Zachráněná generace

Nová kniha o Nicholasi Wintonovi

Ten příběh už dnes zná skoro každý: v prosinci 1938 se mladý Angličan Nicholas Winton, bankovní úředník, burzovní makléř a výtečný šermíř, chystal na týden do Švýcarska lyžovat. Zavolal mu však přítel, který ho upozornil na situaci uprchlíků v Československu. Odjel do Prahy a v průběhu osmi měsíců se mu podařilo zorganizovat záchranu šesti set šedesáti devíti převážně židovských dětí z českých zemí. Víc už udělat nemohl - jeho misi ukončilo vypuknutí války.

Děti, které pomohl zachránit, přežily válku v anglických rodinách nebo v internátu. O Wintonově existenci a o roli, kterou sehrál v jejich životě, dlouho nic nevěděly: nezmiňuje se o ní ještě ani Věra Gissingová - jedno z Wintonových dětí, jak se jim nedávno začalo říkat - v autobiografii Pearls of Childhood z roku 1988 (česky Perličky dětství, 1992). O Wintonově záchranné misi nevěděla nic dokonce ani jeho rodina, téměř nikdo kromě něho samého. A ani on na ni desítky let nevzpomněl.

Dnes už bylo o Nicholasi Wintonovi publikováno nepřehledně článků, miliony diváků dojaly jeho slzy při nečekaném setkání s jeho už zestárlými dětmi v britské TV, on sám, ač je mu přes devadesát, jezdí po světě, vystupuje na konferencích, jsou o něm natáčeny filmy, setkává se s celebritami a dostává řády (anglická královna mu propůjčila Řád Britského impéria, Václav Havel Řád TGM apod.). Navzdory tomu, že je tedy už velmi známou osobností, jsme však dosud o něm, jeho rodině a působení věděli vlastně jen málo. Tento handicap zčásti napravují Věra Gissingová a Muriel Emanuelová v knize Nicholas Winton and the Rescued Generation, která vyšla pod názvem Nicholas Winton a zachráněná generace nedávno i česky v pražském nakladatelství W-Egem.

Rodinná anamnéza

I v nové wintonovské knize se znovu setkáváme s příběhy zachráněných dětí, jádrem textu je však Wintonova rodinná anamnéza, vyprávění o okolnostech jeho mise v Praze v roce 1939 a o jeho nenápadném, ale pestrém životě. Některé momenty budou pro čtenáře překvapením.

Především Nicholas Winton, typický Angličan, jak ho představovaly a představují britské noviny, pochází z židovské rodiny: jeho rodiče se jmenovali Wertheimovi - jméno Winton si zvolili až v r. 1938 - a pocházeli v první nebo druhé generaci (otec) z Německa. Patřili k vrstvě německých Židů, většinou finančníků, kteří se stěhovali do Velké Británie od poloviny 19. století do počátku 1. světové války. Tyto vzdělané, intelektuální a ctižádostivé rodiny se podle Emanuelové stýkaly téměř výlučně mezi sebou, byly hrdé na německý původ, ale také loajální k nové vlasti a většinou si zachovávaly svou židovskou, někdy i ortodoxní identitu. V rodině Wintonových rodičů však hrálo židovství jen malou roli, své děti nechali dokonce pokřtít. Nicholas šel ještě dál - jeho vztah k oběma náboženstvím byl zcela ambivalentní: křesťanem se stal v nikoli náboženském slova smyslu, spíš ve společenském, o judaismu nevěděl téměř nic. (V každém případě je zbytečné rozhořčovat se nad tím, že se nestal Spravedlivým mezi národy, toto ocenění Izrael lidem židovského původu neuděluje.)

Jiné zajímavé informace, které kniha přináší českému čtenáři, se vztahují k situaci v letech 1938-39. Po Mnichovu a pogromu při tzv. Křišťálové noci anglická vláda poněkud uvolnila podmínky pro imigraci ohrožených dětí z Rakouska a Německa (včetně Sudet). Na pomoc těmto dětem přicházely různé britské organizace, jak křesťanské (např. kvakeři), tak židovské, své slovo řekla i britská veřejnost: za půl roku příslušný fond vybral na svou dobu značnou sumu půl milionu liber. Je dobré připomenout, že do vyhlášení války (3. 9. 1939) bylo díky pomoci britských organizací i soukromníků zachráněno téměř deset tisíc malých emigrantů z Velkoněmecké říše.

