Měsíční krajina Petra Ginze

Kresba z terezínského ghetta ve vesmíru

Měsíční krajina (přesný název zní: Pohled z Měsíce na planetu Zemi).

Kresba tužkou, tuší a štětcem, kolem r. 1942. Archiv Jad vašem.

Šestnáctého ledna 2003 vylétl do vesmíru první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Na palubu amerického raketoplánu Columbia s sebou vzal do kosmu kresbu Měsíční krajina, kterou v terezínském ghettu namaloval čtrnáctiletý Petr Ginz. Svět se tak dozvěděl o existenci dítěte, jehož jméno dosud znal jen úzký okruh příbuzných, přátel a pamětníků.

Petr Ginz se narodil 1. února 1928 v Praze. Jeho matka byla Češka, otec pocházel z židovské rodiny. Petr, a později i jeho o dva roky mladší sestra Eva, navštěvoval židovskou školu v Jáchymově ulici a patřil k jejím nejlepším žákům. Byl to všestranně nadaný hoch, oblíbený u žáků i učitelů. Když nacisté školu zavřeli, zaučoval se Petr na židovské obci čistit psací stroje a provádět malé opravy.

Pak přišly transporty. V létě 1942 byli deportováni do Terezína Petrův strýc, teta a babička, na podzim téhož roku Petr a pak další z židovských příslušníků Ginzovy rodiny. (V květnu 1944 došla řada na sestru Evu, v únoru 1945 na Petrova otce.) Petr se stal v Terezíně uznávaným vůdcem mladých chlapců a šéfredaktorem dětského rukopisného časopisu Vedem. V září 1944 byl deportován transportem Ek do Osvětimi, neprošel selekcí a zahynul v plynové komoře. V Osvětimi zemřela i babička, strýcové a tety a jejich rodiny, mezi nimi i Petrův bratranec a kamarád Pavel. Eva se s otcem vrátili z Terezína v květnu 1945. Roku 1948 odešli Ginzovi do Izraele, kde dosud žije Petrova sestra - nyní známá malířka Chava Pressburgerová.

Z textů, které zůstaly po Petrovi Ginzovi zachovány, si lze učinit představu o šíři jeho zájmů, o jeho schopnostech i povaze. Zajímal se o historii, zeměpis, zoologii, malířství a literaturu, ale také o technické obory; byl šikovný a obětavý a měl smysl pro humor. Jeho kamarád (a spolutvůrce Vedem) Kurt (Jiří) Kotouč vzpomínal po letech, jak usilovně na časopise pracoval, jak od ležérních přispěvatelů vymáhal články (někdy je prý vyměňoval za balíčky, které dostával z domova) a občas popsal celé číslo sám pod různými jmény, aby zachránil situaci. Jen díky němu vycházel Vedem každý pátek celé dva roky.

Petr Ginz v Terezíně také kreslil a psal román. (Svůj první román napsal ještě doma za okupace pod vlivem oblíbených verneovek: ve sklepě Verneova domu se jakoby našel neznámý rukopis, v němž spisovatel líčí, jak skupina lidí v Africe vytvoří velkého ještěra, s jehož pomocí chce ovládnout Afriku - zřejmá alegorie Hitlera a nacistů.) Své romány a povídky si sám ilustroval. Z ilustrací k jinému fantastickému románu pochází patrně i kresba, která se vydala na cestu do vesmíru.

Následující text Petra Ginze vznikl roku 1944. Převzali jsme ho z knihy Je mojí vlastí hradba ghett? (Aventinum, 1995), v níž dva z někdejších Ginzových spoluvězňů a přátel, Kurt Jiří Kotouč a bratr Jiřího Ortena Zdeněk Ornest, spolu s Marií Rút Křížkovou, představili básně, prózy a kresby dětí vězněných nacisty v Terezíně.

Ze života jednoho neživého předmětu

Jak jest většině z nás známo, nemůže se nikdy a za žádných okolností předmět neživý těšiti životu. Pouze ta věc, která žije ve stálém styku s lidmi, proměňuje se a je již skoro součástí jejich vlastního života, pouze ta věc se dá nazvat žijící. A jednou z takových věcí je nadávka.

Ty vole blbej, ty kanále... Ještě si jasně pamatuji, jak při příjezdu DQ transportu na mne zapůsobila tato první Volkova série. Bylo mi, jako by na mne na chvíli dýchala Praha, se svými osvětlenými třídami, zamlklým nábřežím a lesknoucí se Vltavou. A tehdy jsem právě přišel také na to, že na té nadávce něco je. A že stejně jako v krojích, zvycích a umění se i v nich zračí prostředí jejich vzniku.

Jsou nadávky uhlazené a sprosté, jsou civilizované, a řekl bych skoro prehistorické. Pro civilizované nemusíme chodit daleko; vždyť je slyšíme na každém kroku: Idiote, kreténe, primitive!; jak je vidět, čerpá nadávka z moderních vědeckých poznatků. Zato jsem slyšel jednou černocha, jenž si ulevil takovým způsobem: vypoulil oči, rozšířil nozdry a z úst se mu vydralo zachrčení: Bovo, vire kapsku! (Vůl tě sežer!).

Neučinil jsem namátkou, že jsem vybral tyto dva příklady. Podívejme se na terezínské nadávky (není na tom nic vymyšleného, slyšel jsem je na vlastní uši): Primitive po...anej! Kreténe zvadlej! Svině materialistická, egoistická! Zde vidíme dva znaky: jeden, znak civilizace, a druhý, ne nepodobný onomu černošskému. A výklad je nasnadě. Terezín je město, kde povrchní civilizace je stále více zatlačována pudem sebezáchovy, egoismem, pěstním právem a mnoha jinými motivy, které okolnímu světu se již alespoň z větší části podařilo odstranit.

Poznat svět z jeho nadávek, slyšet nadávat kuli v Šanghaji, Singapúru, rybáře na Novém Foundlandě, zemany na Ceyloně, gejši v Japonsku, lovce perlorodek v Bengálském zálivu, to by bylo mým ideálem.

A tak jednou, poznav svět a jeho obyvatelstvo z jejich nadávek, bych se vracel domů parníkem Pacific a hukot lodního šroubu by mne ukolébal ku spánku. A tak, spokojen sám sebou, bych usnul a v hlavě by mi jistě v podvědomí tepal šroub Homérova hexametru: A spal jest celou noc,

snu sladkým svírán poutem.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.