Já se držím někde uprostřed

Rozhovor s lékařem a spisovatelem H. J. Tauberem

Heinz Jakob Tauber se narodil roku 1917 ve Vídni. O dva roky později se jeho rodina přestěhovala do městečka Holíče na slovensko-moravském pomezí. Roku 1941 odešel do Palestiny a bojoval v čs. zahraniční jednotce na Blízkém východě a na západní frontě (Tobrúk, Anglie, Normandie). Po návratu dokončil na pražské Karlově univerzitě studia medicíny, která začal před válkou v Bratislavě. V letech 1947-1968 působil jako lékař v Benešově nad Ploučnicí, na jaře 1968 odešel do Izraele, kde byl praktickým lékařem střediska Kirjat Jam poblíž Haify. Od roku 1985 je v důchodu, žije s rodinou v Haifě. Zde vznikal v letech 1979-1987 česky psaný rukopis jeho originálních vzpomínek, nazvaný Atlantida holíčských Židů, které nedávno vydalo nakl. Sefer. V současné době autor dokončil svoji druhou knihu, která zachycuje jeho účast ve 2. sv. válce.

Pane Taubere, kdy jste začal psát?

Ve třinácti. Tehdy jsem obšťastňoval různé časopisy, ale později jsem v Bratislavě redigoval židovský časopis Haderech, potom se to změnilo na Židovské noviny, nakonec to byl Věstník, ale to už jsem byl na odchodu do emigrace.

Proč jste dal přednost medicíně?

Řeknu vám pravdu: chtěla to maminka. Ale já jsem měl medicínu rád, byl jsem rád lékařem. Jeden čas jsem vůbec nepsal. Atlantidu holíčských Židů, která teď vyšla v Praze, jsem začal psát až v Kirjat Jam. Iniciátorem byl pan Erich Kulka. Chtěl mermomocí, abych sepsal knihu o zahraničním odboji. Poslal mi magnetofon, to nebylo dobré, tak jsem se rozhodl, že to napíšu. Pan Kulka sám nebyl spisovatelem, i když s Otou Krausem napsali knihu o Osvětimi.

Jaké byly vaše začátky v Izraeli v roce 1941?

Nejdřív jsem byl v kibucu Deganiji, ale pak jsem šel raději k armádě.

Nechtěl jste být pionýrem?

To není moje číslo. Neměl jsem rád život v kibucu: žádné soukromí, žádná možnost se rozvinout, žádní lidé, které jsem měl skutečně rád. Armáda nebyla ideální, ale mohl jsem tu potkat lidi, o kterých mi bylo jasné, že je mohu mít rád. V kibucu si starší generace myslela, že je lepší než ta mladší a mladší generace zase myslela, že starý jsou pitomý.

Od mládí jste byl sionistou. Proč jste se vrátil do Československa?

Vrátil jsem se jako voják, s armádou, a musel jsem dostudovat. Nejdřív jsem chtěl studovat v Anglii, pak jsem se k tomu nedostal, nepustili mě tam. Tak jsem se nakonec rozhodl dostudovat v Praze.

Ale já si nestěžuji, protože jsme se v Čechách měli dobře. Nemluvím o materiálních věcech - lidé nás tam měli rádi. Celej Benešov nad Ploučnicí byl sionistickej. Já jsem potom dostal nějakou funkci v Děčíně, byl jsem náměstkem ředitele Ústavu národního zdraví, ale bydleli jsme stále v Benešově. Když jsme potom odjeli, dostával jsem z Čech dopisy, že mé rozhodnutí schvalují a chápou. Dokonce má mladší dcera obdržela maturitní vysvědčení ze zdravotní školy. Nechali jsme tam hodně dobrých přátel.

Tak proč jste odjížděli?

Já jsem nikdy nechtěl utéct, byl jsem toho názoru, že jsem nikoho nezabil a nikoho neokrad a že utíkat nebudu. Ale když byla možnost, tak jsem jel.

Měli jste v poválečném Československu jako Židé nějaké problémy?

