Pokud ano, jak

Anketa na téma veřejné slyšení o neonacismu

Před několika měsíci, počátkem října 2001, uspořádal Senát Parlamentu České republiky u nás zatím ojedinělou akci: veřejné slyšení na téma neonacismus, rasismus a netolerance ve společnosti. O jednání jsme přinesli přehlednou zprávu v loňském prosincovém čísle. Počátkem ledna 2002 redakce poslala řadě osobností z řad politiků, právníků, aktivistů lidských práv a dalších veřejných činitelů dopis, v němž je žádá o odpověď na následující otázky.

  • Mělo podle vašeho názoru veřejné slyšení které proběhlo 4. října 2001 v Senátu, nějaký praktický význam? Bylo na jeho základě podniknuto něco konkrétního?

  • V čem měly spočívat další kroky směřující k omezení neonacistických a rasistických aktivit a netolerance vůbec v české společnosti?

  • Domníváte se, že vy konkrétně můžete řešení tohoto problému napomoci? Pokud ano, jak?

Zde jsou některé z odpovědí. Další přineseme v příštím čísle.

Eliška Wagnerová, Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR

Ad 1) Ne, alespoň ne viditelný.

Ad 2) Především v intenzivní výchově k toleranci. Politici a osoby veřejně činné by měli udávat vzor tolerantních postojů k názorům pohybujícím se v ústavně vymezeném rámci, a naopak, jednoznačně odsuzovat postoje pohybující se mimo něj. Důležitou úlohu sehrává školství a média.

Ad 3) Svým chováním a soudcovským rozhodováním.

Cyril Svoboda, předseda strany KDU-ČSL

Ad 1) V Senátu při akci, kterou zmiňujete, došlo minimálně k cenné výměně zkušeností, názorů a postojů lidí, kteří se problematikou intolerance v ČR zabývají. To není málo. Problém neonacismu, rasismu a netolerance v naší společnosti (ostatně jako v jakékoli jiné) nelze vyřešit mávnutím kouzelného proutku. Nicméně abychom byli v této věci úspěšní, potřebujeme znát názory odborníků a lidí z praxe a vzájemné poznatky si pravidelně vyměňovat.

V ČR probíhá ze zahraničí převzatá protirasistická kampaň, které se podařilo ironizujícím způsobem pod heslem "Be kind to your local nazi" vzbudit pozornost k této otázce, poukázat na ubohost neonacistických projevů třeba právě v našem okolí. Zaznamenala poměrně pozitivní ohlas mezi laickou i odbornou veřejností. Myslím, že by taková akce neměla být solitérní, že je potřeba v obdobných krocích pokračovat s cílem jasně se vyjadřovat k těmto otázkám.

Ad 2) Myslím, že v této věci musíme jít dvěma cestami. Na jedné straně napomáhat hlubšímu informování veřejnosti o odlišných kulturách, které do naší země přicházejí. Určitá nervozita, chcete-li obava části veřejnosti pramení z toho, jak dlouho jsme žili uzavřeni bez možnosti poznat jiné národy, jejich historii, mentalitu a zvyky. Neměli bachom polevovat ve zlepšování podmínek českých Romů. Měli bychom také zkoumat sociální a psychologické podhoubí těch, kdo páchají násilné rasistické činy, využívat zkušenosti z jiných zemí, rady odborníků apod.

Druhý směr vidím především ve zlepšování legislativních nástrojů v boji proti xenofobnímu chování. Rezervy zcela určitě existují v práci státních zastupitelství, problém vidím také v příliš silném uplatňování právního pozitivismu bez schopnosti nalézat spravedlnost, v nezkušenosti soudců apod. Je nutné podporovat policii v nekompromisním potírání všech projevů rasové nesnášenlivosti. Z alibismu, který útoky nejrůznějších extremistů omlouvá jako "obyčejné klukoviny", mi občas běhá mráz po zádech.

Ad 3) Mohu přirozeně podnikat aktivity v několika směrech. Jako veřejný činitel upozorňovat na problematiku nesnášenlivosti v médiích, mohu iniciovat přijetí zákonných norem, které napomohou efektivnějším postihům trestných činů v této oblasti, mohu interpelovat ministra vnitra, jako předseda politické strany mohu usilovat o to, aby se boj proti xenofobii stal součástí volebního programu apod. Jsem ale normální občan této země, proto jako každý jiný, komu nejsou problémy nesnášenlivosti lhostejné, musím vidět svoji úlohu především v působení ve svém bezprostředním okolí - v rodině, v zaměstnání, v prostředcích veřejné dopravy, v restauracích atd. Jsem přesvědčen, že nejúčinnějším prostředkem je jednoduše řečeno boj proti malým a zdánlivě banálním nespravedlnostem, kterých jsme denně svědky. Neměli bychom přitom zapomínat na minulost, ale mít události, které se v této problematice již v historii udály, ve stálé paměti. Nezapomenout na ně, neodsunout je jako cosi překonaného, ale mít je jako důrazné varování toho, abychom se nikdy nesmiřovali s ústrky, ponížením a plíživým omezováním svobody části společnosti, které nakonec vedly k plynovým komorám.

Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu

Sama skutečnost, že se veřejné slyšení na dané téma konalo na tak váženém místě, jakým Senát nesporně je, poukázala na vyhrocenost problému a na naléhavou potřebu stav změnit. Kladu si však otázku, jak vlastně oslovení senátoři slyšení vnímali, když jsem ani po čtyřech měsících nezaznamenal jejich sebemenší aktivitu, která by vedla ke zlepšení stavu. Dle mého názoru by bylo ideální - jak ostatně při slyšení zaznělo - kdyby na senátní půdě vznikla pracovní skupina či komise, jejíž práce by se zúčastnili také zástupci nevládních organizací a akademické obce. Ta by důsledně kontrolovala nikoli exekutivu, ale to, jakým způsobem postupují legislativní změny a zároveň promýšlela jejich návrhy. Vzhledem k tomu, že senátní mlýny melou pomalu anebo vůbec, z praktických důvodů soudím, že by bylo schůdnější, kdyby podobnou pracovní skupinu uvedly v život samy nevládní organizace, zejména romské a židovské. Přitom pokládám za nezbytné využít zkušeností terénních pracovníků. Oficiálně ustavená skupina by pak lobbovala zejména mezi senátory či poslanci. Rozhodně bych kupříkladu nechtěl, aby zapadlo upozornění rabína Sidona, že se u nás fakticky neuplatňuje zákon, který by od samého počátku znemožňoval organizovat hnutí s nacistickým ideovým nábojem.

Na anketní otázku, zda mohu řešení problému napomoci, proto odpovídám: Ano, rád bych se na podobném projektu osobně podílel. (Problematikou se ostatně léta vážně zabývám.) Upozorňuji přitom, že pokud by na senátní slyšení nenavázaly podobné aktivity a zůstalo jen u proklamací, jistě dobře míněná akce by se ukázala ve svých důsledcích jako kontraproduktivní.

Jan Jařab, Vládní zmocněnec pro lidská práva

Ad 1) Nemyslím si, že by veřejné slyšení v Senátu samo o sobě přineslo nějakou konkrétní a zásadní změnu. Nedalo se to ani očekávat: Senát není součástí exekutivy a žádný legislativní krok, který by se dal provést, teď nevisí ve vzduchu - s výjimkou posílení antidiskriminačních předpisů, o nichž hovořím v odpovědi na otázku č. 3.

Z toho vůbec neplyne, že by veřejné slyšení v Senátu bylo neužitečné. Právě naopak. Nepochybně bylo jedním z mnoha kamínků přikládaných k tomu, co nemůžeme vytvořit žádným zákonem ani usnesením vlády, totiž k formování veřejného mínění důrazně odmítajícího projevy rasismu, xenofobie a nacionalismu. Mělo zjevně pozitivní ohlas ve sdělovacích prostředcích a mezi politickou sférou jako takovou.

Významné bylo i to, že se na něm aktivně podílela Židovská obec v Praze. Upozornila mj. na to, že u dnešních neonacistů nejde o spontánní reakci na nectnosti Romů, ale o přímou návaznost na nacismus hitlerovský, včetně antisemitismu.

Ad 2) Na prvním místě je asi další kultivace veřejné diskuse, třeba i prostřednictvím podobných setkání, jakým bylo slyšení v Senátu. V tomto směru máme pořád ještě co dělat, a to nejen u učňovské mládeže a u policistů. Je skličující, co je na stránkách našich předních deníků (zejména Mladé fronty Dnes) nejčastěji uváděným příkladem porušování lidských práv v ČR. Nejvíce se píše o údajném porušování práv neonacistů na svobodu projevu! Mnozí komentátoři, od kultivovaného M. Komárka až po arogantní psavce typu V. Baráka a J. J. Steigera, hlásají v oblasti svobody slova americký hyperliberalismus, nadto špatně pochopený, a označují nakladatele Zítka (který vydal Mein Kampf v podobě odpovídající někdejšímu dárkovému balení pro SS!) za bojovníka za svobodu projevu. A když se neonacista Jan Kopal přihlásil k podpoře Usámy bin Ládina a byl za to stíhán, "liberální" novinář T. Pecina jeho výrok teatrálně zopakoval, žádal o své vlastní stíhání a tisk z něj dělá hrdinu, ačkoli mu nic nehrozí. Na to, zda se Zítko, Kopal a Pecina dopustili trestného činu, lze mít různý názor, jejich jednání je však mravně odpudivé a solidarizovat se s nimi, prohlašovat je za hrdiny, mi připadá zvrácené.

