Chci vydat svědectví

Dobře udělalo pražské nakladatelství Paseka, že se rozhodlo vydat deníky německého romanisty Victora Klemperera. (Zatím vyšel první díl pod názvem Deníky 1933-1941. Chci vydat svědectví v překladu Radovana Charváta.) Málokterý dokument z dob nacismu zachycuje tak podrobně, systematicky a dlouhodobě každodenní život Židů v nacistickém Německu.

Victor Klemperer se narodil roku 1881 v Landsbergu jako osmé dítě Wilhelma Klemperera (otec pocházel z Prahy a byl rabínem v Berlíně). Vystudoval filosofii, romanistiku a germanistiku na univerzitách v Mnichově, Ženevě, Paříži a Berlíně a v roce 1920 se stal řádným profesorem romanistiky na Vysoké škole technické v Drážďanech. Byl jedním z mála Židů, kteří v Německu přežili holocaust. Od deportace do vyhlazovacích táborů ho uchránilo manželství s árijkou, před záhubou na konci války (dostal povolání do transportu 13. února 1945) ho absurdně zachránilo noční bombardování Drážďan, kde za války žil.

Klemperer si celý život psal deník (začal s tím již na počátku 20. století) a jeho přednacistickou část zpracoval jako paměti pod názvem Curriculum vitae (tyto texty vyšly poprvé až v roce 1989). A právě ke svým deníkovým záznamům se upnul, když byl po nástupu nacismu pro svůj židovský původ vyhnán z univerzity, zbaven občanských práv i majetku, nesměl do knihoven, musel vykonával těžkou fyzickou práci a od roku 1940, kdy mu zabavili vilku, žil se ženou ve stísněných poměrech tzv. židovských domů. Do deníku pravidelně zaznamenával každodenní zážitky, postřehy, různé úvahy a nápady, aktuální události a jevy doprovázel zasvěcenými komentáři. Deník, který před raziemi Gestapa ukrýval u nežidovské známé, lékařky Annemarie Köhlerové v Pirně, sám později nazval tyčí, která mu pomáhala každodenně udržovat rovnováhu na laně nad propastí.

Klemperer původně neměl v úmyslu deníky z let nacismu publikovat, a proto hned po válce využil jejich myšlenkovou kapacitu, především úvahy o výrazových prostředcích Třetí říše, k napsání knihy esejů, kterou nazval jako starý latiník Lingua Tertii Imperii - Poznámky filologovy. Tuto vynikající knihu, která spatřila světlo světa již v roce 1947 (šťastnou shodou okolností také ona letos vyjde v českém překladu), pokládal za svou nejobtížnější práci a právě ona ho proslavila i mimo úzce odbornou čtenářskou veřejnost po celém světě.

Deníky, které byly vydány až v roce 1995, pětatřicet let po autorově smrti, jsou nicméně ojedinělým dokumentem, jehož sugestivitu umocňuje fakt, že dnes každý jejich záznam můžeme - na rozdíl od autora - číst a vnímat i pod zorným úhlem šoa. Klemperer popisuje krok za krokem, jak se Židům systematicky zužoval životní prostor, jak narůstalo ponižování, šikana, jak se každým dnem zvětšovala hrozba smrti, jak jim mizeli přátelé a blízcí, jak pohasínaly naděje. Snad nejcennější a nejobdivuhodnější na jeho deníkových záznamech je to, s jakým nadhledem byl schopen všechny ty deprimující události registrovat a komentovat, jakou objektivitu si uchoval při hodnocení dílčích jevů. Pozoruhodný je jeho vztah k Německu a k Němcům. O židovství se předtím příliš nezajímal, samozřejmě se řadil k německé duchovní kultuře a byl náhle z této sféry vyvržen. Je ohromující sledovat, jak šlo všechno rychle - nacismus ovládl myšlení a chování Němců během několika týdnů. Jak hluboko je v německém národě zakořeněno Hitlerovo myšlení, zapsal si Klemperer s trpkostí 5. 4. 1938, jak byla jeho árijská doktrína dobře připravena, jak nevýslovně jsem se celý život klamal, když jsem si namlouval, že náležím k Německu: stal se ze mne bezprizorný člověk bez vlasti.

