Nepřestat být Židem

Rozhovor se Stanisławem Krajewskim

Stanisław Krajewski (nar. 1950) vystudoval matematiku na Varšavské univerzitě, kde nyní tento obor přednáší. Publikoval odborné statě z oblasti logiky a filosofie matematiky a řadu článků s židovskou tematikou. Je členem výboru Židovských náboženských obcí v Polsku, ve své vlasti se také aktivně účastní židovsko-křesťanského dialogu.

Jaké místo zaujímá v židovském myšlení a tradici pojem střední nebo středovýchodní Evropa?

V tradičním židovském myšlení se tyto pojmy příliš neužívají. Avšak mluví se o té části Evropy, kde rozkvetla židovská kultura, zejména kultura lidová, a kde se pod vlivem středohornoněmčiny vyvinul jazyk jidiš, židovský jazyk, který prošel vlastním vývojem - zahrnul i prvky slovanské a hebrejské. A právě v Polsku, ovšem v Polsku chápaném poněkud jinak než dnes, zhruba v hranicích, jaké mělo v 18. století, žila většina Židů, kteří mluvili jidiš. Také některé místní názvy představují stále živá slova, která v tradičním židovském prostředí něco znamenají. Mnoho takových míst je především v Polsku, ale nejenom tam: od Rumunska až po Litvu, v celém tomto pásu středovýchodní Evropy je nespočet měst a městeček, kde žily tisíce Židů, kde existovala a kde se rozvíjela tradiční židovská kultura a kde kvetl čilý náboženský život.

Co se z té slavné minulosti zachovalo?

Kromě zvláštní nostalgie a také důležitosti některých míst pro naši tradici bohužel dost málo. Mezi Židy na celém světě, především v Americe, do jisté míry dále přetrvávají některé prvky tradiční středoevropské kuchyně nebo živé vzpomínky na specifický obraz místní krajiny. Věci těžko uchopitelné, které si odtud lidé odnesli s sebou, a ony dál jakýmsi tajemným způsobem žijí.

V čem spočíval rozdíl mezi způsobem života na západě a východě Evropy?

I když se zdá, že procesy emancipace, asimilace či akulturace nezadržitelně postupovaly a nebýt válečné katastrofy by za několik generací způsobily podobné změny, k jakým došlo v západní části Evropy, byl rozdíl mezi způsoby života v první polovině dvacátého století dost výrazný. Hovoří-li se však o naší, východní části Evropy například z americké perspektivy, většina lidí si vybaví světovou válku, během níž byla vyhlazena většina Židů jen proto, že byli Židé. A zde se nabízí zásadní a zajímavá otázka, nakolik je toto všechno důležité v souvislosti s identitou dnešních Evropanů, nakolik to hraje roli při snaze definovat dnešní Evropu. Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Když si však lidé po válce uvědomili, jak krutým způsobem byli Židé vyvražďováni, prožili značný šok. Jak se mohlo v evropském kulturním prostoru něco takového vůbec stát? Otřes se přitom nejdřív projevil u obyvatel západní části Evropy, ne v Polsku, třebaže tam se většina zločinů děla.

Jak se poválečné generace Evropanů s šokem vyrovnávaly?

Mnozí, a co je důležité, také lidé věřící - protestanti a katolíci -, přehodnotili řadu svých tradičních stereotypů týkajících se Židů. Trvalo to dost dlouho, ale dopad těchto změn se odrazil například v nové definici oficiálního církevního učení o židovském náboženství. To je změna přímo epochální. Ne všichni Židé to takto chápou, ale z pohledu těch, kteří si uvědomují dosah změn, lze říci, že holocaust byl nesmírně silným podnětem. Událostí natolik důležitou, abychom v jejím světle znovu a nově pochopili, čím vlastně je evropská tradice.

Existují totiž různé filosofické úvahy o tom, v čem spočívala naprostá výjimečnost a přelomová role holocaustu. Objevil se například názor, že použité metody, jejich neosobní charakter, připomínající anonymní pásovou výrobu, byly možné a měly tak zločinný charakter jen v důsledku určitého směřování evropské civilizace. V tom smyslu se stal holocaust pro Evropu velkou lekcí. Většina Evropanů si uvědomila, že je třeba utvářet budoucnost Evropy tak, aby se takové tragédie už nikdy nemohly opakovat.

