Antisemitská literatura v době nacistické okupace

Poměrně nejznámější osobou z okruhu antisemitů byl již za první republiky Karel Rélink (1890-1945), autor lidových próz (28. pluk Pražské děti. Osmadvacátníci, veselí kluci ve válečné vichřici, 1932) a anekdotických vzpomínek na malířskou akademii ze začátku století Pražská bohéma (1932, 2. rozšíř. vyd. 1944), kreslíř (k některým portrétům T. G. Masaryka nebo zednáře Alfonse Muchy se ovšem později neznal), karikaturista mnichovského střihu (příspěvky v Humoristických listech, Švandovi dudákovi aj.), ilustrátor knih Popelky Biliánové, Felixe Háje aj. Tuctový umělec upoutal pozornost ve dvacátých letech svými antisemitskými obrazy, které ovšem zastínily jeho vlastenecké žánrové a historické výjevy (dvacet sedm barevných reprodukcí Utrpení českého vojáka v poli, 1922). Za protektorátu se tento známý akademický natěrač, jak byl kdysi přiléhavě pojmenován v Durychově Rozmachu, stal vzorem umělců Nové Evropy. Nicméně veřejnost Rélinka dlouho ignorovala. Téměř žádný ohlas neměl jeho cyklus zobrazující staré Slovany v intencích Rukopisů. Marně byla také propagována výstava Rélinkových obrazů a dokumentů (seznam zednářských lóží aj.) Žid - nepřítel lidstva, uspořádaná 1939 a 1940 v Praze a v řadě dalších měst. Teprve slavnostní vernisáž Židobolševismus - nepřítel lidstva a jiné obrazy (Praha, březen 1942) dodala oficiální posvěcení těmto obscénním kýčům, z nichž mnohé si odbyly premiéru na výstavě Spása světa - Svobodné zednářství - Rudý teror v Norimberku roku 1935. Byly organizovány hromadné prohlídky, aby se pracující poučili o židovské zločinnosti a světovém nebezpečí. Rélink měl blízké styky s německými antisemity a nijak neskrýval svůj obdiv k Adolfu Hitlerovi, jehož portrét zdobil výstavní expozici, která představovala skutečně vyvrcholení Rélinkova celoživotního díla. Obraz V Tvých šlépejích, svatý Václave (nad svatozáří namaloval Rélink hákový kříž!) přijal Hitler - jako jediné české dílo - do svého majetku. Již ve dvacátých letech vznikl Rélinkův cyklus alegorických kreseb a maleb, jejichž témata byla čerpána ze spisů Augusta Rohlinga a podobných badatelů. Mnohdy šlo o ilustrace antisemitských tezí. Své kresby vydával Rélink také v knižní podobě. Zrcadlo Židů. Žid podle Talmudu (1925, teprve 1933 byla kniha zabavena, 2. vyd. s názvem Židovské zrcadlo, 1939, německé vydání 1926). Podobné provenience byly také úvahy z deníku pravého humanisty s dvaceti celostrannými kresbami Spása světa (1926). Zmatený text, jakási směsice anekdot, vulgárních parodií, obscénních historek, musel ovšem také obsahovat útok proti kabalisticko-kubisticky bolševickému umění. Do politického světa se Rélink vypravil ve dvou publikacích. Ve veršované hře pro loutková divadla Nenažranski, ministr humanista-filistr čili Kdo do tebe tvrdou palicí - ty na něho měkkou (ministerskou) stolicí (1926), pamfletu proti ministru zahraničí Edvardu Benešovi, a v sebraných článcích, verších a kresbách, původně publikovaných ve fašistických listech - Vývin židomarxisty (1938). Rélinkův křečovitý triviální humor byl odmítán i v bulvárních humoristických listech. Nacistická okupace pro Rélinka představovala jakousi satisfakci za dosavadní úsilí. Podobně jako další zneuznaní využil Rélink protektorátního režimu k zesíleným útokům proti představitelům moderních ismů, těmto travičům svěžího pramene národní kultury. Patologickou nenávistí pronásledoval zejména spolek Mánes, který zaštiťoval křovácké internacionální škváry a la Filla, Štyrský, Toyen, Hoffmeister, včetně gutfreundovské plísně. Ale seznam umělců, které Rélink denuncoval, byl značně delší: Blažíček, Muzika, Obrovský, Špála ad. ad. V květnu 1945 spáchal Rélink sebevraždu.