Jednou za mnou přišel tajný. Myslel si, že máme doma vysílačku. Byla to pračka. Já se nikdy nehlásil do strany. Jednoho mého kamaráda lékárníka Goldsteina zavřeli na pár let, a když se vrátil, tak mi říkal, že každý den čekal, kdy mě taky přivedou. Ale nikdy se to nestalo. Já pracoval v zapadákově.

Vrátil jste se někdy do Prahy?

Jednou. Praha byla ještě dost posmutnělá. Jak slyším, dnes je to tam krásné. Tehdy to teprve začalo. V hotelu Intercontinental, kde jsme bydleli, jsme necítili nic, žádné zbytky komunismu, ale byly jsme rádi, když jsme byli zase zpátky. Že by se mi stýskalo? Po některých lidech, ale žít v Praze, to ne. Vlastně kdekoliv, já jsem vídeňský rodák, ve Vídni jsem byl několikrát, ale ani tam bych nechtěl žít.

Navštívil jste Holíč?

Ano. Byli jsme tenkrát na hřbitově. Hrob babičky jsme nenašli, všechno bylo zarostlé, ale pradědečkův hrob tam je, ne že by před ním měli nějakou velkou úctu, ale měl moc těžký náhrobek, takový velký mramorový šutr. I kdyby nezůstal na místě, pradědečkovi na tom už stejně nezáleželo.

Proč jste se usadili právě v Haifě?

Protože tu máme děti a vnuky a pravnuky. Když jsem přijel do Izraele v roce 1968, nabízeli mi tři nebo čtyři místa - tehdy ještě chtěli lékaře: Haifu, nějaký kibucy a taky Kirjat Jam, kde mi nabídli taky byt. Rozhodl jsem se pro Kirjat Jam a byl jsem spokojenej. Žil jsem tam bezmála třicet let.

V Haifě žije dost Židů z bývalého Československa. Vídáte se s nimi?

Já se s Židy z Československa nestýkám. Mám ale jednoho dobrého přítele, bydlí v Kfar Makabi. Nedávno jsem taky mluvil s Viktorem Fischlem. To je velmi nadaný člověk. Znám ho od úplných začátků, ještě v Praze. Je na tom jako já, špatně vidí, ale chodí dobře. On jezdil po světě, dokud jeho žena byla zdravá a vodila ho. Teď je nemocná.

Jste členem nějakého spolku?

Já mám rád lidi, ne spolky, to jsou většinou nucený věci. A taky nemám smysl pro moderní mládež, jsem už moc starý. Jsme tu my dva se ženou a jsme rádi, když děti přijdou, že tu dožíváme ještě ten kousek života.

Psal jste mimo jiné o antisemitismu. Myslíte, že někdy zmizí?

Určitě víte, co řekl Palacký o habsburské říši: Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom ho vytvořit. Ani kdyby nebyli Židé, antisemité by si je vytvořili. Nejsem optimista, ale ani pesimista, židovství nezmizí ze světa, antisemitismus taky ne.

Co si myslíte o jeho arabské podobě?

To je nesmysl, jde vlastně o islamismus, to není antisemitismus, jaký má být. Arabové začali se Židy a rozšířili svou nenávist na celou Evropu a Ameriku.

Nemyslíte si, že má na tom šířícím se extremismu podíl neschopnost Izraele vypořádat se s palestinským problémem?

To není neschopnost Izraele. Arafát podle mého soudu se nebojí ničeho víc než vzniku palestinského státu, protože v ten moment ztratí moc výhod, které momentálně má, hlavně pro svou kapsu.

Píšete o svém prastrýci Josefu Chájimu Sonnenfeldovi, zbožném rabínovi, který byl pýchou Holíče, ať už byla sionistická, nábožná, nebo vlažná ve víře. Rabi Chájim, kterého popisujete jako tolerantního člověka, se ale stal zakladatelem Naturej Karta, nejméně snášenlivé židovské sekty.

Jo a Chájim. Znáte tu knihu od Heinricha Manna De Vrien se vrací. To je kniha o těchto extrémních Židech. Mann píše o De Vrienovi, to byl holandský Žid, poměrně známý literát, a přijel do Palestiny a přidal se ke zbožným Židům. Byl homosexuál, začal si s několika palestinskými pacholky, a to ho vlastně stálo život. Politicky znamenal pro sionismus velké nebezpečí a byl takovou pravou rukou Chájima Sonnenfelda z Holíče. Jak se to všechno semlelo, to se dočtete v Mannově knize.