Nakolik je tedy toto všechno součástí nové evropské identity?

Na rozdíl od západní části Evropy byl tento myšlenkový pohyb na jejím východě, v sovětském bloku, značně zpomalen. Dnes jsme všichni, pokud jde o pohyb myšlenek a idejí, součástí jednoho světa a rozdíly se budou nejspíš postupem času stírat. A to je dobře. Naproti tomu otázka Židů v Evropě stále vyvolává rozdílné emoce - dokonce i nyní, kdy Židů je tu nesrovnatelně méně než před válkou.

Polsko, které znám nejlépe, je toho dobrým příkladem. Emoce, o kterých jsem mluvil, jsou silné, setkávám se s množstvím negativních, ale i pozitivních reakcí. Skutečnost, že počet Židů je mizivý, nehraje roli, symboly převažují nad realitou. V tomto smyslu se toho moc nezměnilo. Celý ten konglomerát, na jedné straně jakási důležitost Židů, na druhé straně i podrážděnost z jejich přítomnosti, s tím vším se lze v současném Polsku setkat. Ale nejenom tam. Setkáváme se s tím v menší míře i v západoevropských zemích. I toto zapadá do evropského sjednocovacího procesu.

V Polsku máme nejmonstróznější koncentrační tábor - Osvětim. Samozřejmě že je důležitý hlavně ve vztahu k minulosti. Všichni chápou naprostou jedinečnost tohoto místa. Uvažujete-li však právě tam o všem, k čemu tam došlo, mnohem jasněji a hlouběji uvažujete o smyslu lidského bytí, tedy o budoucnosti lidstva. A paradoxně skutečnost, že Osvětim je v Polsku, tedy v nové Evropě, může mít pozitivní dopad.

V čem?

V tom, že nelze jen tak lehkomyslně mávat rukou nad různými negativními jevy - sociálními otřesy, různými antagonismy, diskriminací, protože Osvětim nám říká: Podívej, kam to může vést... A to dokonce v té civilizované Evropě. Německý národ přece reprezentoval evropskou kulturu i nejvyšší vymoženosti evropského ducha, a přesto spustil ničivou sílu, která vyvolala masové vraždění, jež nemá obdoby. To je velké varování a paradoxně i určitý vklad, který Polsko nebo střední Evropa do společné Evropy mohou přinést. Mluvím o holocaustu, což asi vypadá trochu divně. Ale ono nelze oddělit myšlení o minulosti Evropy a Židů a o jejich přítomnosti v Evropě od té strašlivé tragédie...

Může se Osvětim opakovat?

Osvětim především ukázala, kam až člověk může dojít, čeho je schopen, ale také kam až může dospět evropská a západní civilizace vůbec. S tím je rovněž spojeno tušení, že někde hluboko se skrývá i možnost nějakého opakování. Osvětim jako koncentrační tábor, někde tady v Evropě, to je pochopitelně absurdní představa. Jak tomu tedy rozumět? Především nemůžeme vědět, čím nás budoucnost překvapí. V něčí mysli se klidně může objevit plán systematické likvidace nějaké skupiny lidí. Podobné plány se v dějinách objevovaly, to by nás nemělo překvapovat. A pokud jde o masové vraždění či o to, co symbolizuje Osvětim... To nebyla jen tak obyčejná genocida, jakých je v dějinách nespočet, to byla genocida s dosud nevídanými ambicemi! V jejím podtextu se skrývaly motivy náboženské - masová likvidace Židů symbolizovala jakousi zvrhlou detronizaci Nejvyššího. Na jeho uprázdněné místo pak mělo být dosazeno něco jiného nebo někdo jiný - nějaký nový bůh. Avšak podobný pokus by nebylo tak snadné opakovat, neboť tato idea dnes nemá mnoho přívrženců a ani není nikdo, kdo by měl odpovídající technické možnosti.

