Co moji posluchači nejraději slýchali

Z terezínských vzpomínek Anny Auředníčkové

Posluchačů bylo několik skupin a pak to byla celá obec. Nejdříve to byly sestry ošetřovatelky, které mě prosily, abych povídala, a tu jsem vykládala o slavnostech, které jsem zažila. Počala jsem se slavností, kterou pořádala Matice školská před 50 lety na Žofíně (nyní Slovanský ostrov). Tehdy byla naší předsedkyní paní Anna Podlipná, snaživá a důvtipná žena. Byla jsem volena do výboru a účastnila jsem se ráda prodávání ve stáncích, které jsme ve velké dvoraně zřídily. Prodávaly jsme, co a jak se na bazarech prodávalo. Největší úspěch měl bufet - to se ani za těch 50 let nezměnilo. Obávám se, že žádná z mých kolegyň už nežije. Byly vesměs starší nežli já. Terezínští posluchači, hlavně ženy, se ovšem zajímali, jak jsme před tolika lety byly oblečeny. Dobře se pamatuji, že tehdejší doba byla co do oblékání mnohem skromnější. Odpolední šaty, jaké se nosí dnes, se neznaly. Módu opanovaly bluzy. Bylo to velmi praktické: černá sukně a barevná bluza. Takových halenek měla každá dívka a paní několik a střídaly je. Posluchačkám jsem dokonce vylíčila barvy i druh látek různých halenek.

Kresba Leo Haas, 1945.

O poslední slavnosti

Nejraději poslouchaly o mé první a o poslední slavnosti. Líčením poslední slavnosti jsem tento program končila. Byla to skutečně báječná a velkolepá oslava. Mezinárodní kongres žen měl v roce 1930 sjezd ve Vídni, kde jsem tehdy žila. Protektorkou byla skotská vévodkyně lady Aberdeen, v ženském světě velmi známá osobnost. Pracovala jsem jako členka tiskového odboru a zvala cizinky, které se zde sjely ze všech končin světa, aby se podívaly do Prahy. Když přijely z celé Evropy, Ameriky i z Austrálie, ať se podívají také k nám. Hlásilo se 280 žen. Měly jsme zvláštní vlak a byly jsme ve všech stanicích skvěle uvítány a návštěvnice z ciziny štědře obdarovány. Organisaci tohoto pražského výletu pořádala tehdy senátorka Plamínková se mnou. Nejkrásnější bylo uvítání na nádraží v Břeclavi. Čekaly nás na nádraží skupiny jezdců, všichni v pestrých národních krojích, hudba hrála - bylo to báječné uvítání. Francouzky, Norky, Italky, Švédky, zkrátka ženy ze všech cizích států, byly nadšeny laskavostí našich lidí. V Praze pak střídala jedna slavnost druhou - divadlo, kde jsme viděly Dvě vdovy, projížďky Prahou, výlety do okolí, nakonec byl pak pro vůdkyně žen všech národů, tedy pro 25 žen, pořádán oběd u pana presidenta a pro celou výpravu velkolepá slavnost v hradní zahradě.

Když jsem líčila laskavost presidenta Osvoboditele, všem krajanům v Terezíně zaslzely oči. Vyznamenal z každé skupiny jednu ženu, která zastupovala svůj národ, a hovořil s ní. Byly to pro každou účastnici nezapomenutelné dny.

Politické osobnosti

Když mě pozvali páni ze správy města, vyžádali si, abych jim vyprávěla o politických osobnostech rakouské vlády. Tu jsem jmenovala naše poslance, kteří se v době parlamentu ve Vídni scházeli. Znala jsem všechny naše pány. Můj zesnulý manžel měl mezi nimi spolužáky, dobré kamarády. Líčila jsem dra. Kramáře, který byl houževnatým protivníkem tehdejšího rakouského ministerského předsedy dra. Arnošta šl. Körbera. Dr. Kramář byl muž vysoké postavy, měl výraznou slovanskou hlavu, bystré tmavé oči. O rakouském předsedovi vlády se dá také dosti říci. Byl to menší, štíhlý pán, měl chytrý obličej, ve kterém nepravidelné oči - jedno podporované monoklem - ani nepůsobily rušivě. O Kramářovi a Körberovi jsem mohla vyprávět zajímavou politickou episodu. Sekční přednosta Sieghart, Körberova pravá ruka, mne jednoho dne prosil, zdali bych mohla prokázat Čechům i Rakušanům velkou službu. Přál si, abych do nepolitického prostředí, tedy k nám, pozvala Kramáře i Körbera - známé protivníky. Páni by ve společenském rámci mohli zcela přátelsky hovořit o politické situaci. K tomuto účelu mi nabídl Sieghart značný obnos. Užasle jsem vyslechla tuto nabídku a odpověděla, že zvu velice ráda hosty, ale že nejsem hospodská a že si společnost v mém domě nedám platit. Sieghart, tehdy měl titul Excelence, se mi omluvil.

