu, který si s rezignovaným údivem, ale zároveň s ostrým viděním skutečnosti uvědomuje, jak je jeho víra v přátelství a intelektuální a kulturní hodnoty osamělá v konfrontaci s faktem, že se narodil v první polovině 20. století v Evropě jako Žid. Mihail Sebastian přežil konec antisemitského teroru v Rumunsku i pád hitlerovského Německa. Zemřel však krátce nato - při nehodě 29. května 1945 pod koly ruského vojenského automobilu.

Text Deníku Sebastianova rodina po válce dlouho ukrývala v obavě, že by mohl být za stalinského režimu zkonfiskován, roku 1961 jej dal Sebastianův bratr poslat diplomatickou poštou do Izraele. V Rumunsku vyšel Deník teprve roku 1996, dva roky poté byl publikován francouzsky a v roce 2000 v anglickém překladu. Česky vychází poprvé.

Pondělí 27. ledna (1941)

Včera odpoledne jsme se byli s Lereanovou a Comou podívat na bitevní pole. Očividně se hodně střílelo do vzduchu. S výjimkou několika domů ve Strada Londra, provrtaných kulkami, nic nenasvědčuje tomu, že došlo k velkým bojům. Sídlo legionářů ve Strada Roma, ba ani kasárna Gardy (kde se prý střílelo z děla) nejsou vážně poškozeny. Velká zkáza vládne ve Văcăresti a hlavně v Dudesti. Nezůstal tam jediný dům, jediná barabizna, kde nevyrazili dveře, stavení nevykradli a nezapálili. Člověk se pokouší představit, jak ta čtvrť ve středu v noci hoří, zatímco bandy chuligánů střílejí množství lidí šílených strachy. Tu a tam zůstalo nedotčeno pár krámů, jejichž majitelé měli rumunská jména. Ne vždy však spásný papír s nápisem Rumunský obchod ve výloze nebo na zdi dokázal zkáze zabránit. Je vidět dost zničených domů a obchodů opatřených - jak smutná ironie! - znamením, které je mělo chránit: Křesťanský majetek, Rumunský dům, Majitelem je Rumun, ba dokonce - kdesi ve Văcăresti - Italský majetek. Včera byla neděle, čtvrtý den po té pohromě. Velká část trosek tedy byla už zakryta nebo odstraněna. Přesto to byl hrozný pohled. A to všechno uprostřed bídy, světa žebráků. Drobných řemeslníků, malých obchodníčků, lidí pokorných, utrápených, kteří si sotva vydělají na skývu chleba. Místy je vedle rozvalin vidět starou ženu, nahaté dítě, plačící, čekající. Nač čeká? A na koho? Před márnicí čekají lidé, až na ně přijde řada. Tolik lidí zmizelo z domova, tolik těl ještě nebylo identifikováno! Dnešní Universul je plný židovských úmrtních oznámení. Hřbitovy jsou plné nových hrobů. Počet mrtvých Židů pořád ještě není znám. Rozhodně jich bude několik set.

Stejně jako včera ani dnes žádné komuniké, žádná zpráva, žádný náznak. Je to projev váhání? Zdrženlivosti? Strachu? Změny postoje? Kompromisu? Pokusů o pozvolnou změnu? To podivné mlčení dovoluje jakoukoliv domněnku.

Dnes v noci se mi zdálo o Nae Ioneskovi. Byl ředitelem gymnázia v Brăile. Já byl žák (třebaže mi bylo tolik let co teď). Zastavil mě dole na chodbě, nalevo od kanceláře, a stiskl mi ruku. Potom mi řekl: Nediv se a nezlob, když ti někdy odpovím na pozdrav jako kterémukoliv jinému žákovi. Sen však byl delší, složitější, a vyskytovala se v něm řada osob.

