Nebylo to nic fajnšmekrovýho

Rozhovor s terezínským kuchařem Edgarem Krásou

Edgar (Eda) Krása se narodil roku 1924 v Karlových Varech. Od roku 1933 žil s rodiči v Praze. Za okupace se vyučil kuchařem, na podzim 1941 byl deportován do Terezína, v září 1944 do Osvětimi, odkud pak do tábora Gleiwitz. V lednu 1945 uprchl z pochodu smrti. Po válce se vrátil do Prahy, roku 1950 emigroval do Izraele. Pracoval tu jako kuchař, později jako manažer v restauracích a hotelech. Vyučoval také budoucí kuchaře (např. v rámci izraelské pomoci africkým státům v Tanganice). V 60. letech se přestěhoval do USA.

Jak se člověk stane kuchařem v ghettu?

Vezmu to zeširoka. Když Němci obsadili Sudety, předpokládalo se, že Hitler obsadí i zbytek republiky. Židovští rodiče chtěli, aby se jejich dospívající děti něčemu rychle vyučily, aby byly schopny se uživit rukama i v zemi, jejíž řeč třeba neumějí. Jedna moje teta řekla matce: Proč nenecháš kluka učit kuchařem? Alespoň nebude mít nikdy hlad. Tak jsem začal. Jako učedník jsem pracoval U Rozvařilů na Poříčí. Teď je to malý podnik, ale tehdy to byl druhý největší bufet po Koruně.

Jaká byla vaše učednická léta?

Šlo to. Firma měla vlastní jatka, vlastní řezníky, kteří poráželi dobytek, a každý učedník s tím začínal. Měli několik kuchařů - jeden byl na polívky, jeden na omáčky, další na gril, saláty, pečivo. Tím vším jsem prošel. Mezitím Němci obsadili Čechy a začaly platit protižidovské zákony.

Zaměstnavatelům nevadilo, že jste Žid?

Naši kuchaři byli sprostí a hrubí, ale na všechny učedníky. Až na jaře 1941 mi jeden z majitelů řekl, že je pod hrozným nátlakem a že mě nemůže dál držet. Pak jsem nemohl dlouho najít místo. Nakonec jsem sundal hvězdu a pracoval jsem v hotelu na Českomoravské vysočině. Byl to malý podnik, já tam byl jediný kuchař. Za nějaký čas ke mně přišel nějaký člověk a povídá: Na policii říkali, že tu je nějakej Žid a že si pro něj přijdou. Všeho jsem nechal a jel zpátky do Prahy.

Jediné místo, které jsem mohl dostat, bylo ve Středostavovské kuchyni v Roxy v Dlouhé třídě, kde židovská obec vyvařovala pro uprchlíky z Polska. Pražští Židé se o ně starali - kdo měl velký byt, musel k sobě vzít rodinu, sbíralo se pro ně povlečení, šatstvo. Ředitel kuchyně Karel Schliesser za mnou na podzim 1941 přišel a povídá, že se má stát členem Rady starších a má mít na starost hospodaření, včetně kuchyně v terezínském ghettu, kde budou shromážděni všichni Židi z českých zemí. Chtěl, abych s ním jel a začal trénovat lidi, kteří budou v ghettu vařit. A pak řekl něco, co mě zarazilo a dodnes mi to vrtá hlavou: že prý když s ním pojedu dobrovolně, bude chránit mé rodiče před deportací na východ. Takže ještě než Terezín fungoval, věděli už vyšší úředníci na obci, že to nebude ghetto, kde zůstanou všichni čeští Židé, ale průjezdní stanice. Na otázku, kam budou deportováni, řekl, že do Polska, kam ale nevěděl.

Takže jste odjel.

Věděl jsem, že na mě stejně přijde řada, a takhle se nabízela možnost chránit rodiče. Jel jsem s prvním transportem AK 1. To byli samí inženýři, technici, truhláři. Bylo nutno přestavět elektrické rozvody, vodovody, kanalizaci atd., budované pro osm tisíc osob, tak, aby sloužily šedesáti tisícům. Celkem nás tam jelo 342, samí špecialisti a dva kuchaři, já a Pepík Schwarz, který si později změnil jméno na Švehla. Přišli jsme do Sudetských kasáren, zavřela se vrata a lagerkommandant Seidl nám odrecitoval všechny zákazy. Toho, co se mohlo dělat, zbylo pramálo. Teprve tehdy jsme si uvědomili, že jsme vězni.