O autorově duchovní velikosti svědčí fakt, že nepropadl primitivní nenávisti ke všemu německému. Dovedl rozlišovat a ve svém nitru, přes všechna příkoří, která jemu i jeho blízkým němečtí nacisté způsobili, zůstal - Němcem.

Máloco v naší poválečné literatuře, původní i přeložené, dokumentuje zrůdnost nacismu výstižněji a přesvědčivěji než odkaz, který po sobě zanechal Žid, Němec ale hlavně klasický evropský vzdělanec Victor Klemperer.

Z deníků

7. dubna [1933], pátek ráno

jsem pod znatelně větším tlakem než za války a poprvé v životě pociťuji nesmiřitelnou nenávist vůči kolektivu jedné skupiny (což za války nebylo). Tehdy jsem podléhal vojenskému zákonu, ale byl to alespoň zákon; teď jsem vydán napospas zvůli. Dnes (a to se mění) už si tak nejsem jistý, že ke katastrofě dojde v brzké době.

Nikdo se neodvažuje napsat dopis, zatelefonovat, navštěvujeme se a zvažujeme své šance. Jeden referent na ministerstvu řekl to, druhý ono. To by mohlo být příznivé. Ale nikdo neví, zda ten, který to vidí pozitivně, zůstane u vesla, do jaké míry je vůbec u vesla atd. atd. Žádné zvíře nemá tak málo práv a není vystaveno pronásledování tak jako my. - včera mi napsal Albert Hirsch z Frankfurtu nad Mohanem: po třináctileté službě ho poslali na nucenou dovolenou, z čeho bude žít, neví. Stěhuje se s dvěma dětmi a se ženou k jejím rodičům. Možná, když to dobře dopadne, dostane pár grošů penze, určitě však žádný obnos, který by byť jen vzdáleně stačil k životu. - Jeden případ z tisíců, desetitisíců. - Edgar Kaufmann, novopečený otec rodiny, propuštěn. - Druhého května, při první přednášce, se zřejmě rozhodne, zda zůstanu na škole.

20. dubna [1933], čtvrtek večer

je tím vinna sugestivní propaganda nevídaných rozměrů - film, rádio, noviny, prapory, stále nové slavnosti (dnes lidový svátek, narozeniny vůdce Adolfa)? Nebo rozechvělý otrocký strach, který nás ovládá? Začínám věřit tomu, že se konce téhle tyranie nedožiju. A stavu bezpráví jsem téměř uvykl. Nejsem teď už ani Němec, ani árijec, jsem Žid a musím být rád, že mě nechají naživu. Propagandě tedy rozumějí geniálně. Předevčírem jsme viděli (a slyšeli) ve filmu obrovské zástupy SA-manů defilujících před Hitlerem, na vůdcově pultě půltucet mikrofonů přenášejících jeho slova k 600 000 hnědokošiláčů po celé Třetí říši - člověk vidí tu jeho absolutní moc a krčí se. A stále píseň Horsta Wessela. Nikdo se neodváží ani ceknout. Průběh lékařského kongresu ve Wiesbadenu - ubohost nad ubohost! Vděk Hitlerovi...

30. června [1933], pátek ráno

k úplné ztrátě odvahy přispěly ovšem také soukromé důvody. Hübner mě požádal (ve velmi přátelském, niterně - mezi řádky, ba téměř v nich - nanejvýš stísněném dopise) jménem nakladatelství Quelle & Meyer, abych už na vydání Obrazu Francie netrval. Jsou prý pod tvrdým dohledem nepříliš odborně fundovaných závodních buněk a dobré časopisy by přece jen neměly být úplně umlčeny. Ustoupil jsem. Kdybych trval na svém, nic bych nezískal, vůbec nic - ale Evin názor: Takhle se nechat ke všemu donutit! Neustupuji v žádném případě dobrovolně.

