Skrze mé židovství

Imre Kertész získal Nobelovu cenu za literaturu

Jako častokrát, byla i letošní Nobelova cena za literaturu překvapením: získal ji - jako vůbec první maďarský spisovatel - budapešťský rodák Imre Kertész a převezme ji ve Stockholmu letos 6. prosince. Kertész se narodil v Budapešti 9. 11. 1929, jako mladík prošel Osvětimí a Buchenwaldem. Po návratu se živil jako novinář či autor her a muzikálů, ale také překládal přední evropské myslitele a spisovatele: Nietzscheho, Freuda, Wittgensteina, Canettiho aj. V polovině 50. let se odhodlal k vlastní tvorbě (posledním impulzem mu byl podle jeho slov zážitek revoluce v roce 1956). Pro svůj první román, jehož název se do češtiny překládá jako Člověk bez osudu (doslovný překlad by zněl: Bezosudovost - pod tímto názvem vyšel loni na Slovensku, lepší by asi bylo: Osudu zbavený), našel nakladatele až v roce 1975. Do literatury tak, se zpožděním, vstoupil jeden z nejvýznamnějších maďarských autorů poválečné doby.

Imre Kertész obdržel Nobelovu cenu za dílo, v němž staví křehkou zkušenost jedince proti barbarské svévoli historie, píše ve svém zdůvodnění Švédská královská akademie, která cenu uděluje. Ve svých knihách zkoumá možnosti života a myšlení jedince v období, kdy je člověk zcela podřízen společenským silám. Neustále se vrací ke klíčové životní zkušenosti: k času, který strávil v Osvětimi, kam byl jako patnáctiletý chlapec deportován. Pro Kertésze není Osvětim něčím výjimečným, co jako cizí těleso ční mimo normální dějiny západní Evropy. Je nejhlubší pravdou o degradaci člověka v moderním světě.

Kertészův první román Člověk bez osudu líčí příběh mladíka, který je zatčen a odvezen do koncentračního tábora; dokáže se podřídit podmínkám a přežije.

Člověk bez osudu

Skutečnost tábora je v knize brána jako cosi běžného, jako všední existence, jež se ničím neliší od normálu, jako svět, v němž panují nemilosrdné podmínky, ale jsou tu i chvíle štěstí. Mladík hledí na události kolem jako dítě, úplně je nechápe, ale současně se kvůli nim nijak neznepokojuje. Šokující věrohodnost takového líčení pramení právě z naprosté nepřítomnosti jakéhokoli morálního rozhořčení či metafyzického protestu. - Účinek tohoto Kertészova triku je přímo šokující, napsal přední český hungarista prof. Petr Rákos, sám bývalý osvětimský vězeň (k jeho úmrtí viz Rch 10/2002). Nic z hrůz lágru nezůstane čtenáři odepřeno, zato je vše umocněno objevem nebetyčně naivního dítěte: dobro v našem světě je nepochopitelnou a nezdůvodnitelnou anomálií, zato zlo nepotřebuje výkladu. Lágr není děsivý, je prostě samozřejmý.

Autor sám o svém prvním románu říká: Chtěl jsem vylíčit proces a následky totalitní moci právě prizmatem stavu bezosudovosti. Když nacistický, komunistický či kterýkoli jiný teror nabývá na dynamičnosti a události začnou akcelerovat, dochází k hromadnému zasahování do lidských osudů a vědomí postižených jedinců je degradováno na takřka infantilní úroveň.

Romány, které následovaly po Člověku bez osudu - Fiasko (1988) a Kadiš za nenarozené dítě (1990), bychom mohli charakterizovat jako komentáře a dodatky ke Kertészovu klíčovému dílu a tvoří další díly jakési volné trilogie. V románu Fiasko líčí pocity stárnoucího autora, který čeká, že mu nakladatel odmítne vydat životní knihu - text o Osvětimi. Autor tráví dny tím, že píše současný román ve stylu Franze Kafky, klaustrofobický obraz socialistické východní Evropy. Nakonec se dozví, že kniha o Osvětimi přece jen vyjde; nedokáže se však radovat z úspěchu, cítí jen prázdnotu.

Román Kadiš za nenarozené dítě (1990) je nepřetržitý proud úvah a vzpomínek na dětství a koncentrační tábory. Hlavním motivem knihy je radikální odmítnutí možnosti zplodit dítě, v němž by jen pokračoval osud nevyžádaného a stále ohroženého židovství.

Kertészův postoj k židovství je zajímavý. Vnímá ho jako pojem, označení, které mu dali nepřátelé; díky němu však dostává možnost dobrat se nejhlubšího poznání lidskosti a doby, v níž žije.

Tento Kertészův vztah charakterizoval P. Rákos v doslovu k dílu Kadiš za nenarozené dítě: Drasticky konfrontován se svým židovstvím zahlédl zároveň za mystickou ozvláštněností původu a údělu cosi obecnějšího a hlubšího - problém univerzálně lidský... S faktem svého židovství se smířil, nic míň, nic víc; ví, ba dokonce doufá, že tím pobouří židovské i nežidovské antisemity... nedokážu své židovství využít jinak než jako krajně nepříjemný a hlavně nepříliš pochopitelný stav věcí, který je navíc čas od času i životu nebezpečný. A proto z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jednoho hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce za mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze mé židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?

Holocaust je všudypřítomný

Holocaust je podle Kertésze evropský stav, který dosud nedozněl. Je všudypřítomný. Osvětim jsme dosud nevstřebali. Hungaristka Lucie Szymanowská soudí, že autor skutečnost, že přežil Osvětim, nepovažuje za vítězství či zásluhu, ani za prohru či hřích. Má ji za daný fakt, z nějž plyne jen povinnost neustálé reflexe, bez ambice dosáhnout cíle... Kertészova zdánlivě negativní univerzalita vede jeho dílo krutou a neúprosnou cestou ke katarzi. Uznáme-li, že zlo je univerzální, nezbude než se mu postavit vždy, v každém dějinném okamžiku...

Šíři svých intelektuálních schopností prokazuje Kertész i v dalších textech: ve sbírce povídek Anglický prapor (1991); souboru črt a poznámek z posledních třiceti let, který vyšel s názvem Galejníkův deník (1992); svazku tří studií Holocaust jako kultura (1993); sbírce próz z let 1991-95 Kdosi jiný (1997) a studii Vyhoštěný jazyk (2001). Imre Kertész získal řadu význačných literárních cen: Cenu Georga Söröse za dosavadní životní dílo (1992); Lipskou knižní cenu za přínos evropskému porozumění (1997); cenu Welt-Literaturpreis; rakouskou Herderovu cenu (2000 - spolu s Milanem Kunderou). Jeho díla vycházejí v desítkách překladů. Česky zatím vyšel jen román Kadiš za nenarozené dítě v překladu Dany Gálové.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.