Drůš Mauruse Blocha

Byl vlahý letní podvečer. Po Staroměstském náměstí, Dlouhou ulicí, kráčel muž. Snad na procházku, snad něco hledal, neboť se na jednom místě na dlouho, dlouho zastavil, dlouho hleděl po fasádách domů, dlouho hleděl na zem.

Snad ani neviděl ochozenou prašnou dlažbu, snad ani neviděl fasády - tu opravené, tu prýskavé. Stál a odečítal léta, desetiletí, neboť člověk smí, žel, mládnout jen ve své fantazii, ve vzpomínkách.

A odečetl bezmála padesát let.

Hle: zmizelo velkoměsto s drnčením tramvají, vyvanul pach spáleného benzínu, čmoud nafty, po kočičích hlavách dláždění tančí štíhlé nohy grošáků, drkotá a praští kočár. A náhle tu před očima, jak zázrakem, vyrostla vysokánská a širokánská pivovarská brána s odsadníky u paty a s počestnou firmou Staropražské pivovary na čele. Pivovary a patrně i jejich zákazníci jsou pod ochranou samé matky Boží, neboť její obraz je přimalován k firemnímu sdělení na jedné straně, zatímco na druhé je umně vyvedena štíhlá, pozlacená štika na mramorovém podkladě. Tento počestný pivovarský dům sluje totiž U zlaté štiky a vyniká nejen mokem lahodným a řízným, hrdlumilým - ale také personálem a štamgasty pestrých tváří i osudů.

Nade všemi kraluje otylý šenkýř Povondra v kdysi bílé zástěře, která se ovšem svými barvami značně přiblížila jeho sametové čepičce, kdysi zelené. Neméně čistotná a stejně tučná je i paní šenkýřka, ale - požehnej pánbu - ruku má znamenitou, mistrovskou. Radost pohledět, jak popadne džbáneček z hnědé kameniny, s rozmyslem po proudu pivečka k pípě s ním pospíchá, třikrát obkrouží, až bělounká čepice pěny nad okraj stoupne a vprostřed poslední kapky zanechají důleček, do něhož s takovou rozkoší ponořuje frňáčky chátra mokřanů, pivomilů a mazavků, prostě zdejší ctění štamgasti. Jen jeden z nich, odrbaný Štembera, který kvílí na stejně odrbanou harmoniku melodie smutné i do skoku, se nosem neúčastní slastí pijáckých, neboť mu jej užral rak, či jakás jiná ošklivá nemoc.

A čím vícekrát putují džbánečky ke stolům, tím rychleji mizí tesknota z melodií harmoniky, tím více šenkem řinčí písně, o kterých se vskutku nedá říct, že by byly bohumilné.

Točte se pardálové

točte se pěkně dokola...

Zpívá řezník Pivoňka, hauzírník Simche Adler, převozník Liška, koktavý Šlome Rosenduft, umyvač mrtvol, zpívá Emča, zvaná Revoluce, dáma svobodného povolání, která tu tráví podvečer do té doby, než se začnou trousit zákazníci kolem jejího abštajku v Týnské uličce.

A drožkář Vimr křikne:

- Sólo pro Ádu a pro Tonku! Do oblaka kouře z viržinek a cikár vpluje malý hrbatý muž a chytne do náručí mohutnou ženštinu se slaměnými vlasy, v brčálově zelené blůze s ohromným výstřihem, tak ohromným, že blůza je skoro zbytečná. A zatočí se na podlaze z hrubých prken, vysypané bílým pískem...

Podivný pár, kuriózní: mohutná matrona, skoro o dvě hlavy větší než její partner, její tvář, její šat nepřipouštějí pochyb o jejím povolání. Po nás ať přijde potopa! Ječí Tonka, zvaná Šibenice, zatímco Áda, pražský kat Adolf Fischer, sotva stačí obskakovat její mohutné proporce...

Po nás ať přijde potopa...!

Píše se rok patnáctý, patnáctý rok tohoto století a prvý rok války, jíž hoří celá Evropa. Prvý rok války, o níž ještě nikdo neví, jak dlouho potrvá, o níž ještě nikdo nemůže vědět, že se jí v historii bude jednou říkat: první světová válka.

