Den památky obětí holocaustu

Koncentrační tábor Osvětim II - Birkenau, únor 1945.

Dovolte mi, abych začal poněkud netypicky, zato věcně. Parlament České republiky v těchto týdnech projednává návrh zákona, jehož součástí je i zařazení Dne památky obětí holocaustu mezi tzv. Významné dny. Ty si budeme v naší zemi napříště připomínat i oficiálně. Senát v minulých dnech vrátil návrh tohoto zákona Sněmovně s pozměňovacími návrhy. Tyto návrhy ovšem nikterak nezpochybňují vůli tento den významným dnem prohlásit: důvod vrácení návrhu souvisí s docela jiným navrhovaným, údajně také významným dnem. Pro nás, kteří jsme se tu sešli, a jistě i pro mnoho dalších, je tento den už dávno významný. Zákon to jen podtrhne.

Právě proto se však nabízí otázka, proč zákon připravujeme tak dlouho po události, k níž před tolika lety došlo.

Jistě také proto, že vedeme boj se zapomínáním a tento boj nevyhráváme. Akt zákonodárce je pokusem získat v tomto boji čas i území, tedy veřejný prostor. Neboli - získat média, která mu vládnou. Lze namítnout, že boj se zapomínáním nelze nikdy vyhrát: jak postupuje čas, paměť prohrává, musí prohrávat, obrysy minulých dějů se nutně rozostřují. Proč tedy tato - někdo by mohl říct - donkichotiáda?

Jde totiž o to, že bojujeme nejen se zapomínáním. Dnes musíme bojovat také proti aktivním dezinterpretacím, proti lžím. Zprvu se zdálo, že znevažováním rozsahu masového vyhlazování Židů i Romů nacismem mělo snížit strašnou, neunesitelnou spoluzodpovědnost všech, kteří je svým tichým souhlasem či neprotestováním, svou lhostejností, vydávanou za nevinnost, dopustili. V poslední době se ale ukazuje něco docela jiného: setkáváme se s tvrzením, že Židé cílevědomě, cynicky přeháněli počty svých obětí, aby si vydobyli svůj vlastní stát, který by jinak nevznikl. Rozumějme dobře: který neměl nikdy vzniknout.

Spory o Osvětim se tak stávají součástí současných sporů a bojů na Blízkém východě. Tvrdí se tím vším, že Židé nás vlastně úspěšně vydírali. Legitimita Státu Izraele je tak přinejmenším zpochybňována, spíše však popírána.

Souvisí s tím i tvrzení, že to tajné služby Izraele měly zorganizovat útoky na Světové obchodní středisko a Pentagon 11. září před dvěma a půl lety. Proto, aby postavily Araby do co nejhoršího světla. Své lidi prý samozřejmě dokázaly předem varovat. Opět se tu předpokládá to nejhorší: Židé jsou ochotni nejen kohokoli obětovat, ale ještě dokáží sami sebe předvést jako oběť.

Je to šílená logika, ale nemůžeme vyloučit, že uvažování některých lidí ovlivní.

Nemyslím, že důvodem toho všeho je dnes jen prvoplánový rasismus. Důvodů je víc. Svět se po pádu komunismu proměnil, ale nejen k lepšímu. Planeta jako celek je snad bezpečnější, ale na mnoha místech světa se lidé bezpečněji vůbec necítí. Bipolární svět poskytoval stamilionům lidí sice falešný, ale reálně působící a poměry paradoxně stabilizující obraz nepřítele. Dnes mnozí lidé chaoticky hledají nepřítele náhradního. Jedni za Spojené státy, druzí za Sovětský svaz. Hledají náhradu za hrozbu světového imperialismu či za obavu z expanzivního komunismu. Za nového nepřítele si dosazují tu údajně zkaženou část Západu, tu Západ jako celek, tu svět údajně fanatického islámu, tu opět islám jako celek.

Poptávka je silnější a nabídka pestřejší než před lety v bipolárním světě. A kdo hledá, protože se ocitl v nějaké existenciální či existenční tísni, anebo v obou tísních současně, ten zpravidla také najde. Najde svého nepřítele, nejčastěji v podobě kolektivního viníka. Strach ani nenávist neumějí, ba ani nechtějí rozlišovat. Právě v tom je bohužel jejich zvrácená přitažlivost. Každý strach, tíseň, nejistota, bída, každá pochybnost o sobě samém vyvolává potřebu takového kolektivního viníka najít a odreagovat se nenávistí.

Patří mezi ně i ti, které vyhnaly pogromy a holocaust do všech koutů světa: Židé se tak znovu stávají univerzálně použitelnými objekty podezřívavosti, strachu, nenávisti. Příčina a důsledek jsou tu postaveny na hlavu, ale účel je naplněn. Všude se někteří lidé na tomto nepříteli domluví, všude ho znají, skoro všude ho mají doma.

Jenže najít nepřítele na nesnesitelnosti vlastní situace nic nezmění. Pocit odlehčení se dostavuje snad jen potud, že nenávist je většinou sdílená. Zatímco trpět může také jen každý sám, v nenávisti překonáváme samotu: opravdu nenávidět můžeme jen společně.

Ano, dnešní svět je jiný. Je jiný i tím, že všechno se dnes zdá tak snadné, tak lehké, tak nezávazné. Nesnesitelná lehkost bytí, tak to pojmenoval spisovatel. Hranice mezi skutečným a virtuálním světem je stále rozostřenější. Stále víc lidí žije už na území obou těchto světů a někdy už ani nejsou s to rozpoznat, na území kterého se nacházejí právě teď. Snadné se zdá i nenávidět. Jako kdyby se to ve skutečném světě mohlo obejít bez následků.

I to je důvod, proč ve světě, který jako celek už není černobílý, stoupá poptávka po uměle vytvořených nepřátelích.

Že svět už není černobílý však neznamená, že nemá póly, že neexistuje dobro a zlo. Jakkoli stojí proti sobě, nejsou sama černobílá. Taková ale ani nikdy nebyla, jen se to v plochém dvourozměrném světě mohlo zdát. I dobro bývá jen málokdy bez poskvrny a ani zlo není vždycky zcela nepochopitelné. Copak z toho ale plyne, že lepší je se nerozhodovat, že nemáme volit, že mravně odpovědné je zůstat stát kdesi uprostřed?

Rozmáhající se relativismus postmoderní doby nás však vede právě k tomu: k nečinnosti, k alibismu. Říká se: na jedné straně, ale na druhé straně... Logika relativismu jako odůvodnění alibismu je ale právě tak neúprosná, jako je šílená. Tvrdí například: protože také Američané dělají chyby v zahraniční politice, sami si můžou za teroristický útok z 11. září 2001. Izraelci nevolili vždy přiměřené odpovědi na násilí některých Arabů - ergo si za teror sebevražedných atentátníků mohou sami.

Toto je nové zlo této doby. Není to už jen přímočará, snadno odsouzeníhodná nenávist, je to programová, často sofistikovaná rezignace na samostatné myšlení ve snaze vyhnout se pojmenování, rozhodování a především jednání, které není nikdy bez rizika.

Osvětimská lež i její postmoderní varianta, manhattanská lež, která byla zatím teprve jen naznačena, vyžadují od nás maximální bdělost i také odvahu říkat věci, které nemusejí být napříště většinově přijímány.

Myslím, že v tento den vzpomínání jsme se tu sešli hlavně proto, abychom si to vzájemně slíbili.

(Z projevu, který předseda Senátu pronesl ve Státní opeře 27. ledna 2004.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.