Dnes pohřbili zabité vojáky. Je jich 17: dva důstojníci (jeden major od topografické služby a jeden kapitán, lékař), jeden četař absolvent a 14 seržantů, kaprálů a vojínů. Za tři dny vzpoury, během nichž se tolik střílelo z obou stran, naštěstí padlo velmi málo mužů. Pravděpodobně ani legionáři nemají tolik obětí, kolik uváděly fámy zpočátku. (Mluvilo se o 6000! Absurdní!) Jejich počet není znám.

Ustavila se nová vláda. Je složena z generálů (aktivní služby i v záloze), výjimku tvoří Crainic jako ministr propagandy, jeden rada od kasačního soudu jako ministr spravedlnosti a nějaký lékař jako ministr zdravotnictví. Z civilistů zůstává z dřívějšího kabinetu jen Mihai Antonescu, ale jako ministr bez portfeje. Legionáři si budou Riosanův odchod pochopitelně vykládat jako ústupek v jejich prospěch. Jinak nic nenaznačuje, co bude dál.

Hudba. Poslední dobou jsem poslouchal spoustu skladeb, aspoň v těch klidnějších dnech. Od Brahmse Koncert pro klavír a orchestr (musím si ho poslechnout znovu: považoval jsem ho za fádní, ale jak se s ním seznamuji lépe, začíná mi být bližší), trio h moll, kvinteto. Od Beethovena krásnou serenádu a včera večer 9. symfonii. Klavírní koncert od Čajkovského (bylo zábavné poslouchat ho, a přestože jsem ho nepoznával, domnívat se, že autorem je některý Rus z minulého století. Přikláněl jsem se k názoru, že je to Glazunov.) Od Francka symfonické variace. Od Chaussona symfonii (překvapilo mě, že ji znám tak dobře a že je tak krásná). Konečně dnes v noci Mozartovu serenádu, kterou jsem neznal. Po Kleine Nachtmusik a serenádě pro dva orchestry je to už třetí serenáda, kterou poznávám. A také symfonii, kterou jsem neznal (č. 29 - nebo 31! - Pařížskou).

Během vzpoury jsem četl jen Shawa a Moličra. Od Shawa Fanninu první hru. Teď jsem u II. dějství Člověka a nadčlověka. Co se jazyka týče, jde to poměrně snadno.

Středa 29. ledna (1941)

Dnes byl zveřejněn úřední počet mrtvých civilistů. Něco přes 300. Neuvádí se, kolik legionářů a kolik Židů. Zdá se, že je to nízký odhad. Pořád ještě se mluví o více než 6000 mrtvých Židech. Přesný počet snad nelze stanovit. Možná se ho nedozvíme nikdy. Mnoho Židů zabili v lese v Bănease a tam - ve většině případů nahé - je prostě pohodili. Zdá se však, že další skupinu popravili na jatkách ve Străulesti. První i druhé, nežli je zabili, nejspíš hrozně zmrzačili. Bratra Jacquesa Costina příbuzní v márnici stěží poznali. Jen v hlavě mu zely čtyři díry. Advokát Beiler byl provrtán kulkami a navíc mu podřízli hrdlo.

Někteří se zachránili přímo zázrakem. (Aderca s upřímností téměř komickou přišel ve Strada Burghelea č. 3 do doupěte legionářů a zazvonil u dveří jako pokojný občan, který se jde na něco zeptat! Pustili ho odtamtud večer, zbitého, ale živého!, zatímco jiné na tomtéž místě a v tentýž den zabili.) Nejneuvěřitelnější případ, o němž jsem dosud slyšel, je případ jistého advokáta jménem Mircea Beiner, kterého v úterý ráno sebrali na ulici, odvedli do Băneasy, střelili do zátylku a uprostřed noci ho nechali mrtvého na sněhu - načež se k ránu vzbudil zimou uprostřed několika set mrtvých, jeho a ještě další tři se totiž zabít nepodařilo. Prostě fantastické!