Jak jste začal s kuchyní?

Hned. V Sudetských kasárnách byly dvě kuchyně v přízemí. Byly zanedbané a špinavé a já musel najít dobrovolníky z AK 1: když skončili s prací, pomohli mi uklízet a opravovat. Dělali to ochotně, bylo dobré mít vztahy ke kuchyni. Šest dní po nás už přijel transport tisíce lidí, dva tři dny nato další. To mi ulehčilo práci, protože přijela spousta žen. Neuměly sice vyvařovat pro tisíce, to jsem neuměl ani já, ale věděly, jak zacházet s potravinami, a to už byla pomoc. A tak jsme začali vyvařovat.

Řekl byste něco o kuchařích, o vaření a surovinách, které jste měli k dispozici?

Šéfkuchaři zodpovědní za kuchyň byli většinou řezníci, nejlíp se k tomu hodili. Vzpomínám třeba na Waltra a Fritze Zentnerovy z Karlových Varů, bratry Rablovy, Frantu Taussiga. K dispozici byla mouka, trocha cukru, jáhly, margarín, místo kávy melta. Polévky se dělaly z prášku, bylo to něco umělého, jmenovalo se to čočková polévka, bylo to šedivé, dalo se to jíst, ale nebylo to nic fajnšmekrovýho.

Měli jste někdy maso?

Když v okolí umřel kůň. V řeznictví naproti L408 (teď je tam autoopravna) postavili mašinu na mletí masa. Šéf řeznictví se jmenoval Bohouš Benda, míval v Praze v tržnici obchod, taky tam byl Petr Hecht. Když dopravili koně do Terezína, tak aby se mohl nejlíp rozdělit, umlelo se maso nahrubo a dělal se guláš: když byl kůň velký, bylo víc masa, z malého bylo víc omáčky.

Nezáviděli vám, že si v kuchyni můžete něco vzít navíc, dosyta se najíst?

Každý, kdo pracoval, měl výhody. Každý, kdo mohl, pomáhal rodině. Brát na výměnný obchod ale nebylo správné. Stávalo se, že z kuchyně zmizelo jídlo, hlavně knedlíky, věci, které se daly lehko vynést.

Byly nějaké zvláštní příděly?

Děti dostávaly větší příděly těch potravin, které se pro ně hodily, větší příděly měli i těžce pracující. Později se otevřela kinderküche a diätküche, kde se podle možnosti bralo ohled na zvláštní potřeby.

Chodil jste na terezínská divadelní představení?

Na to jsem neměl čas. Viděl jsem ale některé inscenace Karla Švenka.

Stýkal jste se s malíři, kteří bydleli v Magdeburských kasárnách. Věděl jste, že tajně dokumentují život v ghettu?

Malíři dělali ve dne v technické kanceláři plány pro inženýry a propagační plakáty pro Němce. Pohledy na skutečný život v Terezíně kreslili v noci. Pracovali neoficiálně na dvě směny, a tak jsem jim nosil trochu extra jídla. Pamatuji hlavně na Haase a Frittu.

V Terezíně jste se hodně přátelil s dirigentem Rafaelem Schächterem. Jak jste se seznámili?

Protože i skladatelé měli ve dne přidělenou práci a v noci seděli a skládali, vždycky jsem trochu jídla dirigoval jejich směrem. Tím jsme se s Rafim sblížili. Navíc jsme pořád spolu bydleli - až do konce. Rafi přišel do Terezína na začátku prosince 1941. Nikdo o něm moc nevěděl, jen že hrál u E. F. Buriana, že dirigoval pěvecké sbory a vyučoval piano. Pro mě byl však něco jako psycholog. Vycítil, že za zavřenými branami se může vyvinout žalářská mentalita, a chtěl zabránit tomu, aby lidi té náladě, tomu otupění podlehli. A tak večer po práci svolával lidi v Sudetech dohromady a začal s nimi zpívat český vlastenecký písně.