Mezi Židy je rozšířena ještě jiná obava v souvislosti s Osvětimí a jejím opakováním. Nikoliv však ve smyslu nějaké masivní vyhlazovací akce. Tyto obavy se objevují v souvislosti se současným izraelským státem, s jeho vnitřní politickou situací, se situací v okolních zemích. Takže: nějaká masová genocida s náboženským nebo kvazináboženským podtextem by se mohla opakovat jen za určitých podmínek, ale stejně tak by mohl přijít i nějaký nečekaný, zničující úder na Izrael...

Jak se s holocaustem vyrovnává dnešní židovské myšlení?

Setkáváme se s pokusy dobrat se odpovědi, avšak žádná definitivní a pro všechny závazná řešení zatím k dispozici nemáme. Samozřejmě existuje hodně tradiční přístup, podle kterého nejde o nic nového pod sluncem. Židé byli vyvražďováni odjakživa, teď to bylo jen v masovějším měřítku, lépe organizované. Avšak většina Židů tomu rozumí jinak. Tvrdí, že v tomto případě se jednalo o něco kvalitativně nového.

V jakém smyslu?

Nejdřív každého napadne, že nové byly především metody. Avšak o to ani tak nejde. Asi nejlépe to vyjádřil židovský filosof Emil Fackenheim, který prohlásil, že poprvé v dějinách bylo vůbec myslitelné a možné, že Židé prostě zmizí z povrchu zemského. Kdyby válka trvala o něco déle nebo kdyby se jinak vyvíjela americká politika, stačily by tři čtyři roky hitlerovské okupace, a Židé by z mapy Evropy zcela vymizeli, a kdo ví, co by následovalo potom. Stručně řečeno: bylo myslitelné, že tu už prostě žádní Židé nebudou. A to je naprosto zásadní pro židovské náboženské myšlení. Jeho hlavním předpokladem je totiž to, že Židé tvoří nedílnou součást světových dějin. Bez nich by se svět stal něčím úplně jiným, neboť skutečnost, že existuje Stvořitel, že Hospodin od lidí něco očekává, je lidstvu sdělena prostřednictvím židovského národa a skrze jeho tradici. Představa, že by židovský národ úplně zanikl, je pro Židy absurdní. Hypoteticky tuto možnost nelze jistě vyloučit, ale ze samotné podstaty židovského náboženského myšlení je to čirý nesmysl. V tomto smyslu má holocaust naprosto klíčový význam.

Kladou si židovští myslitelé otázku, jak se to všechno mohlo stát?

Všechny poctivě míněné pokusy odpovědět na tuto otázku zůstávají stát na prahu tajemství. Můžeme se pouze ptát, co z toho pro nás tady konkrétně vyplývá, případně před jakými výzvami v této situaci stojíme. Někteří lidé se snaží, ale jejich odpovědi mají většinou instrumentální povahu, slouží často jen jejich ideologickým zájmům. Například tradicionalisté tvrdí, že ke katastrofě došlo proto, že se Židé příliš přizpůsobili modernímu světu a zanechali náboženských praktik. Sionisté říkají: samozřejmě, Židé nebyli dostatečně moderní, nepřemýšleli politicky, nechtěli si připustit nebezpečí, jaké jim v budoucnosti hrozí. Liberální Židé tvrdí, že židovský národ příliš lpěl na svých tradicích a nedokázal se rychle přizpůsobit modernímu světu. Všechny tyto odpovědi jsou jednostranné a nic nového nepřinášejí. Smysluplnější je klást si otázku, před jakými novými výzvami v této situaci stojíme.

Před jakými výzvami stojíme?

Zmínil bych jednu, společnou všem Židům. Ta sice nemá explicitně náboženskou povahu, ale má bezpochyby náboženský podtext, bez něhož si nelze žádné židovské myšlení představit. Měli bychom totiž dělat všechno pro to, aby Židé nepřestali být Židy. Samozřejmě pro jedny to znamená, že v Izraeli všichni musí žít jako Židé a že tam musí být všestranně rozvíjen židovský život.

Ale jaký? Tradiční, méně tradiční?

