Oč je náš svět také bohatší

(za Maxem Adlerem z. l.)

V Talmudu se říká, že když někdo zachrání jednoho z Izraele, zachránil jeden svět. Ve většině případů se vyrovnáváme se ztrátou člověka a neuvědomujeme si, že náš svět zůstává chudší nejen o něj. Jen výjimečně, když odešli lidé, kteří dokázali vnutit společnému světu svůj svět, jsme nuceni si to uvědomit. K nim náležel i malý muž, nadaný silou uskutečňovat záměry, na nichž jiní ztroskotali nebo by si netroufli ani pomyslet, že jsou uskutečnitelné. Kdo ho poznal, ví, o kom mluvím. Náš svět je chudší o Matitjahu (Maxe) Adlera a jeho svět. V Čechách se mu do něj podařilo vyčarovat v Dobré Vodě na Šumavě židovské muzeum. I když na jeho stavbu přispíval vlastními penězi a kontakty, stavěl především silou svého přesvědčení, že je na sklonku svého života povinován postavit památník svému otci, jeho předkům a zaniklým židovským komunitám jihozápadních Čech vůbec. V době, kdy byl jeho projekt více méně jen v jeho představách, dopsal svou autobiografii Z Prahy do Jeruzaléma. Začíná ji naučením, které mu dal do života otec: Tatínek mi nejednou říkal, že člověk žije v zápase od svého narození do dne své smrti. Nejdřív sotva co vyšel z matčina lůna, pak v době dospívání, odtud přechází do školy a zápasí se svými spolužáky, pak vede zápas o ukončení studií a posléze zápasí o svou obživu. S postupem let začne bojovat se stářím a nakonec přichází zápas s andělem smrti. Život je dlouhý řetěz bojů.

Narodil se 18. 6. 1920 jako prvorozený syn rabína dr. Šimona Adlera a Raizl, dcery ortodoxního rabína dr. Sinaje Schiffera z Karlsruhe. Své jméno Matitjahu dostal po strýci Maxi Adlerovi z Topolčan, který se zasloužil o výchovu a rabínské vzdělání jeho otce. Dr. Šimon Adler působil před první světovou válkou a po ní jako učitel náboženství a ředitel dívčí školy v Antverpách. Když bylo Maxovi pět let, vrátili se do Prahy, kde otec vyučoval judaismus na střední škole a vybudoval archiv židovské obce. Později se stal i rabínem malé obce ve Zbraslavi a před šoa byl posledním rabínem pražské Vysoké synagogy. V Čechách a v Praze patřili k ortodoxní menšině kolem Maxova strýce, lékaře a mohela dr. Salomona Liebena. Jako historik, znalec dějin českých Židů a zkušený archivář napsal jeho otec během života řadu článků, z nichž některé byly publikovány ve sbornících Společnosti pro dějiny českých Židů, ale větší část leží dodnes v archivu. Poslední sen jeho syna o jejich souhrnném vydání se již neuskutečnil.

Na rozdíl od otce a svého mladšího bratra rabína Sinaje (Wolfganga) Adlera, kteří si zvolili duchovní cestu, byl Matitjahu založením člověk praxe, ale přesto se akademickému vzdělání nevyhnul. Věrný syn svého otce se zapsal na studia historie na Karlově univerzitě, ale po uzavření českých vysokých škol to byl dobrý důvod k žádosti o přijetí na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě. Max byl od 15 let členem superortodoxní mládežnické organizace Ezra, ale od roku 1938, kdy i v Čechách začala působit nábožensky sionistická mládežnická organizace Bnej Akiva, byl jednou z jejích vůdčích osobností. Přátelství s těmi z organizace, kteří se vystěhovali před šoa nebo hned po katastrofě a věnovali všechny své síly proměně Palestiny v samostatný stát lidu Izraele, přetrvalo mnohá desítiletí. Jmenuji z nich jenom Šlomo Šmidta a jeho manželku Pninu a Davida Grunwalda s Leou, které jsem měl možnost poznat během svých studií a jichž si vážím neméně než jejich druha a přítele, který jim odešel.