Politickou večeři jsem pořádala. Kramář i Körber se bavili, ale úspěch, který si rakouský předseda vlády sliboval, se nedostavil.

Nejlepší přítel dra. Kramáře byl dr. Bedřich Pacák. Byli jsme dobří přátelé z doby, když můj manžel byl jeho kolegou-advokátem v Kutné Hoře. Dr. Pacák byl velmi populární a oblíbený poslanec. Měl mnohem užší vztahy k lidu než jeho přítel Kramář. Byl velmi ochotný a přívětivý a těšil se všude velké důvěře. Vídeňáci mu říkali malá excelence. Byl menší postavy, měl plavé vlasy a bradku, veselé, chytré oči. Byl také jeden z našich ministrů-krajanů. Měl roztomilou manželku, moji dobrou přítelkyni. Pacákovi měli velmi hezkou domácnost a pořádali ve svém pěkném bytě velké recepce, kde se scházeli krajané - diplomati a umělci. Jednou jsem měla jako souseda u stolu Vrchlického, podruhé rakouského ministra financí.

Čeští umělci ve Vídni

Vrchlický byl tenkrát přijat u Františka Josefa. Byl se představit jakožto pair, volený do sněmu. Vyprávěl svým sršivým a vzácným humorem, jak se oblékl do té parády. Předepsaný dvojhrotý klobouk si však nenasadil. Koupil si černou důstojnickou čepici a tak, v tom černém, zlatem vyšívaném fraku šel pěšky na hrad a budil značnou pozornost. Taková čepice u vysokého hodnostáře nebyla zvykem a Vrchlického tato výstřednost náramně bavila. Jeho kolega, sochař Myslbek, který byl též jmenován, do Vídně nepřijel. Jak mi později řekl, nebyl zvědav na ten tyátr.

Dr. Pacák byl z našich ministrů-krajanů nejvlivnější. Vymohl od Františka Josefa mnoho výhod pro české lidi. Kolegové ministři si ho velice vážili. Prosadil svou roztomilou diplomacií více než kdo jiný. Měl velký zájem o vídeňskou besedu. Za ministra Pacáka kvetly besední soboty. Vídeňští Češi pořádali pěkné zábavy, prospívalo také ochotnické divadlo pod vedením snaživého předsedy spolku Pokrok, pana Huňka.

Při svém vypravování jsem se zmínila o pohostinské hře našeho velkého umělce E. Vojana. Byl, jako skorem každý český umělec, naším hostem. České obecenstvo ho obdivovalo po dva večery, které věnoval Čechům ve Vídni. Bylo to za doby války, když jsem ho do Vídně pozvala; ukazoval nám tenkrát plný kufřík buchet a bábovek, které mu jeho ctitelé věnovali místo květin.

Za doby dra. Pacáka zavítala do Vídně slavná Ema Destinnová. Zpívala s velikým úspěchem v Lidové opeře a nadchla obecenstvo svou Aidou, Afričankou a Carmen.

Za její druhý zájezd do Vídně jsme děkovali Oskaru Nedbalovi, který ji pozval, když zavítala do vlasti, aby zpívala na koncertě. Koncertní síň byla tento večer přeplněna. Samí krajané. Destinnová zpívala árie z různých oper a nakonec jsme nadšeně naslouchali proroctví ze Smetanovy Libuše. Byl to nezapomenutelný večer. Destinnová byla tehdy imposantní zjev. Krásná, černovlasá žena, jejíž oči plály nadšením pro svobodnou vlast. Měla odvahu, že k bílým krásným šatům si vzala pás z naší trikolory.