Když jsme s Člověkem v tísni zesměšňovali hajlující neonacisty v televizních šotech, reagoval jeden novinář v Mladé frontě Dnes vážně myšleným článkem "Chudáci náckové", v němž označil takové zesměšňování za nepřijatelné a srovnal to s tím, kdyby si neonacisté dělali legraci z Židů v koncentračním táboře (!). To už není jen morální relativismus, ale skutečná morální slepota. Žid a nacista jsou pro tyto huráliberály srovnatelné kategorie lidí, jejichž názory jsou stejně legitimní (tedy názor, že Židé patří do plynu, je stejně legitimní jako názor, že tam nepatří). Ani neonacisty prý nesmíme v ničem omezovat, a kdo nějaká omezení navrhuje, je nepřítel svobody. Logický závěr: nepřáteli svobody jsou "zakazovači" (rozuměj: intelektuálové a Židé), kteří trvají na omezení svobody neonacistů. Jenže toto omezení svobody projevu neodporuje mezinárodním smlouvám o lidských právech, ale naopak z nich přímo plyne! Mezinárodní pakt o občanských a politických právech i Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace nám ukládají, abychom takové projevy zakázali; jestliže např. Američané, Britové a Dánové takové projevy tolerují, je to proto, že si vzhledem ke svým tradicím vymínili výjimku z požadavků těchto mezinárodních smluv, a ne proto, že by jejich přístup byl normou.

Daleko širším problémem je zmírňování netolerance v naší společnosti vůbec. Je třeba říci, že se to dnes již týká spíše Romů a cizinců než Židů - ale to neznamená, že by neexistoval antisemitismus. V době, kdy jsem usiloval o změnu výkladu zákona č. 155/1946 Sb. (o to, aby "osvědčení čs. politického vězně" dostali i lidé ukrývaní či zařazení do slovenských pracovních táborů vojenského typu), jsem ke svému úžasu narazil na projevy zavilého antisemitismu i u některých úředníků ministerstva obrany.

Ke kultivaci veřejnosti může ovšem kromě sdělovacích prostředků přispět i zvýšená ochrana ohrožených skupin před diskriminací - viz odpověď na otázku č. 3. A potřebujeme také změnu učebních osnov na školách všech stupňů, aby skutečně odrážely staleté soužití různých kultur a náboženství v naší zemi. Zatím v nich pořád do značné míry přetrvává české obrozenecké vidění světa. O menšinách minulých či současných se studenti dozvědí minimum, zcela nedostatečné je poučení o šoa. Pak se divme, že se neonacismus stává zejména mezi učňovskou mládeží takovou módou!

Ad 3) Považuji to za jeden z hlavních úkolů vládního zmocněnce pro lidská práva. Myslím, že už jsme v mnohém pokročili. Například posun v přístupu ministerstva vnitra a policie, která začala důsledněji zasahovat proti neonacistickým srazům, si troufám označit mj. za výsledek trvalého tlaku ze strany mého předchůdce Petra Uhla. Jedním z úspěchů loňského roku bylo i prosazení zmíněné změny aplikace zákona č. 255/1946 Sb. A konečně, realizovalo se několik kampaní proti rasismu, které kromě mediální části obsahovaly i školení učitelů a dalších skupin profesionálů.

Do budoucna plánujeme samozřejmě pokračovat v působení na veřejnost jak prostřednictvím sdělovacích prostředků, tak účastí na přestavbě osnov a výukových programů všech typů škol (projekt PHARE, realizovaný z prostředků Evropské unie). Připravujeme také zcela nový "střechový" antidiskriminační zákon, který by měl jasně definovat, co diskriminací je a co není, vytvořit účinné sankce a dát obětem diskriminace šanci na bezplatnou právní pomoc. Při přípravě desítek různých zákonů a podzákonných norem rovněž budeme i nadále usilovat o to, aby se do nich promítly oprávněné požadavky menšin a cizinců.

Pokračovat musí také tlak na policii, které nelze upřít větší snahu, ale současně její postup vyvolává i otázky. Zdá se totiž, že začala přistupovat k problému trochu podobně, jako to činí u drog: hlavně odstíhat co nejvíc malých ryb. Policisté s velkým humbukem vyšetřují patnáctileté, kteří hajlovali na základní škole, anebo vietnamské trhovce, kteří prodávají rasistické a antisemitské kompaktní desky. Neslyšel jsem o tom, že by začali vyšetřovat a stíhat vydavatele, autory a interprety těchto kompaktních disků, obsahujících chvalozpěvy na šoa (písně jako "Zyklon B"). Přitom jejich totožnost je většinou známa. Někdy si říkám, zda to není záměrná taktika - tím, že budou honit školáky, mohou totiž policisté "splnit zadání", a přitom u veřejnosti vyvolat dojem, že neonacismus je především záležitostí dětí (což policie tvrdí i v oficiálních materiálech, přestože hlavními organizátory této činnosti jsou dospělí lidé s mnohaletou historií v neonacistickém hnutí). Výsledkem může být, že u veřejnosti vznikne spíše soucit se stíhanými mladistvými - a že ukáže prstem na nás a nasadí nám psí hlavu jako represivním fanatikům, kteří chtějí věznit děti.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.