Především by neměla být přerušena kontinuita židovské tradice, její vývoj by neměl ustrnout. Ještě jednou bych rád připomněl Emila Fackenheima, který prohlásil, že pro Židy se musí stát jakýmsi novým přikázáním nepřestat být Židem, neboť v opačném případě Hitler nad námi znovu - tentokrát posmrtně - vítězí. Tomu lze samozřejmě rozumět různě. Rozumíme-li tomu jen povrchně, pak se spokojíme s tím, když Židé a Izrael prostě a jednoduše existují, bez ohledu na to, co se děje. Avšak rozumíme-li tomu hlouběji, přijmeme nové výzvy a budeme se snažit dostát všem hodnotám, které se staly ještě aktuálnější a závažnější tváří v tvář naší tragické zkušenosti.

Vraťme se ještě k tématu evropské odpovědnosti.

Loni v říjnu na summitu Organizace islámské konference řekl malajsijský premiér Mahathir Mohamad něco velmi zajímavého. Nevím, nakolik je jeho pohled reprezentativní, ale prohlásil to během největšího shromáždění zástupců islámských zemí, po teroristických útocích na New York a Washington a setkalo se to s kladnou odezvou. Řekl, že Evropa vyvraždila polovinu Židů, ale Židé stále vládnou světu. Druhou část výroku teď ponechme stranou. Chci upozornit na to, že definuje dění v Evropě 20. století větou: Evropa vyvraždila polovinu Židů. On se zřejmě domnívá, že to tak bylo v pořádku a že to bylo ještě málo. Podobná logika nás vybízí, abychom o naší Evropě ještě více uvažovali, neboť viděno zvnějšku, Evropa nese určitou vinu.

Lze to tak jednoduše říci? Kdo tedy konkrétně nese vinu? Němci?

Máme-li to říci úplně přesně, pak nikoli Němci jako takoví, nýbrž ty síly nebo část německé historie, německého národa a německého myšlení, která umožnila, že Hitlerova ideologie se v jisté chvíli stala v Německu dominantní silou. Samozřejmě i z jiného hlediska lze tvrdit, že tam existovala živná půda pro antisemitismus, kterou kypřila Evropa, avšak nejvíc asi církev, která v Židech spatřovala ďáblovo plémě. Všechno to bylo dobře teologicky odůvodněné, Židé byli přece národem bohovrahů. Známá byla i takzvaná zástupná teorie, podle níž církev nahradila Izrael v božím plánu spásy a Židé už jsou dnes jen jakýmsi trapným nedopatřením. Avšak tato teologie, která se stala živnou půdou pro antisemitské smýšlení, po řadu století tak typické pro Evropu, se v dnešní době zásadně změnila, i když ne všichni tuto novou teologii znají. Přesto v katolické církvi i v církvích protestantských byla zástupná teologie značně modifikována, omezena a některými teology úplně odmítnuta.

Jak by se dal definovat nový model?

Z pohledu křesťanského je církev novým Izraelem, ale Izrael a Židé dál zůstávají také Izraelem. Tento pohled je mnohem univerzálnější, ale naukově ještě zatím není přesněji definován. Z židovského pohledu samozřejmě Židé tvoří Izrael, naproti tomu vzniká otázka, jakou úlohu přisoudit církvi a křesťanství vůbec. Existují také různé pokusy v současném židovském náboženském myšlení. Pomíjím tu silně ortodoxní proudy, které v podstatě opakují to, co známe ze středověku, ale současní židovští náboženští myslitelé, i ti tradičnější, říkají: Je třeba vidět, že v dějinách mesiášského rozvoje lidstva připadá křesťanství nepostradatelná úloha. Díky křesťanství se totiž celý svět dozvěděl o tom, co znamená, když se řekne Bůh Izraele neboli Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. To za prvé. A za druhé - do jisté míry lze tvrdit, že křesťanství učinilo všechny věřící křesťany součástí historie Izraele v širším smyslu. A proto se lze domnívat, že církev je rozšířený neboli druhý Izrael. Anebo, jak to vyjádřil americký židovský filosof Michael Wyschogrod, křesťané tvoří Izrael spřízněný. To znamená, že stejně jako existuje prvotní Izrael, tak existují i spříznění příslušníci Izraele a dohromady vytvářejí Izrael v širším slova smyslu. Taková otevřenost byla možná pouze proto, že zásadní rozpor, zásadní pocit ohrožení, jaký Židé vůči církvi cítili, se přece jen otupil. A je jakýmsi tragickým paradoxem, že tato změna postojů je vlastně výsledkem válečného šoku...

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.