Nedaleko odtud, pár minut, je ulička, zvaná Kozí. A v této uličce je dům s číslem I. Když se vystoupilo... ach, když se vystoupilo do čtvrtého patra prvého domu Kozí uličky, býval tu malý byt, milý a staromódní.

Píše se rok patnáctý, patnáctý rok století a prvý rok války. V kuchyňce sedí voják. Vyhrnuté nohavice, nohy ve velkém porcelánovém umyvadle s teplou vodou, rukávy košile vykasané, šedá polní blůza rakouského infanteristy pohozená přes židli, polní čapka s jablíčkem a iniciálami FJI - na posteli. Docela nevojácký voják. Kdyby nebylo blůzy, kaprálských hvězdiček, kdyby nebylo iniciálek Franz Josef Imperátor - byl by to jen táta, přišedší z práce.

Takhle je to kaprál stodruhého pluku, který přijel na dovolenku z italské fronty. Na první dovolenku.

Ve starodávné skříňce leží ohmataný spisek modlitební knížky Izraelitů Kos Ješuot , zcela úplné modlitby pro celý rok, přeloženy a vysvětlujícími připomínkami doplněny...

Ve starodávné skříňce leží modlitební kniha, ke které se bude den co den vracet drobná plavovlasá žena, aby první dovolenka nebyla poslední, až císařův kaprál odjede na Itálii.

Ve starodávné skříňce stojí také nejvzácnější světský předmět této domácnosti: skleněný, krásně malovaný džbán. Drůš Mauruse Blocha - dar strýce Mauruse Blocha ke svatbě.

Kaprál stodruhého pluku otírá nohy, ztvrdlé a omlácené pochody, béře si pantofle a usedá k starodávnému, vykládanému stolku, na němž je mísa šouletu, opékané kousky husy s mastnou rýžovou a hrachovou kaší. Kde mohla sehnat v té době takovou znamenitost, dobrotu a lahodu ta malá plavovlasá žena, to už je tajemství, zasuté pěti desítkami let.

Na krajíčku postele sedí desetiletý chlapec a sleduje kaprála stodruhého pluku, kterého udělali teď z jeho táty, jak nabírá první lžíci, přivírá oči... a je docela rád, když uslyší maminčin hlas: Franzi, vezmi džbán od strýce Blocha a doskoč tatímu pro pivo.

Ke Zlaté štice, Franci, dodá otec, tam mají nejlepší...

František vezme zlatku, vezme opatrně džbán a upaluje po Staroměstském náměstí, Dlouhou ulicí, vezme za kliku hospody U Zlaté štiky - a málem couvne před kouřem a pachem krčmy.

U samého výčepu na stole sedí mladá, hezká ženská, pravidelné tváře, na kterou chlapi volají Emčo! - a zpívá na jakousi sentimentální melodii vlastní rýmovačku o své kamarádce Mimi Podskalské, kterak včera zašla na rychlé úbytě v klášterní nemocnici Šedivých sester, marně čekajíc na svého ochránce i vydřiducha Erna Löwenbeina. Marně čekajíc, že jí přijde ulehčit poslední chvilku, když do něj vrážela tolik prachů, když ho koneckonců milovala...

Poslouchá celý šenk, poslouchá i mohutná šenkýřka Povondrová, a teprve když Emča, zvaná Revoluce, skončí a chlapi řvou o něco veselýho, neboť v životě je beztak smutnýho dost, vytrhne se ze zamyšlení a povšimne si Františka: No copak chtěl chlapec?

František podá džbán od strýce Blocha: Dva litry piva, prosím.

Šenkýřka Povondrová popadne džbán obrovskou rukou, František ve strachu přivře oči, protože slyší třesk skla, šenkýřka se podívá na dar strýce Blocha a zahlaholí: Jo ták! To jseš ty, Franci! A copak máte doma za hosty? vyzvídá.

Táta přijel z italský fronty...