Včera zatkli Haiga. Dnes večer u nich proběhla důkladná domovní prohlídka (vím to od Camila). Ale myslím, že Haigovi ani Mariţice se nic nestane. Revolucionářům jejich ražení se nikdy nic nestane. Včera jsem potkal Cioculeska a Streina, byli velmi spokojeni s průběhem událostí a ani v nejmenším se neznepokojovali jejich dalším vývojem. O sobě to říci nemohu. Mám nejrůznější pochybnosti, obavy. Připadá mi, že se váhá, ustupuje, hledají se cesty ke smíru, dělají se průtahy. Rozdíl mezi Cioculeskem a mnou však spočívá v tom, že on uvažuje s odstupem, kdežto já uvažuji prizmatem vlastního života, zabřednuvšího do všeho, co se teď děje.

Začínám si myslet, že aspoň ve chvílích velké krize není odstup tím nejpříhodnějším oknem, odkud se dá všechno sledovat a chápat.

Čtvrtek 30. ledna (1941)

Vidím zpustošené domy, zničené krámy v ulicích, kde vůbec nebydlí Židé a kam bych si nemyslel, že vlna pogromu dospěje během jediné noci. Tak třeba dnes ráno ubohý krámek ve Strada Traian, vedle zastávky tramvaje Tabacu. Znovu si s hrůzou říkám, co se ve středu v noci mohlo stát u nás doma. Někteří lidé tu noc prožili jako já odloučeni od rodiny - a nazítří ráno už nenašli nikoho, nenašli nic. Opět před sebou vidím, opět prožívám všechen děs té noci.

Dnes ráno padla Derna.

V dlouhém projevu dnes odpoledne Hitler v Berlíně oznámil, že válku vyhraje ještě letos.

Úterý 4. února (1941)

Nemohu a ani nechci zapomenout na prožité hrůzy. V Dubnowových Dějinách Židů si čtu kapitoly o velkých pogromech na konci středověku. To je už několik dní má jediná četba. Ať už je správná oficiální cifra (asi 300 zavražděných Židů) nebo údaj mnohem vyšší, který šeptem koluje (600 - 1000), faktem zůstává, že jsme prožili jeden z největších pogromů v dějinách. V minulosti sice byly chvíle, kdy řež přece jen byla větší (za první křížové výpravy 800 zabitých ve Špýru, 1100 v Mohuči - a velmi mnoho skoro po celé Evropě také v roce 1348, kdy řádil mor, Der schwarze Tod) - zpravidla však počet obětí pogromů je mnohem nižší: 50, 80, 100 mrtvých je cifra, která už má v židovské martyrologii určitou váhu, a Dubnow věnuje dlouhé pasáže i ztrátám menším, avšak významným.

Nejvíc člověka na bukurešťském masakru děsí naprosto bestiální krutost, s níž se vše odehrálo. Cítíte ji dokonce i v krajně strohých obratech úředního komuniké, ve kterém se nedávno oznámilo, že v jilavském lese bylo v úterý jedenadvacátého v noci zavražděno 93 osob (tohle je poslední eufemismus pro Žida: osoba). Ale vyprávějí se věci mnohem otřesnější než to, co se sděluje oficiálně. Teď se s naprostou jistotou tvrdí, že Židy zmasakrované na jatkách ve Străulesti pověsili za hrdla na háky místo poražených dobytčat. Na každé tělo prý přilepili cedulku s nápisem košer maso. Ty, které zavraždili v jilavském lese, napřed svlékli (šaty totiž bylo škoda tam nechat) a pak je postříleli a naházeli na hromadu. V Dubnowovi jsem strašnější události nenašel.