2. srpna [1934], čtvrtek dopoledne

Telefonuje mi Blumenfeld, že mu právě volala z města žena: Hindenburg v devět hodin zemřel. Poněkud mi to připomíná dobu, kdy skonal stařičký Franz Josef. Byl dávno už jen jméno, a přece poslední protizávaží, které teď padlo. Tak to zřejmě musel cítit i lid. Včera večer ještě mluvil v Dölzschenu v podobném duchu berní úředník Schmidt: Hitler mu přece musel skládat účty. Já: myslím, že zřídka, a když, tak jen na oko, ve skutečnosti už dávno vládne sám. On: jistě - ale přece jen tu starý pán stále ještě byl. A jeho žena: Přece teď nemůže být kancléř i president. Dva úřady v jedněch rukou? To jsou jednodušší, árijští maloměšťáčci. Muž dodal sklíčeně: stačí mi staré rány, dost jsem si užil v ruském zajetí, už nechci novou válku. - To všechno však šeptem, stísněně, ustrašeně, bezmocně. Takový dnes asi bude obecně hlas německého lidu.

Včera vyšly noviny s velkými titulky: Dollfussovi vrazi - tak je ovšem nenazvali, uvedli jen jména - zemřeli statečně, se vztyčenou hlavou, jeden zvolal: Umírám pro Německo, Heil Hitler a opakoval Heil Hitler, dokud mu nestáhli hrdlo. To zní jinak než první obezřetné zprávy. Hitler se už zřejmě cítí jako jediný vládce. Co asi zamýšlí dál?

Copak ještě můžu počítat se změnou poměrů, když se v předvčerejším plebiscitu vyslovilo 99 % pro Hitlera? A to mi právě v neděli dali velmi nepříjemným způsobem najevo: smí mít židovský profesor auto, smí být nápadný? Na všech zahradách v okolí se pracovalo, kolem procházeli výletníci a voliči, z verandy se ozývalo bušení tesaře Langeho (kterého jsem varoval, jako už kolikrát!), Eva něco kopala u cesty. Odpoledne se objevil četník, který si mi už několikrát potají vyléval srdce, a říkal na rovinu, co si myslí.

5. dubna [1936], neděle

když na to vzpomínám, připadá mi směšné, jak se v chování četníka svářilo předpisové grobiánství s respektem a účastí. V té chvíli to však bylo hrozné a objektivně vzato v tom vidím hrozivý symptom své situace. Křičel na Evu, že on (starosta Kalix) řekl, že by ji, nás všechny měl dát pozavírat. Pracujeme tu přes výslovný zákaz v den národního svátku, ve volební místnosti nás udal nějaký muž od SS. Já: Ale je to přece naše zahrada, pane strážmistře, a všude kolem se pracuje. On ztišil hlas, zdvořile, s politováním: Jenže na ostatní žádné udání nepřišlo. V nesnadném postavení byl tesař. Ale uvedl, že přes mé upozornění týkající se zákazu práce v neděli musel opravit uvolněný sloupek na verandě. Nakonec to tedy dopadlo dobře a šťastně jsme vyvázli, v duši nám však zůstal pocit hořkosti a nejistoty. Lange má teď stálé zaměstnání na stavbě leteckých kasáren v Lause (práce ve dne v noci, bez pochyby v zájmu míru) a nám tu stojí nedokončená hrubá stavba garáže a pergoly. Také cesta ještě není dokončená, sajrajt se nám kupí do výše, od Iduny jsme si vyžádali dalších 1 000 M, poslední vypůjčená rezerva se tak smrskla na pouhých 350 M a hodnota pojistky klesla na 6 000 M. Ale jsem teď klidnější. Jen zatnout zuby a vydržet!

10. ledna [1937], neděle kvečeru

Lidová mluva Třetí říše: Já musím taky 'dělat Heil Hitler', řekla Johanna Krügerová, a když jsme se rozesmáli: tak se tomu u nich v limburském okolí obecně říká.

Myslím, že to bylo v roce 23, každopádně v době, kdy bylo obsazeno Porúří a já nesměl přednést projev k 18. lednu. Aby mě utěšil, přišel pak za mnou na přednášku vedoucí vysokoškolského odboru na ministerstvu Ulich - ale proti tomu, že mi zabránili v projevu, nepodnikla republikánská vláda vůbec nic. Byla už tehdy slabá, kdežto nacionální socialismus nabíral na síle a měl blízko k lidu. Jenže já to tehdy ještě tak nechápal. Kolik je v tom bezútěšnosti a zároveň útěchy! Bezútěšnost: Hitler skutečně ztělesňoval vůli německého lidu. Útěcha: člověk nikdy neví, jak to opravdu je. Tehdy se nám zdála republika neotřesitelná, dnes se nám zdá neotřesitelná Třetí říše.