Tak ať mu vod nás chutná! usměje se šenkýřka a otevře pípu přímo do džbánu a zlatá chmelovina, poslušna velitelské ruky, jej naplní na jedno našlápnutí, jak říkají milci piva. František napřáhne ruku se zlatkou.

To nech, pro vojáka z fronty zadarmo! řekne šenkýřka, která je jinak na krejcar jako kat. František poděkuje, vyběhne - a zapomene na zrádné šero chodby, na dva schody do dvora. Teď tu sedí na posledním a pláče - protože tolik uctívaný dar strýce Blocha je roztřískán na kusy.

Slzami a šerem zahlédne lakýrky, mužské kalhoty.

- Copak se ti stalo, chlapče?

František vypoví mezi vzlyky celou velikou tragédii. Neznámý muž je asi třicetiletý, má plaché dobrácké oči, je štíhlý, má jemnou ruku. František si rozmazává slzy po tváři, protože najisto ví, že teď už nemůže domů, a tak by rád, když je tam táta...

Počkej tu chvilku! řekne neznámý, zajde do dvora a zabuší na komůrku paní hausmajstrové. Nesmetla byste nám tu střepy a nepůjčila džbánek, paní Králová? požádá ji.

Domovnice vynese ze svého doupěte koště a džbán. A za chvíli se František vrací v doprovodu neznámého do Kozí uličky se džbánem plným - a zlatkou opět neutracenou.

Pak zaklepe neznámý na dveře. "Jsem doktor Franz Kafka," představuje se a omlouvá, že ruší právě dnes... "když jsem se vracel domů, bydlím totiž U zlaté štiky, tak jsem zahlédl vašeho chlapce... stala se mu nepříjemná nehoda, bál se domů, nezlobte se naň, prosím..."

A tak se seznámil desetiletý sekundán Gymnasia pánů z Kinských na Staroměstském náměstí s úředníkem právního oddělení Dělnické úrazové pojišťovny, s mladým juris doktorem Kafkou. A toto seznámení nemělo být setkáním posledním.

Pan doktor pozval Františka v neděli odpoledne do svého pokojíku. A František přišel ve svém modrém námořnickém obleku od firmy Ferdinand Hirsch v Železné uličce, zazvonil u bílých dveří s kovovým štítkem Heřman Kafka, obchodník galanterií v paláci pánů Kinských na Staroměstském náměstí...

A pan doktor ho zavedl do pokojíku se stolem, dvěma rokokovými židlemi, skromnou hnědou postelí a knihami, stovkami knih, které tu byly všude, kde jen bylo trochu místo.

A pak si vyprávěli o Gymnasiu pánů z Kinských, kde pan doktor také studoval, o profesorech, které znali. Tam František poprvé uslyšel mnoho jmen pražského kulturního života, mnoho jmen lidí, s nimiž se později seznámil osobně - nebo alespoň v jejich dílech. A tam se také poprvé dozvěděl, že pan doktor píše básně.

Když dovolenka Františkova otce skončila a desátník stodruhého pluku odjel na italskou frontu pro císařský a královský dar nejméně chtěný, pro smrt za Franz Josefa Imperátora, bylo Františkovi ještě víc smutno a teskno. Vyhledával tím častěji svého o víc jak dvacet let staršího přítele, plachého a zádumčivého Franze Kafku.

Mnohým slovům, mnohým myšlenkám tehdy ještě neporozuměl. K mnohým se vracel po dlouhých letech, kdy už nebylo skromného pokojíku v pivovarském domě U zlaté štiky, kdy už nebylo ani slavného šenku.

Byl vlahý letní podvečer. Šel jsem po Staroměstském náměstí, Dlouhou ulicí. Snad jsem šel jen na procházku... ne, šel jsem hledat. Hledat jediný střípek džbánu Mauruse Blocha. Paní hausmajstrová Králová - a taky bezmála padesát let - smetly střepy dokonale.

A přece jsem našel jeden, jediný: střípek vzpomínky. A ten jsem vám přinesl, abyste si jej prohlédli.

Neboť džbánek, dar strýce Mauruse Blocha mé mamince ke svatbě, byl velmi, velmi krásný...

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.