V celé židovské historii najdeme nesčetné Adolfy Hitlery. Nedostalo se jim vhodného prostředí, nepřišli v rozhodující chvíli, celková situace jim nepřála, aby svou místní činnost proměnili ve světovou politiku, ale ideologií, metodami ani stylem se od Führera téměř nelišili. Tak třeba ve XIV. století jakýsi Zimberlin, jenž ve Štrasburku vedl hnutí velmi podobné, disponující skutečnými útočnými prapory a uniformami (koženými páskami na ramenou), takzvanými Armleder. O dvě století později v Rakousku a Čechách zas jiný, jménem Rindfleisch, ten však byl prostší, spíš pouhý výtržník. Nejzajímavější - a také nejpodobnější Führerovi - byl v roce 1614 ve Frankfurtu Vinzenz Fettmilch, vůdce politického a sociálního hnutí antisemitského ražení, opírajícího se o rolníky.

Myslím ostatně, že se toho z Dubnowa dozvím ještě mnoho.

Nikdy nejsou lidé zajímavější než ve chvílích nenadálého politického zvratu. Ze dne na den zapřou své názory, mění je, zmírňují své postoje, vysvětlují, dospívají ke shodě, ospravedlňují se, zapomenou, co se jim nelíbí, a rozpomenou se na to, co jim vyhovuje. Kdyby v téhle náhlé proměně byla špetka cynismu, dalo by se to ještě snést. Ale jakýsi démon důslednosti je nutí dokazovat, že včera, když drželi se starým režimem, i dnes, kdy jsou proti němu, zastávali a zastávají v zásadě týž postoj. V tomhle je nepřekonatelný Camil. Někdy je až zábavný. Ve chvílích chaosu nikdo není zmatenější, zděšenější, hysteričtější než on, nikdo nepronáší pochmurnější předpovědi - a potom s tím svým starým vítězným úsměvem vám vysvětluje, že nejenže všechno předvídal, ale kdyby ho byli poslouchali, dokázal by všemu zabránit. Legionářům lichotil všemožnými jalovostmi (ale i tentokrát k tomu využíval osob v podřízeném postavení, bezvýznamných žen, vyhladovělých mladých ubožáků). Neváhal také napsat a potom mezi jednotlivci jako důvěrný materiál rozšířit své žalostné zářijové prohlášení, v němž dokazuje, že byl vždycky legionář, a že se sice přátelil se mnou, ale právě tak že byl mým přítelem i Nae Ionescu (čímž zřejmě ustanovil jakousi jurisprudenci).

Zato dnes Camil s naprosto stejnou umíněností vysvětluje, že legionářem jaktěživ nebyl a že (doslova) dobře se může cítit jen za dnešního režimu, režimu vyznávajícího národní hodnoty.

Podle mě je nejvýraznějším rysem tohohle člověka to, že si neuvědomuje, co vlastně dělá - protože jedině tak může vykládat (aniž si uvědomí, že spáchal něco odporného), jak před časem, když ho Poldy Stern prosil, aby mu schoval nějaké soukromé písemnosti, nejenže ho odmítl, ale zatelefonoval Zăvoianovi, tehdejšímu policejnímu prefektovi, všechno mu oznámil, s tím, že on, Camil Petrescu, odmítá jakoukoliv zodpovědnost a že ani neručí za to, zda písemnosti, které odmítl převzít, obsahují pouze obchodní smlouvy nebo dolary! Bylo to udání, strašné udání - a Camil není dost vnímavý, aby to pochopil a zhrozil se!

Před měsícem, když ode mě Zoe v noci odcházela, skoro nikdy mi nezapomněla připomenout, že nikdo nemusí vědět, že se scházíme. Chápeš, mí bratři jsou legionáři a já je nechci dostat do trapné situace. Ale dnes mi zavolala, prosila mě, abych k ní přišel, a když se mi na odchodu nechtělo projít pokojem jejího bratra - zrovna tam byl -, vybízela mě, abych tudy klidně šel: Jen jdi, miláčku. Vždyť co na tom sejde?

Opravdu, nesejde na tom.

Sebastian, Mihail. Deník. Praha: Sefer, 2004, s. 656., z rumunštiny přeložil Jindřich Vacek.

Klíčová slova

Mihail Sebastian

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.