Antisemitismus u nás

Přehled situace v České republice po roce 1989

Po listopadu 1989 se do hlavního proudu české politiky antisemitské stereotypy nevrátily. To však neznamená, že by se ve veřejném prostoru - tedy v širším kontextu politické kultury - neobjevily vůbec. Jejich nositeli se stala především extremistická, resp. protiústavní hnutí a skupiny.

Levice

Obecně bývá extremismus dělen na levicový a pravicový - a politologii nezbývá než tyto zjednodušující nálepky přijmout. Antisemitismus bývá nejčastěji spojován s pravicovým extremismem - neonacismem, rasismem a autoritářskými hnutími - a zapomíná se na existenci antisemitismu levicového, často tzv. antikapitalistického. Jeho existence nebývá levicově extremistickými hnutími příliš zdůrazňována, neboť je v příkrém rozporu s deklarovaným internacionalismem a kosmopolitním přesvědčením antikapitalistů. Jasně zřetelný bývá však ve dvou aspektech: prvním z nich je vizuální působení kreseb ve fan-zinech (tedy interních tiskovinách těchto hnutí). Obrázky kapitalistů mívají často téměř shodné rysy s klasickými antisemitskými karikaturami Židů. Někdy jde o náhodu, někdy o podprahové působení, ale spíše je lze, podle mého názoru, považovat za jakýsi zažitý, téměř archetypální model či negativní stereotyp - což je ještě horší.

Druhým, mnohem vydatnějším zdrojem antisemitských postojů extremistických hnutí - levicových i pravicových - je interpretace blízkovýchodního konfliktu. Extrémně levicová hnutí začasté považují Stát Izrael za pozůstatek evropského kolonialismu, resp. za produkt i nástroj tzv. neokolonialismu Spojených států. Sionismus označují ve svých tiskovinách za druh rasismu, ve Státě Izrael prý vládne apartheid a vláda, která ignoruje práva menšin a zásady mezinárodního práva. Palestinské arabské obyvatelstvo je pokládáno jednak za oběť vojenské moci Izraele a jednak za rukojmí mocenských her arabských politiků. Jde-li o hlubší argumentaci, na kterou však v tiskovinách levicově extremistických hnutí v případě izraelsko-palestinského konfliktu narazíme jen zřídka, pak autoři textů poukazují na jednostranné nedodržování závěrů rezolucí Rady bezpečnosti OSN ze strany Izraele a sebevražedné teroristické atentáty považují za legitimní způsob obrany utlačovaného lidu.

Jakkoli jde o soudy jednostranné, neobjektivní, bez snahy o zasazení jevů do širšího kontextu, jde o argumentaci velmi rozšířenou také mimo extremistické kruhy. Ozvěny těchto názorů lze nalézt - byť většinou v kultivovanější podobě - rovněž ve vyjádřeních mnoha evropských politiků k situaci na Blízkém východě. Drtivá většina stoupenců těchto myšlenek by upřímně a s čistým svědomím odmítla jakoukoli spojitost s antisemitismem. Přesto však jde o postoj - zvláště v politice a žurnalistice - velmi nebezpečný, protože je krátkozraký a neobjektivní, a v českém prostředí v sobě spojuje dědictví komunistického antisionismu s mnohdy podvědomými prvky levicového salonního antisemitismu.

Pravice

Levicový antisemitismus nevykazuje v současnosti násilné nebo jinak agresivní formy a zůstává u verbálních projevů názoru. To se nedá říci o antisemitismu pravicově extremistickém, jehož je agresivní nacionalismus a antisemitismus tradičně organickou složkou. Pravicový extremismus prošel v devadesátých letech v českých zemích dynamickým vývojem a etabloval se jako relevantní politická síla.

Antisemitská ideologie sestává také v českém prostředí ze známých schémat a starých stereotypů náboženské a rasové nesnášenlivosti, xenofobie a závisti. Tato protižidovská zášť a antisemitské předsudky však nacházejí jen minimální ohlas ve veřejném mínění. Lze však hovořit o jiném vážném jevu - předsudky a nesnášenlivost kdysi namířená proti Židům je v obdobných myšlenkových vzorcích, ale ve větší intenzitě zaměřená proti romské minoritě. Romové převzali roli ostrakizované menšiny, navíc menšiny vizuálně lépe rozeznatelné než Židé. Této nesnášenlivosti využívají extremistické skupiny mnohem častěji než antisemitismu k populistickým volebním kampaním - a mnohde (zvláště v oblastech s vyšším procentuálním zastoupením Romů v populaci) mají úspěch.

