A stále vidím jejich tváře

Unikátní sbírka fotografií Židů z předválečného Polska

V rámci projektu Zachránit před zapomenutím požádala v roce 1994 americko-polsko-izraelská nadace Shalom světovou veřejnost, aby jí pomohla shromáždit starší fotografie polských Židů, z nichž většina zahynula v šoa. Málokdo věřil tomu, že se toho více než 50 let po válce ještě mnoho najde. Brzy však začaly přicházet fotografie z celého světa: během tří let se jich shromáždilo na 8000, dnes jich je ještě o 1000 víc. Odesilateli byli především bývalí sousedé a přátelé polských Židů, kteří snímky přechovávali celé půlstoletí. Mnoho snímků poslali sami polští Židé, kteří dnes žijí v nejrůznějších zemích. Fotografie rozptýlené po celém světě se tak vrátily zpátky do Polska, aby vytvořily obraz zaniklého světa.

Cílem organizátorů akce bylo sebrat fotografie dosud neznámé, snímky prostých lidí, na které by jinak historie zapomněla, a o nichž se v žádném muzeu nic nedozvíme. Spravedliví nejsou jen ti, kteří zachránili život, ale i ti, kteří zachraňují paměť, říká ředitelka nadace Golda Tencer. Jen díky nim bylo možné uspořádat ze sbírky výstavu, která pak obešla skoro celý svět.

Tento výbor (téměř 300 snímků) byl poprvé vystaven v prestižní varšavské galerii Zacheta, která dala projektu širokou publicitu. Následovaly Krakov, Frankfurt, památník Jad vašem v Jeruzalémě, Los Angeles, Chicago, Detroit, Mexico, Paříž, Brusel, Petrohrad. Zatím poslední místem je Galerie Novoměstské radnice v Praze, kde je expozice otevřena do 2. února. Výstavu pořádal Polský institut v Praze a nadace Shalom ve spolupráci s Ministerstvy kultury ČR a Polska pod záštitou ministra kultury Pavla Dostála.

Momentka z prázdnin, Shryhiczyn na Bugu, 20. léta.

Osudy lidí a fotografií

Organizátoři se snažili získat od dárců také údaje o lidech na snímcích, a tak má téměř každá z fotografií svůj příběh. Tyto příběhy jsou součástí výstavy, tvoří její důležitý podtext. Někdy jsou výmluvné svojí stručností, jako např. v případě snímků ze souboru fotografických desek, nalezených roku 1987 na půdě předválečného ateliéru židovského fotografa v městečku Zduńska Wola, kde se nepodařilo blíže určit ani jedinou osobu. V případě rodinných alb, zachráněných někým z příbuzných, jsou komentáře obsáhlejší a často i jednotlivá fotografie vypovídá o životě a osudech celé rozvětvené židovské rodiny.

Zajímavá bývá i historie záchrany fotografií. Některé se uchovaly v úkrytu, jiné byly včas poslány do ciziny, nebo je někdo z rodiny odvezl s sebou jako nejdražší památky na blízké, kteří zahynuli v šoa. Další snímky se dostaly náhodně do cizích alb, po válce zůstaly ležet nevyzvednuté nebo schované na půdách a ve sklepích. Pohnutý osud většinu fotografií poznamenal, stopy toho jsou zřetelné zvláště na velkých zvětšeninách.

Obrazy života

Vystavené snímky pocházejí ze stovek míst v jihovýchodním Polsku, západní Ukrajině a Litvě a vznikaly od počátku 20. století až do poválečné doby. Výstava zahrnuje všemožné žánry a oblasti života. Ty starší, z doby před 1. světovou válkou, zachycují původní židovské prostředí ještě plné života - ulice s obchody ve větších centrech ve Varšavě, Poznani, Lublinu, Lodži či Bielsku, synagogy a modlitebny, rabíny a studenty ješivy, tradiční život na venkově a v městečkách s trhy na náměstích, hauzírníky, nosiče vody, truhláře, obyvatele židovského starobince... Nejsou tu žádné tištěné pohlednice, ale vždy unikátní fotografie; např. snímek školní třídy v ukrajinské Drahobyczi zachytila mezi lavicemi spisovatele a výtvarníka Bruno Schulze, který zde dočasně vyučoval.