Dr. Pacák a jeho choť byli vyslovení miláčci vídeňského starosty dra. Karla Luegra. Navštívila jsem ve společnosti manželů Pacákových několik velkolepých plesů, též slavný ples města Vídně. Tento ples proslul květinovou nádherou, kterou vykrášlili dvoranu. Za úřadování dra. Pacáka jsme měli v Rakousku dobrého zástupce. Staral se o náš lid, ať to byl odborový rada nebo listonoš. Každého se ujal a každému vyhověl.

Moji staří posluchači se srdečně zasmáli, když jsem vyprávěla, jak se změnil slunečník ve večerní šaty. Každá marodka žádala tuto legrační příhodu: Manžel mi přivezl z Bruselu krásný černý krajkový slunečník. Tehdy byly slunečníky i deštníky objemné, ne liliputáni, jako dnes. Nebyla jsem nikdy parádnice, a jakmile jsem uviděla nádherný slunečník, věděla jsem, že mě nikdy před sluníčkem chránit nebude. Přečkal léto ve skříni. V zimě však, když nastala sezóna, potřebovala jsem večerní šaty a vzpomněla jsem si na slunečník. Běžela jsem s ním k švadleně, která z těchto krajek a tylu vyčarovala půvabné šaty. Když je pak manželé Pacákovi obdivovali, prozradila jsem jim, že to byl slunečník, který prodělal tuto změnu. Když mě pan ministr telefonicky zval, abych s nimi navštívila ples, volal: Oblékněte si zítra slunečník, půjdeme na ples. Ráda vzpomínám na oba manžele, kteří sobě i bližním tak dobře rozuměli a naši českou menšinu ve Vídni podporovali.

Třetí v tomto přátelském svazku byl továrník Maštálka. Jeho obor ve sněmu byly dráhy. Byl obeznalý jako odborník. Byl to veselý, spolehlivý přítel.

Adolf Stránský a další

Při vyprávění terezínským posluchačům jsem se zmínila o dru. Heroldovi, o ministru Práškovi, a vyprávěla o jedné z nejchytřejších hlav rakouských politiků, o dru. Adolfovi Stránském; ten zastával náš národ s celou svou vervou a byl první, jenž Františku Josefovi vytkl nespravedlnosti, kterými jsme trpěli. Dr. Stránský měl nabroušený jazyk a vybroušené pero. Byl zakladatelem Lidových novin. Mám ho v paměti jako jednoho z nejgalantnějších mužů, s kterými jsem se kdy setkala. Sršel temperamentem. Tyto poznatky ovšem nepatří do líčení politika, ale zmiňuji se o nich, jelikož charakterizují osobnost tohoto duchaplného muže.

Vylíčila jsem též první naše české ministry a jmenovala ovšem prof. Kaizla, prvního Čecha, který byl volen do ministerského kabinetu. Kaizl vzal na sebe těžký úkol. Byl ministrem financí.

Jmenovala jsem prof. Rezka, prof. Randu, dra. Žáčka, kteří jako ministři úřadovali ve vídeňském ministerstvu a zastávali naše zájmy. Mezi mým obecenstvem v Terezíně bylo mnoho starších pánů, a ti s velkým zájmem sledovali mé vyprávění. Vždyť všechny tyto osobnosti byly z jejich doby a vybavily jim mnoho vzpomínek.

Samozřejmě jsem nezapomněla jmenovat poslance, který v tu dobu netušil, že bude prvním presidentem naší republiky.

Moje vyprávění se líbilo a též členové nejstarších, Ältestenrat, mne pozvali, abych jim vyprávěla v jejich kruhu. Jelikož v této společnosti bylo mnoho cizinců, kteří nebyli obeznámeni s naší literaturou, přednášela jsem o spisovatelích, které jsem osobně znala. Cizinci znali pouze dvě jména: Vrchlického a Čapka. Seznámila jsem je podle možnosti s mnoha jinými, počínajíce Nerudou až ke Karlu Čapkovi a Fr. Langrovi. Literární večírky jsem opakovala ve všech místnostech určených k přednáškám. Ať to byl bývalý sklep, bývalé skladiště, kancelář, pekárna nebo větší soukromý pokoj.