Mým úkolem je však nyní hovořit o antisemitismu. Zaměřím se na ty druhy antisemitské propagace, které ve své ideologii pravicoví extremisté využívají. I v současné době je stále tím z nejrozšířenějších prastará teorie židovského spiknutí. Autoři textů ve fan-zinech - většinou skryti pod šifrou či pseudonymem - tímto způsobem útočí na etablované politické struktury moci. Zkonstruují-li alespoň trochu koherentní teorii spiknutí (v tomto případě židovského), nemusí si lámat hlavu s racionální kritikou systému podepřenou argumenty majícími oporu v realitě. Ve skutečnosti se jedná o jakousi metakritiku systému, vedenou sice z odlišných hodnotových pozic, ale prostředky, s nimiž nelze rozumně polemizovat.

Velmi oblíbeným námětem článků extremistů bývá odhalování Židů v politických funkcích. Je-li někdo označen za Žida, v očích stoupenců neonacistických hnutí pozbývá důvěry, není jedním z nás, ztrácí právo reprezentovat český národ v politice, stává se potenciálním spojencem protinárodních živlů (rozuměj dalších Židů), může být jimi ovládán a nabádán k protinárodní činnosti.

Týdeník Republika, který vycházel v letech 1990-1992, vydával v období před volbami v roce 1992 dokonce seznamy Židů působících ve veřejných funkcích - v politice a kultuře. Převažujícím tématem článků tohoto plátku byl útočný antisemitismus. Tento časopis otiskoval jako svoji přílohu klasickou antisemitskou publikaci Henryho Forda Mezinárodní Žid, citoval mnohé protektorátní antisemitské knihy, včetně děl nacistických teoretiků - a praktiků. Jak upozorňuje Michal Mazel v knize Politický extremismus a radikalismus v České republice, paradoxně v týchž číslech vycházely články inspirované revizionistickou literaturou, které Hitlera a nacismus označují za dílo Židů. V jedné ze studií je odhalen sám Hitler jako Žid, stejně jako Eichmann a další - nedostatek důkazů o něčím židovství je - v duchu konspirační teorie - brán jako doklad jeho obzvláštní židovské rafinovanosti.

Akční program

Po zákazu Týdeníku Politika převzal jeho agendu umírněnější časopis Dnešek (později Pochodeň Dneška, od 1997 Pochodeň zítřka), jehož antisemitismus byl motivován více nábožensky (křesťanský fundamentalismus) než rasově. Pochodeň Dneška distribuovala rovněž antisemitský pamflet Adolf Hitler - studie vyvolencovy krycí legendy, jejímž autorem je jakýsi J. Příhoda. Tato publikace je Michalem Mazelem charakterizována jako pokus sebrat vědecké důkazy o tom, že Adolf Hitler pracoval dle pokynů světového Židovstva a zednářstva. Brněnský časopis Dnešek byl úzce spojen se vznikem občanského sdružení Vlastenecká fronta (1993), založené studentem dějin umění na Masarykově univerzitě Jiřím Fidlerem. Původně měl program sdružení spíše katolicko-vlasteneckou náplň, od níž se frota v roce 1995 odklonila, aby své politické cíle přiblížila nacionálně radikálním, národně socialistickým a extrémně pravicovým myšlenkám.

V prohlášeních a akčním programu Vlastenecké fronty, který je patrně kvůli obavám ze zákazu občanského sdružení formulován opatrně, nalezneme občasné antisemitské náznaky. Vlastenecká fronta se zviditelnila v roce 1996, kdy rozšiřovala po Brně protižidovské letáky na protest proti výstavě o Jicchaku Rabinovi. Nejmasovější akcí, kterou dosud svolala, byla demonstrace na pražském Vítkově v roce 1993, na níž se sešlo asi 700 pravicových extremistů, převážně skinheadů.

Vlastenecká fronta byla a je personálně (členy a sympatizanty) provázána s mnoha neonacistickými skupinami. Nejsilnější vazby existují patrně ke skupinám kolem ilegálních skinheadských organizací Národní odpor Praha, české odnože Blood &Honour a dnes již zakázanou Národní aliancí. Její zemský vedoucí Vladimír Skoupý byl před dvěma lety zatčen a obviněn z trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačování práv a svobod občanů podle §260 a §261 trestního zákona poté, co veřejně zpochybnil existenci holocaustu (doslova řekl: Odmítám věřit báchorkám o holocaustu, žádných šest milionů neexistovalo ani žádné plynové komory, neexistovalo vyhlazování Židů a Cikánů, a i kdyby to náhodou byla pravda, copak má český člověk, skutečný hrdina, navíc legionář, menší hodnotu než nějaký Izák nebo Lakatoš?) Jeho vyjádření vypovídá mnohé o - v ideologii českých neonacistů - častém spojení revizionistické ideologie s pokřiveným komplexem národní méněcennosti kompenzovaným nacionálním šovinismem.