2. června [1937], středa

Eva mluvila o značné lhostejnosti, dokonce otupělosti, s níž lidé přijímají všechny změny. Nikde, před aktualitami a novinovými vývěskami, na ulici, z chování lidí nebo útržků hovorů nebylo cítit sebemenší, jakkoli projevenou účast, žádné vlastenecké vzrušení nebo strach z války - nic. Ty věčné poplachy, hesla, vyvěšování praporů, jednou na znamení triumfu, jindy jako výraz smutku, každý ví, že je obelháván, každému se předpisuje, co má cítit. Daleko důležitější než aféry se Španělskem a Vatikánem se zdá být otázka, zda člověk dostane ráno svou čtvrtku másla. A na válku už nevěří nikdo; už jsme si zvykli, že cizina všechno spolkne.

28. června [1937], pondělí

V pondělí 21. června ráno zbývalo zařídit posledních pár věcí, než se vydáme do Strausbergu a k Severnímu moři. Vtom přišel kolem osmé zahradník z obce na kontrolu, zda je naše zahrada zbavená býlí. Ukázal jsem mu, že jsme všechno posekali, ořezali; sáhne na zem a povídá: Tady je ještě plevel - a tady, a tady taky. Musím to nahlásit, pošlou vám sem vlastní pracovníky - je to prý podle zákona o lesním hospodaření atp. Já: O co vám vlastně jde? - Zahradu musí udělat za pár set marek odborní zahradníci. - Ale kde na to vezmu? Vždyť mě vyhodili z práce! Dobromyslný, jednoduchý člověk jen kulil oči: Nejste vy náhodou neárijec? Teprve teď mu došly souvislosti, logika nevyhnutelné šikany. Je mu to líto, ale když nahlásí, že tu žádný plevel neroste, přijde kontrola shora a on ztratí místo. Za takových okolností jsem se neodvážil odjet.

17. srpna [1937], úterý

Ve Stürmerovi (který visí na každém rohu) jsem nedávno zahlédl obrázek: dvě dívky v plavkách se koupou v moři. Nad tím nápis Židům vstup zakázán, pod tím: To je nádhera, že jsme zase jen mezi sebou! Při té příležitosti se mi v paměti vynořila dávno zapomenutá drobnost ze září 1900 nebo 1901 v Landsbergu. V maturitním ročníku gymnázia jsme byli 4 Židé ze 16. Žádný zvláštní antisemitismus jsme ze strany spolužáků nepociťovali. Přesněji řečeno: žádný neexistoval. Případy Ahlwardta a Stoeckera znám pouze jako historickou skutečnost. Věděl jsem jen, že ze Žida se nikdy nestane člen korporace nebo důstojník. Ale bratry Boasovy, kteří s námi chodili až do optimy, jsem k Židům nepočítal, přestože jejich protestantismus byl čerstvého data.

V Den smíření se Židé vyučování neúčastnili. Následujícího dne vyprávěli kamarádi bez zlého úmyslu a se smíchem (stejně to jistě myslel jinak velmi přívětivý a lidský učitel), že matematik Kuhfahl pronesl k prořídlé třídě: Tak dnes jsme tu jen mezi sebou. Teď pro mne nabývá tato vzpomínka hrůzných rozměrů: posiluje tvrzení NSDAP, že strana vyjadřuje skutečné smýšlení německého lidu. A stále víc jsem přesvědčen o tom, že Hitler opravdu ztělesňuje německého národního ducha, znamená Německo, a proto se udrží. A udrží se po právu. Čímž já přicházím nejen z vnějšího pohledu o vlast. I kdyby se jednou změnila vláda: můj vnitřní pocit sounáležitosti je ten tam.

V novinách se už příslušná příloha nejmenuje Auto nebo Automobilový provoz či podobně, nýbrž Automobilový provoz ve Třetí říši. Všude musí být zřetelně vidět hákový kříž. Všechno se musí vztahovat k němu a jen k němu.

(překlad Radovan Charvát)

Klemperer, Victor. Chci vydat svědectví. Deníky 1933 - 1941. Praha, Litomyšl: Paseka, 2002, s. 600.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.