Zneuznaní umělci

Rélink nebyl sám, kdo využil nacistické přízně. V okruhu antisemitů se často vyskytovali zneuznaní umělci, ambiciózní grafomani, kteří se dívali s neskrývanou nenávistí na moderní tvorbu, nedostupnou pro jejich chápání. Hitlerovo tažení proti zvrhlému židovskému umění utvrzovalo tyto outsidery v představě, že příčina jejich neúspěchu spočívá v židovském spiknutí a v demokratických institucích. Jejich tuctové práce se proto pohybovaly na okraji literární a dramatické tvorby, bez jakékoli pozornosti kritiky. Proto se autoři větších dramatických prací museli spokojit s kabaretními výstupy, aktovkami, žertovnými scénkami (například J. Opluštil, který se v protektorátu etabloval jako autor rozhlasových skečů). Básníci posléze utkvěli na agitačním veršování (Erjé, tj. Josef Reiter, Jindra Cink) a pokusy o prózu (rományRudolfa Nováka, Václava Košáka) raději vyměnili za publicistiku. Někteří, jako Bernard Kurka, se pokoušeli o úspěch ve všech žánrech, aniž byli příliš bráni na vědomí. Jen výjimečně se v době okupace mezi těmito řemeslníky objevili autoři hodnotnějších děl. Antisemitismus byl jen složkou, která měla jejich dílo vynést na výsluní režimu. Hlavním útočištěm antisemitských románů se staly sešitové edice - Večery pod lampou, Čtení pro ženy, Romány do kapsy. Fabulační stereotypy byly v této oblasti jedním ze základních požadavků. Čtenářstvo očekávalo transparentnost příběhu. Základní rozvržení spočívalo v ostře kontrastních postavách a prostředí. Na jedné straně jsou poctiví, nicméně naivní árijští lidé, chudé, nezkušené dívky, čestní, neprávem obvinění mladíci, na druhé straně lstiví, vilní, smyslní, chlípní Židé, usilující o demoralizaci a zničení hloupého gojského plemene. Lidé čistí jako studánka se tyčí proti jidášské tváři (touze slimáka poskvrnit růži). Novinář z agrárního Večera, později redaktor Vlajky Julius Pachmayer (1890-1947) v próze Mor (Večery pod lampou, sv. 118, 1942) předvedl příběh Salomona Grüsse a jeho dcery, sladké Štefy, kteří sáli z vesnice všechnu mízu a krev po dlouhá léta. Oproti tradici podobných historek je nový pouze závěr - přišla nová Evropa a Žid zmizel neznámo kam. Příležitost si nemohl nechat ujít známý grafoman Vlaďa Zíka (vl. jm. Vladimír Watzke, 1900-1971), který dokázal během jednoho roku vydat několik desítek próz. Také on zakončil román Novou cestou (Večery pod lampou, sv. 125, 1942) oznámením, že Žid byl odvezen neznámo kam. Díky tomu celý kraj zpíval sladkou a přece silnou píseň selské práce. Edward Pachmayer (1895-1967) v próze Zednáři Zlaté růže (Večery pod lampou, 162, 1944) přesunul tradiční schéma do továrního prostředí. Továrník, člen zednářské lóže, dirigované židy, přijímá od ní rozkazy, aby nejprve rozšiřoval armádu nezaměstnaných a po 15. březnu sabotoval výrobu. Dělníci ovšem pochopili, že nastává nová a lepší budoucnost, zednáře odstranili a továrna se rozjela s rachotem strojů k dílu pro Novou Evropu. Lenka Hořicová v románu Nový život (Večery..., sv. 134, 1942) osnovala příběh vítězství prostých lidí nad dvěma generacemi zhýralého plemene. Několik opusů vydal J. K. Bernardský (vl. jm. Bernard Kurka, 1894-1944) v sešitech Románů do kapsy, Večerů pod lampou i samostatně (příběh Hřích Evy Šimkové, 1944, končí arizací bankovního domu; vyprávění Na křižovatce citů, 1942, má za téma prozření českého prostého člověka, který byl dezorientován židovskou propagandou; sci-fi Zlaté jařmo, 1943, uvádí na scénu Abrahama, který nezná výčitek svědomí). Horlivým autorem byl František Paul, který napsal pro Romány do kapsy pět příběhů z mezinárodního prostřední pašeráků opia a kokainu, kde se to hemží zločineckými tlupami, v jejichž pozadí jsou židovské stvůry (Navštívenka smrti, 1942, Osudná noc markýze Theodora, 1943, Senzační inzerát, 1943, Zkáza letadla, 1943). Horlivým autorem snadno fabulovaných historek byl také Jan Janů (Horší než jed, Žába na prameni, Vlčí plemeno, Zelený pavilon, Čtení pro ženy, sv. 150, 155, 161 a 166), první je o statečném mlynáři a židovském obchodníkovi, druhá o majiteli vinárny a ubohé Lidce, která uvěřila falešným slibům, třetí o lichváři, neštítícím se ani vraždy, čtvrtá o zhýralém doktorovi, který omámil Miladino srdce i smysly. Opatrněji se této módní tematiky dotkl Bob Hurikán (vl. jm. Josef Peterka, 1907-1965) v próze Petr Klen (Večery pod lampou, sv. 132, 1942). K charakteristice fyziognomie světáka a chlípníka Strassera použil klišé, jež bylo nezbytnou součástí antisemitské literatury. Příběh o poživačníkovi, který rozkládá mravně a hospodářsky nádherný kraj ještě nádhernější vlasti, byl jednoznačně interpretován (například ve Vlajce) v rámci antisemitské literatury. Všechny jmenované autory sešitových edic předstihli manželé Innemannovi, autoři prózy o osudu arijské dívky v roce 1938-1939 Prokletá rasa (Arijský boj 1940). Svatopluk Innemann (1896-1945) režíroval desítky českých filmů němé i zvukové éry (Venoušek a Stázička, 1922, Švejk v ruském zajetí, 1926, Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1929, Třetí rota, 1931, Muži v ofsajdu, 1931, Před maturitou, 1932 ad.), jeho manželka, agentka gestapa Zdena Kafková (1896-1960) patřila s Anny Ondrákovou k nejpopulárnějším star němého filmu (viz též její knihu rozmarných fejetonů Pozor, až tlesknu, jedem!, 1932). Prokletá rasa představuje modelový text (historka nezkušené dívky, zneužité Židem, dokonalým ztělesněním ďábla), který se stal jakýmsi vzorem pro protektorátní antisemitský příběh.

(Otištěná ukázka je převzata ze stejnojmenné studie Jiřího Brabce, pojednávající o projevech antisemitismu u českých novinářů, publicistů i spisovatelů. Spolu s řadou textových a obrazových příloh je text v úplnosti otištěn v časopise Revolver Revue č. 50.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.