O divadle

Krajané slyšeli též rádi vyprávět o našem divadle. Vzpomínala jsem na velký požár, tuším, že to bylo v roce 1881, vzpomínala jsem na tehdejší arénu v Kravíně, na zahájení nového Národního divadla, které národ sobě vystavěl. A na starou gardu naší opery i činohry. Vzpomínala jsem na první staročeské divadelní družstvo, na ředitele Šubrta, který řídil jistou rukou naše divadlo a jehož hra Jan Výrava byla vždy na repertoiru, a na výtečné herce té doby. Posluchačům, mezi nimi mnohým starým ženám a mužům mé generace, se vybavily obrazy těchto skvělých představení - dokonalých výkonů tragédky Sklenářové-Malé, salonní hrdinky Marie Pospíšilové, Bittnerové, výborné umělkyně Hübnerové a hvězdy našeho divadla Hany Kvapilové. Jmenovala jsem ještě mnoho a mnoho dobrých hereček, znala jsem osobně mnoho členů Národního divadla, vyprávěla jsem, jaké role hráli herci Slukov, Šmaha, Šimanovský, Seifert, Bittner a nezapomenutelný Vojan. Věděla jsem více než jiní lidé, jelikož jsem vyrostla v ovzduší politiky a umění. Znala jsem například rodinnou tragédii F. F. Šamberka, tohoto nadaného herce a spisovatele.

Mohla jsem vyprávět o výborných členech naší opery. Osobní osudy herců zajímaly a zajímají vždy posluchače. Ať to byl Florianský - ideální Lenský - nebo Benoni, výtečný Evžen Oněgin, ať to byl basista Lev nebo sopranistka Maturová, přesvědčivá Libuše, anebo subreta Kavalárová, altistka Vykoukalová; všichni zajímali ubohé terezínské vězně. Vyprávěla jsem též často na přání posluchačů o mezinárodním divadle. Divadlo zajímalo každého. Hlavně ty, kteří viděli proslulé světové herce. Sarah Bernhardt, Coquelin - oba Francouzi - bývali hosty na Národním divadle. Italská vynikající herečka Eleonora Duse a světoznámí italští herci Ermette Novelli a Ermette Zakoni. Každý milovník divadla ze starší generace znal znamenitá jména těchto herců.

Opominula jsem se zmínit o Modrzejewské - učinila na mne hluboký dojem - a jmenovat Alberta Bassermanna, posledního velkého německého komedianta, v nejlepším smyslu slova, který okamžitě opustil Evropu, jakmile začal nacismus.

Korunu všeho hereckého umění - ruské divadlo, znali moji krajané i cizinci. Když jsem jmenovala Stanislavského, tohoto jedinečného, geniálního režiséra, nebo Kačalova, nezapomenutelného Hamleta, Moskvina, Germanovou a Čechovou, pozorovala jsem nadšení u všech posluchačů. Velcí režiséři, jako Mejerchold a Tairov, jsou jména dobře známá každému divadelníkovi.

Cestování a vaření

V domově slepých, těch nejubožejších zajatců, jsem musila vypravovat o cestách, o městech, která jsem viděla, o Itálii, Francii, kde kdysi bylo mnoho chudáků, kteří nyní o minulosti blouznili, poněvadž tehdy ještě viděli, a kterým jsem svým vypravováním přichystala šťastné chvíle.

Neuvěřitelný zájem měli staří i mladí o vaření. Prosili, abych vyprávěla, co jsem kdy v které zemi jedla, chtěli alespoň podle vyprávění znát národní jídla a speciality cizích zemí. Byla velká část hladových, kteří chtěli slyšet, co budeme jíst, až budeme na svobodě, až na jídelním lístku nebudou jen špatné polévky, brambory a kroupy a k večeři se nebudou musit uskromnit s černou tekutinou, zvanou káva. To byla psychologie hladu.

Otištěná ukázka je kapitolou z pozoruhodné vzpomínkové knihy, kterou o svém věznění v terezínském ghettu napsala spisovatelka a překladatelka Anna Auředníčková (1873-1957): Auředníčková, Anna. Tři léta v Terezíně. Alois Hynek, 1945. s ilustracemi Lea Haase. (O autorce píšeme více v Kalendáriu na straně 18.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.