Půl století odškodnění

Dne 27. září 1951 pronesl kancléř Konrad Adenauer při zvláštním zasedáním Bundestagu, německého Spolkového sněmu, svůj dnes již historický projev. V něm mimo jiné pravil: Spolková vláda a převážná většina Němců si je vědoma nesmírného utrpení, způsobeného Židům v Německu a v okupovaných zemích v době národního socialismu. Nevýslovné zločiny byly páchány ve jménu německého národa, proto má nyní německý národ povinnost tyto zločiny odčinit morálně i materiálně.

Pouhý měsíc poté se v New Yorku konala konference, jíž se účastnili zástupci 23 židovských organizací. Zde bylo konstatováno, že nic nemůže nahradit ztrátu lidských životů a zkázu kulturních hodnot.... Účastníci nicméně jednoznačně podpořili požadavek Izraele na 1,5 miliardy dolarů, které mělo Německo vyplatit jakožto náhradu za utrpení, způsobené Židům během nacistické perzekuce. Tato Konference o nárocích, anglicky Claims Conference, se také rozhodla vytvořit stejnojmennou organizaci, která se bude odškodněním zabývat.

V březnu následujícího roku pak došlo v malém městečku Wassenaar, spojené s integrací přistěhovalců, kteří přežili šoa. Odškodnění všech ostatních obětí holocaustu, žijících jinde ve světě, mělo být realizováno právě prostřednictvím Claims Conference. Na základě toho byly v polovině listopadu 1952 podepsány tzv. Lucemburské dohody, které daly základ pozdější západoněmecké odškodňovací legislativě, tzv. BEG (Bundesentschädigungsgesetze).

Mezinárodní seminář

Je tomu tedy padesát let, co byly položeny základy procesu, který je v Německu znám pod pojmem Wiedergutmachung. A právě k tomuto výročí uspořádala Claims Conference v polovině listopadu 2002 v Berlíně mezinárodní seminář. Jeho hlavním cílem bylo zamyslet se nad tím, zda byly původní záměry naplněny, a jak.

Je potěšitelné, že úvodní část semináře se odehrála zcela v režii našich krajanů. Dr. Karel Brožík, který se narodil v Teplicích, je dlouholetým zástupcem Claims Conference v Německu a jednou z klíčových osob při projednávání nároků na půdě německých vládních i nevládních institucí. Jemu patřilo zahájení celého programu. Vystřídal jej profesor Yehuda Bauer, rovněž teplický rodák. Přednesl vynikající přednášku, v níž se zamýšlel nejen nad fenoménem holocaustu, ale i nad genocidou obecně a nad současnými hrozbami terorismu a novodobého antisemitismu. Jeho vize, jakkoli varovná, vyzněla ve svém závěru kupodivu optimisticky.

Za dva dny se na pódiu Síně světa německého ministerstva zahraničí (před pádem berlínské zdi sídlem Ericha Honeckera) vystřídala v kratších či delších příspěvcích celá řada osobností. Někteří řečníci se zaměřili na historická témata - jako např. bývalý německý velvyslanec v Izraeli Niels Hansen, který mluvil o roli kancléře Adenauera při zahájení odškodnění - jiní na osobní vzpomínky či osobní vyznání, jako dlouholetý generální ředitel Claims Conference Saul Kagan, který stál u zrodu této organizace, nebo její současný prezident Israel Singer, jehož vystoupení jsou již tradičně efektní a zajímavá hlavně pro média. Z věcných příspěvků stál za povšimnutí referát profesora Humboldtovy university v Berlíně Constantina Goschlera, který jej příznačně nazval Německé odškodňovací zákony - systém s mezerami nebo systém mezer?, a přednáška bývalého berlínského starosty a senátora Wolfganga Lüdera na téma Odškodnění po BEG, tedy jak se vypořádala Claims Conference s nároky přeživších v době, kdy již německá (přesněji řečeno západoněmecká) legislativa vypršela.

Odškodnění pro Židy z Východu

V tomto smyslu je třeba uvést, že nová situace, která nastala počátkem devadesátých let, kdy se se svými nároky přihlásily oběti holocaustu, žijící do té doby za železnou oponou bez jakéhokoli nároku na odškodnění, nebyla v příspěvcích příliš zmiňována. Israel Singer jen připustil, že díky upozornění na tento fakt mohl on osobně vybojovat odškodnění i pro bývalé oběti ze střední a východní Evropy. To je vyjádření přinejmenším nepřesné. Zcela tak byla pominuta role organizací, které oběti holocaustu sdružují, včetně Terezínské iniciativy a FŽO, ale také například lotyšského Svazu vězňů ghetta. A již vůbec byla ignorována role dalších institucí, včetně American Jewish Committee, díky jehož mediální kampani se podařilo odškodnění rovněž prosadit. Zástupkyně AJC, ředitelka jeho berlínské kanceláře Deidra Berger, na tento fakt poukázala ve svém vystoupení jen velmi diplomaticky a nepřímo.

Z některých příspěvků druhého dne rovněž zazněl kritický podtón, který poukazoval na dlouhodobost procesu odškodnění, na problémy, spojené s vytvořením německé nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost a s realizací jeho projektů odškodnění, nebo již tradiční nespokojenost s alokací a výší příspěvků, zejména ze strany amerických sdružení bývalých vězňů. Organizátorům dvoudenního setkání se však podařila zásadní věc - po uplynutí onoho půlstoletí se již lze ohlédnout a z historické perspektivy bilancovat.

Přes veškeré problémy, které proces odškodnění provázely - a ještě provázejí - bylo možno na závěr dvoudenního maratónu konstatovat, že Lucemburské dohody splnily svůj hlavní účel - daly základy částečné nápravy křivd, ale hlavně napomohly k tomu, že se židovské oběti německého národního socialismu dokázaly alespoň vzchopit k dalšímu životu. Je politováníhodné, že se tak mohlo stát jen v jedné polovině světa. Druhá polovina na materiální a morální odčinění, avizované kancléřem Adenauerem, musela padesát let čekat. Přesto, že celý proces ještě není zcela u konce, kapitola druhé světové války se tím chýlí ke svému konci. Vezme si z ní svět poučení?

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.