On vždycky směřoval výš a výš. Byl to ohromně milý, přívětivý člověk, ale když si sedl ke klavíru, stal se z něj tyran. Šeptat se nesmělo, když viděl, že někdo kouká jinam, než do jeho očí, už na něj křikl.

Také jste zpíval?

Samozřejmě. Všichni se toho chtěli účastnit. Můj problém byl, že jsem zpíval celou oktávu pod druhým basem, ale ve sboru se to ukrylo. Připadalo mi, že si z té hodiny zpívání člověk odnášel něco s sebou. Posilnění nadějí. Lidi si řekli: za tři měsíce to skončí, a díky tomu to nějak vydrželi. Když tři měsíce přešly, stanovili si nové tři.

Řekl jsem už, že brány kasáren byly zavřený a nesmělo se do města. Nevím, jak to Schächter dělal, ale najednou se objevil v ženských kasárnách a začal zpívat se ženami. V červnu 1942 byl poslední z původních obyvatel Terezína vystěhován a brány kasáren se otevřely. Po celodenní práci mohli lidi ven, muži a ženy se směli scházet. A Schächter začal ve sklepě L410 nacvičovat Prodanou nevěstu. Nikdo neměl noty, Rafi to předehrál, řekl text a lidi ho opakovali. Šlo to dobře, většina z nás operu znala nazpaměť. V listopadu 1942 se v bývalé tělocvičně terezínské školy, kde byl dětský domov L 417, konala premiéra.

Z oper pak přišla na řadu Figarova svatba, v té už zpívali ve sboru i němečtí Židé. Provedl též Kouzelnou flétnu a Hubičku.

A slavné Verdiho Rekviem?

Schächter se rozhodl Verdiho nastudovat v únoru 1943, kdy se zastavily transporty do Polska a všichni se pochopitelně radovali. V Terezíně proti Rekviem vznikl velký odpor - všichni vědci, rabíni, muzikologové i Altestenrat mu říkali, proč studovat v židovském ghettu s židovskými zpěváky katolickou mši za mrtvé, když existují díla téže úrovně s židovským tématem, která nemohou být v okupované Evropě hrána a tady je jediná možnost, kde by to šlo?

Řekl vám, proč chce Verdiho hrát?

Chtěl to, co nemůže říct Němcům německy do tváře, zazpívat latinsky. Ve třech větách Rekviem je hrozba v tomto smyslu: Až bude Nejvyšší soudce soudit, žádný hříšník mu neunikne. To chtěl Němcům říct. A přes všechny protesty do toho šel: v červenci 1943 skončil s Hubičkou a začal zkoušet Rekviem. Měl jedinou partituru, učil stopadesátičlenný sbor latinsky, přeložil nám to, abychom věděli, co se zpívá, pak předehrával a nacvičoval - nejprve soprány, pak alty, pak mužské hlasy. Se sólisty neměl velký problém, byli to vynikající profesionálové z pražské a vídeňské opery, trápil se spíš se sborem. Zkoušky trvaly šest týdnů a koncem srpna 1943 vypukly fámy, že bude další transport. Ti, co zpívali, chtěli, aby se uskutečnilo alespoň jediné představení, aby všechna ta práce nepřišla nazmar. Schächter nesouhlasil, nebylo to ještě k jeho úrovni.

Ale když se pak vědělo, že 6. září půjde do transportu pět tisíc lidí, bylo jasné, že ztratí velkou část sboru. Nemohl odolat a udělal představení pro členy sboru a jejich rodiny. Když transport odjel, zbyla nás asi polovina. Smutná ironie byla v tom, že to byl transport, který Němci drželi půl roku v rodinném táboře v Osvětimi. Později se přišlo na to, že během té doby vyjednávali s Angličany o výměně německých vojenských zajatců za těch pět tisíc Židů. Když to nevyšlo, tak je za jednu noci všechny zplynovali. Takže ti lidé si před odjezdem z ghetta zpívali vlastní rekviem.