Když v září 1939 získal povolení k alija, přiblížilo se rozloučení s rodiči, které mělo být poslední. Na šabat Lech lecha jsem se naposledy modlil ve Vysoké synagoze. Hospodinova slova Abramovi: Odejdi ze své země, ze své vlasti a z otcovského domu do země, kterou ti ukáži, pro mne najednou dostala nový význam. Měl jsem dojem, že byla napsána obzvlášť pro mne. Na mocaej šabat mne příslušníci rodiny a přátelé vyprovodili na Wilsonovo nádraží. Tatínek se se mnou rozloučil slovy: Vynasnaž se být slušným člověkem za všech okolností a v každé situaci. Zachovávej dobré vztahy s každým, s velkým i s malým. - Ony rady mne pak provázely během let v Erecu a vždycky, a byly to i těžké roky, jsem se snažil jimi řídit. Zdá se mi, že oba rodiče tušili, aniž jsem si to uvědomoval, že je to naposled, co je vidím. Od té doby jsem si ten okamžik, jako bych se k něm chtěl vrátit, svým duchovním zrakem nesčetněkrát přivolal zpátky, abych znovu slyšel jejich hlas, mohl se jim dívat do očí a držet je za ruce. Ale jako vždy význam osudových chvil si v našem životě uvědomíme, až když jsou za námi.

Max nikdy vážně nepomýšlel na to, že by nastoupil kariéru historika a skutečný zájem měl jen o dějiny Židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přesto vystudoval v letech 1940-1946 židovskou historii na Hebrejské univerzitě, a díky tomu také neprošel hustým sítem koncentračních táborů, které přežil jen jeho bratr Sinaj, jenž se po válce připojil k Maxovi. Zatímco ale Sinaj studoval na ješivě a stal se významným izraelským rabínem, Max jako příslušník Hagany se za končícího britského mandátu stal velitelem policejní jednotky, sestávající ze 400 Arabů, a v řadách Hagany vybojoval samostatnost země, kterou mu Hospodin ukázal. V dalších letech působil v jejích službách jako diplomat (byl izraelským velvyslancem ve Švýcarsku), a především jako výkonný ředitel Univerzity Bar-Ilan, kterou zázračně zachránil před všestranným zhroucením a během let usilovné organizační práce z ní ve velkém udělal to, co se mu v menším podařilo s odbočkou Touro College v Izraeli v sedmdesáti a co v malém jako osmdesátník dokázal v Dobré Vodě.

I v této věci se držel rad svého otce, a aniž by zapomínal, že musí o realizaci svého záměru svést zápas, nelenil velkého i malého získat na svou stranu tím, že předem myslel na jeho zájem a vždy jej také respektoval. Nejenže do muzea investoval z vlastních peněz, ale také jako obvykle úspěšně využil svých kontaktů a pro své české projekty získal i zahraniční sponzory. To je sice důležité, ale ne podstatné. Spíše je získal tím, že projekt představil především jako český. Jako projekt, který v českém pohraničí bude připomínat, že v tomto kraji nežili jen Němci. Ale ještě spíše tím, že odolat nezměrné vůli tohoto muže a nezamilovat si ho by nedokázal ani největší suchar mezi úředníky.

Když před nedávnem zemřela paní Judit, jeho celoživotní družka, moudrá a silná žena, nečekal jsem, že se s ním v Praze znovu setkám. Přesto zjevně otřesený poslední ranou se v doprovodu svého syna Arona vypravil do Prahy a do Dobré Vody. Muzeum, které se mu podařilo přivést k životu, bylo jen začátkem jeho širšího plánu. Chtěl z něj udělat středisko, které by se zabývalo historií Židů, rozptýlených po městečkách a vesnicích této části české země jako jeho dědeček, a aby v rámci toho také vydalo soubor historických prací jeho otce. Ani v nejmenším se ale neobávám, že by úmrtím pana Adlera tento příběh skončil. To nejdůležitější, co se mu podařilo v tomto světě vytvořit, jsou jeho synové, kteří již po léta otci v jeho díle pomáhali. Jeho synové Šimon a Aron, řídící se týmiž zásadami jako on a věrni nejlepšímu dědictví, kterého se jim mohlo dostat, budou bdít, aby se pozdní dílo jejich otce na Šumavě rozvíjelo dál k užitku všech slušných lidí bez ohledu na jejich původ, příslušnost a vyznání. A až tu jednou nebudou oni, budou tu s B-ží pomocí jejich děti. Z židovské Prahy, kde sice nebyl přerván řetěz zápasů, ale samotná pouta držící pohromadě židovské rodiny, je toto zjištění záviděníhodné a také plné naděje. A o to je náš svět zase bohatší.

Klíčová slova

Bnej Akiva

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.