Chájim Sonnenfeld byl nevlastní bratr mého dědečka. Když se něco nepovede, tak se to nepovede. A tak šel dělat rabína. Vystudoval v šestnácti letech rabínskou školu a šel velmi brzy do Izraele. Mezitím měl nějaké dobrodružství ve válce proti Rakousku, a když přijel do Palestiny, rozuměl si spíš s Araby než se sionisty, ale nám do Holíče, konkrétně mně, na bar micva, psal dopisy velice liberální, tolerantní. Já jsem se dozvěděl, že byl netolerantní člověk, až když jsem přijel sem.

Sešel jste se s ním tady v Izraeli?

S ním ne, jen s jeho vdovou. To byla milá žena, vedla sirotčinec. Když jsme ji byli navštívit, musel jsem si udělat pokrývku z kapesníku, se čtyřmi uzly.

Jak si vysvětlujete jeho proměnu?

Tak, že žil v ovzduší Mea Šearim, to je bašta ultraortodoxních a on tam zapadl. Byl to výborný člověk, ale každý šovinismus zblbne člověka. Nový hlavní rabín Metzger se oženil s jeho pravnučkou. Ale mám dojem, že není úplně čistej, že se nedá srovnat s tím Lauem, to byl skutečně člověk, kterého jsme si mohli vážit.

Myslíte, že ultraortodoxní mohou ohrozit demokracii v Izraeli?

To rozhodně ne. Ačkoliv si myslím, že taková demokracie je neštěstí. Podívejte se na nynější vládu, furt mají demokracii v ústech, ale ve skutečnosti jsou antidemokratičtí. Přece není možné, aby Šaron s takovými názory byl demokrat a ta jeho klika taky ne.

Jaké Šaronovy názory konkrétně máte na mysli?

On je militarista. Ale ještě k Chájimovi Sonnenfeldovi. Bylo mi deset let, když jsme do Holíče dostali fotografii, na které byl Chajim s Masarykem. A to byla pro nás velká senzace, protože bylo jasné, že pobožní Židé se nesmějí fotografovat. Ale oni spolu chodili do školy.

Řekněte mi, jakej je život Židů tam v Praze? Je to nějaký seriózní, nechci říct nábožensky, ale společensky?

Víte, s pražskými Židy je to stejné jako s německými Židy. To je taková nešťastná láska, jednostranná. Němečtí Židé byli úžasní Němci, větší Němci než ti skuteční. Pražští Židé zas byli nadšení Češi. Ta pohádka, že pražští Židé přinesli německou kulturu, je jen částečně pravdou. Byli tam ve skutečnosti zažraní Češi. Neexistuje nic češtějšího než Karel Poláček nebo Vojtěch Rakous. Jindřich Kohn byl průkopníkem asimilace Židů do české kultury. A Hanuš Bonn. Ta asimilace, to je ta nešťastná láska. Nikdo nás přeci nechce.

Jaký je váš vztah k náboženství?

Můj táta vždycky říkal: Bylo moc blbců, kteří nevěřili v Boha, a moc moudrých lidí, kteří v Boha věří. Já se držím někde uprostřed mezi blbci a těmi moudrými. Já mám takovou smlouvu s Pánem Bohem, že já jeho nechám na pokoji a on mě. Mám takové osobní dobrodružství s Kristem, já ho mám strašně rád, ale nikdy jsem se s ním nemohl dohodnout, protože pokřtít jsem se nechtěl nechat. Musel jsem si udělat své vlastní náboženství. To není těžké, je to přirozené. Nejdůležitější je nikomu neškodit.

Ptali se jednou rabína Hilela, jestli by dovedl shrnout Tóru, kdyby stál přitom na jedné noze. On to svedl dokonce jednou větou: Miluj bližního svého jako sebe samého. Proto mi přirostl k srdci Ježíš. Já ho považuju za velmi pořádného Žida. Samozřejmě, že jsem nikdy nevěřil, že Pán Bůh zplodil Ježíše s tou Marií, ale měl jsem ho vždycky rád.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.