Tématem dalších oddílů výstavy je především rodina, nejčastější námět fotografie vůbec: od aranžovaných ateliérových snímků početných rodin, shromážděných ve slavnostním oblečení okolo prarodičů, až po momentky z prázdnin, výletů a lázní. Právě amatérské rodinné fotografie z 20. a 30. let, kdy se fotografování již obecně rozšířilo. Největší část tohoto oddílu tvoří fotografie dětí, jejichž snímky tvoří samostatnou část výstavy - především fotografie sourozenců nebo skupinek dětí doma a na letních táborech, skupiny výletníků, školních tříd, studentských divadelních souborů, skautů, sionistických mládežnických spolků apod.

Tržiště v jednom městečku Generálního gouvernementu objektivem neznámého německého vojáka.

Dokumenty katastrofy

Šokující jsou fotografie poslední části výstavy, která přináší jen zázrakem dochované, dosud zcela neznámé snímky z období perzekuce a šoa. Jsou zde záběry pogromů z doby přepadení a okupace Polska - neobyčejně působivá fotografie z Tarnobrzegu z přelomu roku 1939 a 1940 ukazuje např. klobouky plovoucí ve vodě, výmluvné svědectví o předchozí likvidaci zdejších Židů. Tajné záběry sousedů, skrytých pozorovatelů, ale také nacistů zachycují momentky z pogromů a deportací z městeček a vesnic do ghett a vyhlazovacích táborů, odkud jsme žádnou fotografii dosud neviděli. Na několika snímcích je zachycena násilná deportace z Krakova-Kazimierze do nedalekého koncentračního tábora v Podgórze 5.-6. prosince 1939, nakládání transportů z Myšlenice, Pińczówa nebo Belekolowa do táborů v Chelmu, Treblince, Belzeci nebo do ghetta v Lodži.

Snímky z ghett, deportací a vyhlazovacích táborů pocházejí z jiných zdrojů než předchozí. Většinou je na nich poznat snaha o nepozorovaný záběr, častěji však byl za hledáčkem aparátu německý voják (těžko říci, jakou cestou se tyto snímky do sbírky dostaly). Na fotografii z nádraží v Otwochu nevidíme na první pohled nic nápadného, teprve při bližším pohledu rozpoznáme stovky postav natlačených k ohradě na konci nástupiště, kde lidé čekali několik dní na transport do Treblinky. Z pozdější doby pochází fotografie z ghett a táborů v Poniatowě, Lublinu, Gorlici, Bičle nebo Tarnowě. Nejpůsobivějším záběrem je patrně jediná barevná fotografie hořícího varšavského ghetta z okna polského bytu. Snad nejkrutější příběh je spojen s malou podobenkou, kterou uchovala čtrnáctiletá Zehava Bromberg jako jedinou památku na zavražděnou matku: dvakrát snímek pronesla při selekci na osvětimské rampě, jednou ukrytý v ústech, podruhé přilepený na chodidle.

Centrum jidiš kultury

Nadaci Shalom založila herečka a režisérka Státního židovského divadla E. R. Kamińské ve Varšavě Golda Tencer v roce 1988 se záměrem pěstovat odkaz židovské kultury v současném Polsku. Během let nadace renovovala varšavský pomník Hrdinů ghetta, vydala překlady textů písní klasika jidiš hudby Mordechaje Gebirtiga, dále pořádá každoročeně festival židovských písní, vypisuje soutěže na zpracování témat z polsko-židovské historie, pořádá přednášky, výstavy a kurzy jidiš, natáčí dokumentární snímky. Projekt Zachránit před zapomenutím (který připomíná akci pražského Židovského muzea Pomozte pátrat po zmizelých sousedech, jejíž výstava je plánována na letošní podzim) byl nečekaně úspěšný.

Výstava, která na jeho základě vznikla, najde trvalé místo v Centru jidiš kultury, jež nadace Shalom připravuje ve spolupráci se Společností Janusze Korczaka jako svůj hlavní projekt. Zde má být uchován obraz židovského života v Polsku, bude tu otevřena vysoká škola jazyka jidiš a historie i kultury polských Židů. Budova centra bude stát na Grzybowském náměstí, kde bylo kdysi jedno z center varšavského židovského života. (Další informace o činnosti nadace lze získat na adrese Nadace Shalom, PL Grzybowski 12/16, 00-104 Varšava, e-mail: shalom@shalom.org.pl.)

Klíčová slova

Golda Tencer, Mordechaj Gebirtig

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.