Restituce uměleckých děl

Galerie a muzea vracejí díla, která patřila obětem holocaustu

Neodmyslitelnou součástí holocaustu bylo, jak přesvědčivě dokázaly práce nejvýznamnějších historiků šoa, systematické ožebračování jeho obětí. Z tohoto aspektu viděno byl holocaust proces, ve kterém fyzické likvidaci obětí předcházela likvidace ekonomická, propracovaná do nejmenších detailů. Miliony Židů byly nuceny před nástupem do transportů odevzdat doslova vše a tento zabavený majetek se vzápětí stal předmětem výnosného obchodu, na kterém se podílely banky, velké i malé firmy, pojišťovny, jednotlivé státy i jednotlivci. A nejednalo se jen o Německo; obchodů se účastnila i celá řada jiných zemí, včetně neutrálního Švýcarska. Ukázalo se, že řada bank v celé Evropě i jinde stále disponuje konty, které si v nich oběti holocaustu zřídily, že přední pojišťovny mají na svých seznamech množství nevyplacených pojistek, které považují za uzavřené, i když potomci pojištěných žijí...

Jen pomalu a pod velkým tlakem byl postupně prosazen názor, že lidé, kteří holocaust přežili, či jejich potomci mají nárok na řádné vypořádání, po případě na odškodnění. Jinak řečeno, že tedy své nároky uplatňují nikoli přízraky minulosti, ale jednoznačně oprávněné osoby.

Československo se jako oběť nacistické agrese dlouho považovalo za zemi, která s něčím takovým nemá nic společného. Až po roce 1989 - a především po rozdělení a vzniku České republiky - se ukázalo, že ani zde není vše v pořádku. Dílčím způsobem (a s řadou problémů) řešily problém arizovaného nemovitého majetku restituční zákony. Ve snaze odstranit legislativní i technické překážky, které proces provázely, a zejména popsat proces konfiskací movitého židovského majetku a financí a navrhnout řešení v této oblasti vznikla v r. 1998 z iniciativy FŽO v ČR Smíšená vládní komise. Její práce přinesla několik výsledků - mimo jiné přijetí zákona 212/ 2000 O zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem. Ten ve svém třetím paragrafu stanovuje, komu a jak mají být vrácena umělecká díla, která byla od 29. září 1938 do 4. května 1945 odňata fyzickým osobám. Jedná se v naprosté většině o díla, odebraná právoplatným majitelům na základě jejich židovského původu. Podívejme se nyní, jak funguje tento zákon v praxi.

Uplatnění zákona v praxi

Na pokyn Ministerstva kultury ČR byla v muzeích a galeriích, které vlastní a spravuje stát, provedena lustrace sbírkových předmětů. Umělecká díla, která pocházejí (nebo mohou pocházet) z majetku obětí holocaustu, jsou vystavena na internetových stránkách (www.restitution-art.cz), které mají informovat původní majitele nebo jejich potomky o tom, kde mohou uplatnit žádost o převod vlastnictví konkrétních uměleckých děl. V současné době seznam čítá 3276 položek, z nichž každá obsahuje následující údaje: autor, název, datace, technika, rozměry, původ a současný vlastník (s uvedenou kontaktní adresou). Seznam není úplný a průběžně se doplňuje. Je tedy zdánlivě jen na poškozených, aby se přihlásili a uplatnili svůj nárok. Ale tak jednoduché to bohužel není.

Jedním z problémů je, že seznam obsahuje především ta díla, která byla přímo konfiskována. Existuje však řada obrazů a dalších uměleckých předmětů, které byly galeriím a muzeím darovány či prodány za situace, kterou nelze označit za normální, se svým majetkem jen omezeně a v případě prodejů velmi nevýhodně. V těchto případech se musí vlastníci či dědicové obracet na soudy a ty, stejně jako v případech restitucí nemovitého majetku, posuzují neplatnost takových převodů nejednotně a často problematicky. Příkladem může být osud jedné ze sbírek, která byla nacisty konfiskována jako celek, nyní se však nachází ve dvou galeriích. Dědicové požádali o vydání obě tyto instituce současně, a přesto, že obrazy byly konfiskovány stejným způsobem, jedna galerie nároku vyhověla, druhá nikoliv. S úspěchem se zatím nesetkala ani žádost o vydání tzv. Federerovy sbírky, která je ve sbírkách Galerie v Ostravě. Velmi často se oslovená galerie nebo muzeum vůbec nevyjádří k oprávněnosti nároku a žádost jen lakonicky odmítne, v lepším případě poukáže na možnost soudního vymáhání nároku. Žadatel je tak vystaven zdlouhavému soudnímu jednání, které je vždy finančně náročné a - zejména pro cizince - technicky a administrativně dosti složité. Mnoho dědiců proto s podáním žaloby dodnes váhá.

Problematickým se jeví stanovení okruhu oprávněných osob, kde je nárok přenosný jen v přímé linii. To je sice běžné za normálních okolností, ale s přihlédnutím k faktu, že nacistická genocida Židů postihla velmi často celé rodiny, sporné a nepřiměřené. Dalším sporným bodem je skutečnost, že povinnost vydat díla, která pocházejí z majetku obětí holocaustu, mají pouze státní instituce. Muzea, galerie a sbírky, které jsou ve vlastnictví obcí, krajů či dalších nestátních subjektů, nejsou zákonem 212 vázány a podle dostupných informací se lustrací svých sbírek a eventuálním vydáním arizovaných uměleckých děl vůbec nezabývají. Výjimkou je Židovské muzeum v Praze, Správní rada ŽM rozhodla, že se umělecké předměty v majetku ŽM budou vydávat podle stejného režimu, kterému podléhají instituce státní.