Rafi přijal nové zpěváky a začal s nimi znovu. V lednu 1944 byla premiéra za účasti Altestenratu. Mezitím však sbor ještě jednou ztratil značné množství členů a Rafi celou proceduru opakoval. Konalo se celkem patnáct představení a pokaždé se sbor zmenšil. V červnu 1944 přišel rozkaz, že velitel ghetta chce jedno představení pro vysoké úředníky SS a pro členy Mezinárodního Červeného kříže, kteří byli v Terezíně na inspekci. Schächter, kterému zůstalo jen šedesát zpěváků, už chtěl s představením skončit, ale představa, že bude mít Němce přímo před sebou a bude jim moci říci, co tolik chtěl, že jim to , ho znovu povzbudila. Představení se konalo v sokolovně. Rafiho sen se uskutečnil. Jenže všichni ti Němci věděli, co nás čeká. My ne.

S komisí Mezinárodního červeného kříže (MČK) byl v Terezíně i Švýcar dr. M. Rossel z Ženevy, který byl z Terezína nadšený. A ani po válce svůj názor nerevidoval.

To je zajímavá věc. V Bostonu jsem v 70. letech pomáhal jednomu profesorovi z Harvardu, který chtěl napsat knihu o MČK, a já mu z němčiny a francouzštiny překládal materiály ze Švýcarska. Ten zjistil, že Rossel měl filiálky své továrny na hliník i v Rakousku a Německu, kde zaměstnával vězně z koncentračních táborů! Takže už chápu, proč byl z Terezína tak nadšený, on nemohl být objektivní...

Kdy jste odešel z Terezína?

V září 1944 jsem byl deportován do Osvětimi, ohlásil jsem se jako svářeč a poslali mě do Gleiwitzu opravovat vagony. Pepík Schwarz se přihlásil jako kuchař a dostal se do SS kuchyně. Choval se ohromně: když jsme se v ráno v půl páté ploužili kolem té kuchyně, vždycky nám hodil něco k jídlu. Mnohým zachránil život.

Přesto jsem pak na pochodu smrti neměl už sílu jít a v noci v lese jsem utekl. Podařilo se mi dostat do Blechhammeru, který byl osvobozený už v lednu 1945. S devíti jinými bývalými vězni jsme se usadili v baráku anglických vojenských zajatců, kde byly teplé uniformy, boty a toaletní papír, který se ukázal být velmi důležitým. Z blízké vesnice utekli všichni před Rusy a nechali tam spoustu jídla. Moje kuchařská znalost přišla zase vhod. Vyvařovali jsme tak, že jsem za šest týdnů přibral 36 kg. A o tom, jak jsme vařili, svědčí i fakt, že Michael Rehfisch, který mi pomáhal, se tu naučil dost na to, aby po přistěhování do Izraele dostal místo kuchaře v hotelu. Měli jsme dalších šest týdnů na cestu domů přes Ukrajinu, Maďarsko, Slovensko. Do Prahy jsme došli 10. května.

Jaké to bylo?

Nejdřív jsem hledal rodiče. Nevím, jak to Schliesser udělal, ale přestože jsme oba jeli do Osvětimi, táta s mámou zůstali v Terezíně. V letech 1947-48 jsem pracoval ve Švýcarech, abych si rozšířil kuchařský obzor. Koncem roku 1948 jsem se vrátil s podmínkou, že zůstanu, jen dokud budou otevřené hranice. V listopadu 1949 jsem se oženil a hranice se zavřely. O rok později jsme odešli ilegálně do Izraele. Tam jsem brzy přešel na management restaurací a zůstal při tom i v USA. V roce 1985 se uskutečnil můj sen, mít prvotřídní restauraci. Máme dva syny a čtyři vnoučata, ti mně nahrazují ztracenou rodinu.

A stále pracuji na udržení památky Rafiho Schächtera, založil jsem stipendium s jeho jménem. Hodně na něho vzpomínám. Skladatelé po sobě zanechali skladby, ale on žije jen v paměti těch, kdo s ním zpívali a kdo mu naslouchali - a těch je každým dnem míň. Proto často mluvím na školách a univerzitách nejen o svém životě v kontextu holocaustu, ale i na téma Hudba jako nástroj odporu.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.