Popírání holocaustu je jev, který začíná v posledních letech hrát v ideologii pravicově extremistických hnutí stále významnější roli. Ve skutečnosti však nejde o popírání holocaustu, ale mnohem spíše o jeho schvalování maskované pseudovědeckými argumenty o jeho neexistenci. Je to vlastně další útok na Židy, jimž je teorie popíračů především určená. Slova zde paradoxně skrývají pravé sdělení, jemuž obě strany - jak útočníci (neonacisté), tak oběti (Židé) - dobře rozumějí. Tím sdělením útočníka je výsměch a potupa.

Popírání holocaustu je v současnosti uplatňováno jako extremistická propaganda několika způsoby. Jednak prostřednictvím více či méně sofistikovaných článků v interních periodikách neonacistických a ultrapravicově orientovaných stran a hnutí (tedy v tištěných a dnes převážně internetových fan-zinech), dále pak prostřednictvím komplikované a ze zahraničí financované sítě překladatelů, vydavatelů a distributorů revizionistické literatury a konečně také verbální formou především v textech písní skinheadských skupin.

Antisemitské texty a publikace jsou distribuovány převážně mezi členy a sympatizanty pravicově extremistických hnutí a stávají se materiálem, z něhož čerpají ve svých článcích ideologové těchto hnutí. Mentální schopnosti těchto ideologů či duchovních vůdců zpravidla - s výjimkou několika talentovaných jedinců - nestačí na systematickou a dlouhodobou tvorbu koherentního světonázoru, proto produkují články vytvořené většinou jen jako kompiláty nesourodých názorů několika pseudovědců. Jejich úspěch je založen převážně na faktu, že řadoví stoupenci pravicově extremistických hnutí disponují v průměru mnohem nižším vzděláním i inteligenčním potenciálem, a jsou tak náchylní k tomu, aby se svými vůdci a jejich politickými názory nechali snadno ovlivnit.

Palčivým problémem, který bych rád v souvislosti s šířením revizionistické literatury v České republice ještě zmínil, je velmi snadná dostupnost děl britského historika Davida Irvinga u nás. Kupříkladu jeho proslulá Hitlerova válka - dílo přepisující dějiny holocaustu a druhé světové války - je běžně a masově dostupná nejen v knižní distribuci, ale rovněž ve veřejných knihovnách, mnohdy v jejich příručních fondech. To je mimořádně nebezpečné, neboť je zde většinou autora neznalým čtenářům předkládána bez jakéhokoli vysvětlení pseudovědecká, v podstatě antisemitská studie, která se tváří jako seriózní historické dílo.

Klišé nezmizí

Hovořili jsme již o tom, že antisemitská propagace je v České republice převážně doménou extremistických hnutí a že její relevance jako celospolečenského tématu je velmi malá. I přesto se v určitých společenských subkulturách tento jev - vedle dominantního rasismu zaměřeného proti Romům - povážlivě rozmáhá. V posledních letech jsme mohli zaznamenat několik případů zhanobení židovských hřbitovů či synagog, jejichž pachateli (pokud byli odhaleni) byli mladiství, kteří většinou ani nikdy v životě Žida neviděli. Veškerého povědomí o objektu jejich nenávisti nabyli prostřednictvím ideologického působení starších, vůdčích členů subkultury. Do budoucna lze předpokládat, že s rozvojem multikulturní společnosti a s nárůstem přistěhovalectví do České republiky posílí také skupiny, které se podobným vývojem budou cítit ohroženy a budou mu klást tvrdý odpor. Očekávám tedy, že klasická antisemitská klišé - bohužel - z veřejného diskursu nezmizí a že zůstanou nástrojem xenofobní propagandy pravicově extremistických hnutí. Současně však doufám, že si vzdělávací systém České republiky dokáže s těmito novými výzvami poradit a že dokáže vychovat mladé lidi k toleranci a ke klidnému soužití lidí různých ras a vyznání tak, aby byli vůči nenávistné politice extremistů imunní.

(Z přednášky: Soudobý antisemitismus a extremistická scéna, pronesené na konferenci Antisemitismus v posttotalitní Evropě - deset let poté, pořádané v rámci festivalu 9 bran 17. 10. 02 v Praze. Autor studuje politologii na FF UK v Praze.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.