Častá je také praxe, kdy příslušné galerie a muzea krátce před vydáním nechají hodnotnější umělecké předměty prohlásit za národní kulturní památku. V důsledku toho potom původní vlastníci nebo jejich dědicové, žijící v zahraničí, nemohou znovunabytá díla vyvézt a volně s nimi disponovat.

Centrum pro dokumentaci majetkových převodů

Aplikaci zákona by velmi prospěla prováděcí vyhláška, která zatím neexistuje. V Německu byla v těchto dnech zřízena vládní komise, která má za úkol pomáhat majitelům uměleckých děl, jež uloupili nacisté, při vracení jejich majetku. V čele komise stojí bývalá předsedkyně Spokového ústavního soudu Jutta Limbachová. (Federace ŽO v ČR se pokusí iniciovat vznik takové komise i v České republice.)

Snaha řešit problémy, které aplikaci zákona 212 provázejí, však do jisté míry existuje i u nás. Při Akademii věd ČR vzniklo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí 2. světové války. Jedná se o výzkumné a dokumentační pracoviště, které má za úkol rekonstruovat osudy konfiskovaného movitého, převážně židovského majetku, zejména uměleckých děl a sbírek. Úkolem centra je shromažďovat a analyzovat informace pro vládní a kulturní instituce a dohledávat dosud nenalezené konfiskované kulturní a umělecké předměty. Výsledky budou předávány do počítačových databází. Centrum má rovněž podrobně prozkoumat přírůstkové a inventární knihy v pražské Národní galerii v Uměleckoprůmyslovém muzeu, s cílem objevit další díla zkonfiskovaná během 2. sv. války. Pro státní muzea a galerii centrum také vypracuje podrobnou metodiku, jak hledat a identifikovat sbírkové předměty, pocházející z majetku obětí 2. sv. války.

V rámci své činnosti upořádá tato instituce 20.-21. 11. 2003 v Brně mezinárodní konferenci na téma: Zmizelé dědictví kulturních statků - dokumentace, identifikace, restituce a repatriace kulturních statků obětí 2. sv. války. Informace o své činnosti zveřejňuje na webových stránkách www.centrum.usd.cas.cz

Shrnutí

Faktem je, že žádostí o vydání registrují státní galerie a muzea překvapivě málo. Jako každý proces, který se týká majetku (a spravedlnosti), je navracení uměleckých předmětů záležitostí, která je náročná na čas a občas i na nervy. Tím by se však nikdo neměl nechat odradit. Výsledky tady jsou a komplikace nemají svůj důvod vždy jen v nedostatku dobré vůle - příslušné instituce někdy nemají dost informací ani zkušeností, jak konkrétně postupovat. Národní galerie v Praze vydala obětem holocaustu a jejich dědicům od r. 1990 již na 950 uměleckých děl - většinou však už před účinností zákona 212 (největší část z tohoto počtu tvoří navrácené soubory Waldesovy a Morawetzovy sbírky). Naopak převod 65 obrazů z NG do Židovského muzea byl v příloze z. 212 přímo stanoven. Některá z navrácených děl zůstala v NG jako dary, zápůjčky nebo zpětné nákupy. Moravská galerie v Brně vrátila dědicům z tzv. Feldmannovy sbírky 135 kreseb. Podle vyjádření ředitelky galerie v současnosti žádnou další žádost o vydání podle zákona 212 neregistruje. Ostatní instituce, podléhající zákonu 212, uvádějí jen zcela malý nebo žádný počet žádostí o vydání. Židovské muzeum v Praze vydalo od r. 1994 okolo 200 uměleckých předmětů. Pracuje se na ověřování žádosti o vydání Freundovy sbírky, která byla na základě zákona 212 převedena na ŽM v roku 2001. Tato sbírka (31 položek) obsahuje velmi cenné obrazy moderních francouzských malířů, a bude-li vydána (všechno tomu nasvědčuje), půjde o jeden z nejvýznamnějších počinů v této opožděné snaze o zmírnění křivd minulosti.

Doufejme tedy, že se dočkáme podrobné metodiky, která pomůže uloupená díla identifikovat, a také jednotné a efektivní praxe při jejich navracení do vlastnictví lidí, kteří na ně podle zákona mají nárok.

Na závěr ještě jedno důležité upozornění: podle současného znění zákona je možné uplatnit nárok nejpozději do 31. 12. 2006.

Zákon 212/2000

Příslušný paragraf zákona 212/2000 Sb. zní:

  • Umělecká díla, která byla v období od 29. září 1938 do 4. května 1945 odňata fyzickým osobám v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem 128/1946 Sb., a která jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu, převedou se bezúplatně do vlastnictví fyzické osoby, která je před odnětím vlastnila, a pokud tato osoba zemřela, převedou se do vlastnictví jejího manžela anebo do vlastnictví jejich potomků, pokud původní vlastník a jeho manžel již zemřeli.

  • Bezúplatný převod podle odstavce 1 se provede na základě žádosti, kterou lze uplatnit vůči tomu, kdo s dotčeným majetkem hospodaří, podle zvláštního právního předpisu do 31. prosince 2006, jinak nárok zaniká.

  • Dále se v paragrafu 5 první části zákona říká, že: spory z uplatňování této části zákona rozhodují soudy.

Oproti klasickým restitučním normám má zákon 212 jednu významnou výhodu - žadatel nemusí být občanem České republiky. Je však povinen jednoznačně dokázat svoji oprávněnost.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.