Winton tedy v Praze nevstoupil na neorané pole. Byl však jedním z těch, kdo předvídali 15. březen, a navíc si uvědomil, že v enormním ohrožení budou i lidé z českých zemí, hlavně antifašisté, Židé a především jejich děti. Nemohl v plné míře pro své záměry využít fungující a zavedené organizace, na to nebyl čas. Musel jednat v podstatě na vlastní pěst a bez podpory silného sponzora. Jako soukromník musel zprvu překonat větší byrokratické překážky než ostatní zachránci (po 15. březnu britská vláda ztížila podmínky pro emigraci všem): musel shánět pro každé dítě nejrůznější dokumenty, zaplatit cestu. Musel každému najít v Anglii domov, ručitele nebo pěstouna, který byl ochoten dítě živit, zaručit mu školní docházku a složit pro případ repatriace zálohu 50 liber (víc než průměrný roční příjem). Ctí Anglii, že se našlo dost rodin, které se o děti z nešťastného Československa byly ochotny postarat. A je dobře, že to kniha Emanuelové a Gissingové připomíná.

Je také dobře, že autorky zmapovaly činnost a připomněly jména Wintonových nejdůležitějších spolupracovníků. Byla mezi nimi jeho matka, vedoucí pražské kanceláře Britského výboru pro uprchlíky z Československa Doreen Warrinerová a pracovníci výboru Trevior Chadwick a Bill Barazetti (od r. 1993 Spravedlivý mezi národy). Bez jejich pomoci by Nicholas Winton těžko uspěl, to však nijak nemírní velikost jeho činu a ani nepomáhá najít odpověď na řadu otázek, které jeho příběh vyvolává.

Otázky

Jedna z otázek je nasnadě: proč si Winton tak dlouho nechával všechno pro sebe? Věra Gissingová ve své nové knize připomíná, že z 15 000 židovských dětí z českých zemí, které byly odvezeny do nacistických táborů, se jich vrátil jen mizivý zlomek. A že tedy Nicholas Winton zachránil podstatnou část jedné generace jedné menšiny v jedné evropské zemi. Kolik lidí se může něčím podobným pochlubit? ptá se autorka. Winton je podle ní skromný a zdrženlivý člověk, který chlubit se a poutat na sebe pozornost rozhodně nemá v povaze a který považoval svůj neobyčejný čin za něco normálního, za epizodu, na kterou vlastně zapomněl. I když to pro většinu lidí je asi těžko představitelné, možné to jistě je. Autorka ale nebere v úvahu možnost, že Winton mohl, třeba podvědomě, chtít zapomenout. Jeho čin byl výjimečný, ale ne plně úspěšný. Jak asi bylo člověku, který má tak rád děti, když viděl, že plný vlak malých emigrantů, který měl odjet 1. září 1939 na svobodu, už nikdy z pražského nádraží neodjel? Naprostou většinu dětí později nacisté zavraždili... Ať je to jakkoli, díky nové wintonovské publikaci dnes víme, že její protagonista sice o své pražské misi nemluvil, ale připomínal si ji po svém: velkou část svého života i po válce věnoval pomoci potřebným a dětem (také postiženým, k nimž patřil jeho malý syn).

V. Gissingová si také pokládá otázku po zdrojích Wintonovy jedinečnosti a zaznamenává, že nikdy neměl společenskou ctižádost, netoužil se vyšplhat výš na společenském žebříčku a cítil se dobře všude, kam ho jeho neobyčejný život zavál. To je jistě zajímavé, protože Nicholas Winton bezesporu patří k jedinečným osobnostem naší doby a má své místo po boku kupříkladu Raoula Wallenberga, Janusze Korczaka či Simona Wiesenthala. Popis jejich postojů a činů je podobně prostý a jednoduchý, jako popis činu Wintonova: v určitou chvíli se rozhodli pomoci ohroženým lidem a dokázali své odhodlání dovést do konce. Odpověď na to, proč to dokázali právě oni a tisíce dalších, kteří měli možnost, ne, je kardinální pro kvalitu naší budoucnosti.

Kniha V. Gissingové a M. Emanuelové není příliš přehledná, lze v ní najít zbytečné disproporce, krátce není edičně připravena nejlépe, to však není vůbec významné: důležité je, že ve čtenáři vzbuzuje potřebu ptát se na důležité věci.

Emanuelová, Muriel; Gissingová, Věra. Nicholas Winton a zachráněná generace. W-Egem, 2002, s. 208.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.