Zmrtvýchvstání se už odehrálo

Rozhovor s Jürgenem Serkem, autorem knihy Böhmische Dörfer

Jürgen Serke (narozen roku 1938 v Landsbergu) pracoval dlouhá léta jako novinář, mj. v časopisu Stern, kde si získal jméno jako autor nové formy literární reportáže. Tématu literatury je věnována i většina jeho knih: Spálení spisovatelé(1977), Nový exil - Zatracení spisovatelé (1982), Doma v exilu. Spisovatelé, kteří z vlastní vůle zůstali v NDR (1998) aj. Jeho neznámější dílo Böhmische Dörfer (1987) vyšlo v minulých dnech i česky.

Ovlivnil vaše pozdější rozhodnutí věnovat se literatuře vyhnané z obecného povědomí fakt, že vaše rodina byla po 2. světové válce vyhnána z domova?

Pro mě to nebylo trauma, bylo mi teprve sedm. Pro celý můj další vývoj bylo daleko důležitější něco jiného: když mi bylo patnáct, přestěhovali jsme se k Trevíru, do silně katolické oblasti. Do té doby pro mne nehrálo žádnou roli, že jsem evangelík. Tady jsem najednou zažil, že jsem jiný. Pro tamější evangelickou církev, diasporu, to nic neznamenalo, byli to patolízalové, kteří se přizpůsobili. Ale to jsem nechtěl. Tehdy se probudil můj odbojný duch. Kdybych zůstal v nějakém pro mne klidnějším kraji, stal bych se asi notářem, zabýval bych se advokacií nebo něčím podobně přehledným. Určitě bych se ale nestal tím, čím později.

V 60. letech se v jedné části Německa začali důsledněji vypořádávat s dědictvím nacismu (osvětimský proces, studentská revolta v roce 1968), zatímco druhá část země upevňovala komunistickou diktaturu (berlínská zeď, účast na potlačení pražského jara). Který z těchto procesů se vás více dotýkal?

Nelze říct, že by se mě dotýkal jeden víc než druhý. Ale naprosto zásadní zkušeností pro mne byl velký osvětimský proces na konci 60. let. Zažil jsem ho jako novinář po celou dobu a bylo to pro mne hrozné. Mimo jiné proto, že svědkové - oběti nacistů - při procesu trpěli. Obhajoba může svědky pěkně přimáčknout, zmást a přimět k tomu, že líčí rozdílné verze. Viděl jsem, jak je možno v právním státě zařídit, aby zločinci nebyli usvědčeni. Přitom všichni věděli, že oběti mají vlastně pravdu. Tato zkušenost byla nesmírně podstatná i pro to, co se událo v roce 1967 a 1968. V těch letech u nás probíhala studentská revolta, která v sobě nesla obrovské socialistické zanícení (které jsem ostatně sdílel), ale měla i jinou velmi důležitou funkci. Konečně odkryla celé to pokrytectví ve staré Spolkové republice Německo, které zakrývalo nacistickou minulost. To bylo pro nás osvobození. A pak přišlo pražské jaro.

Pražské jaro jste zažil velice zblízka a od prvních chvil: do Prahy jste přijel poprvé v létě 1967 s Egonem Bahrem, abyste sledoval prvopočátky pozdější Brandtovy Ostpolitik. Jak na vás atmosféra té doby působila?

Neuvěřitelně. Pro levicově orientované lidi to byla naděje. Byl jsem velmi mladý, velmi zvědavý a pracoval jsem jako hlavní reportér UPI pro střední Evropu. Přišel jsem do Čech a ocitl se rovnou v tom kotli emocí po IV. sjezdu spisovatelů.

Počátky vašeho putování opuštěnou literární krajinou je tedy možné hledat už v této době?

Tehdy jsem ještě nevěděl, že budu takhle psát. Impuls přišel o něco později, když začali z Československa emigrovat spisovatelé. Některé jsem znal z doby pražského jara. Pro mne osobně nejdůležitější byla setkání s Milanem Kunderou a Jiřím Grušou. S Kunderou jsem diskutoval několikrát v Paříži, s Grušou mluvím neustále. Kundera byl komunista, zcela přesvědčený, od začátku, a později se politicky orientoval úplně jiným směrem, ideologické odvrhl. Gruša komunistou nikdy nebyl, nic odvrhovat nemusel, byl pěkně zarytý katolík, ale takového toho böhmisch druhu. V tvorbě obou bylo zřejmé, z čeho vycházejí, jaký je jejich vztah k české literatuře, a také k některým osobnostem z okruhu německy píšících autorů z českomoravského prostoru. Grušův vztah k Rilkovi, Kunderův k Musilovi a Kafkovi... Právě rozhovory s těmito dvěma spisovateli mne dovedly ke knize Böhmische Dörfer. Symbolický význam pak najednou získal i osud jedné fotografie, na níž jsem poblíž Dubčeka. Později cenzoři z fotky Dubčeka odstranili a ze mě tam zbyla jen polovina. Stojím tu tedy v autentických českých dějinách, a pak také v dějinách zfalšovaných...

První kapitola vaší knihy se jmenuje Evropa zemřela v Praze. Jakou Evropu máte na mysli?

Tímto názvem kapitoly je kromě jiného vyjádřeno, že Evropa v Praze přišla na svět. Mám na mysli Jana Husa a linii vedoucí od jeho upálení přes Kalvína až po dnešní kalvínskou podobu demokratického západního světa. Evropa a západní civilizace vůbec se zrodila v Praze. A to bylo svévolně zničeno. Ne až v roce 1945 - došlo k tomu postupně, ve více krocích. Tvrdím, že c. a k. monarchie, tolik zatracovaná a vysmívaná, byla něco neuvěřitelného. Dříve jsem nechápal politický postoj Josepha Rotha, ale měl úplnou pravdu. Fatální chybou bylo, že šlo o dvojmonarchii, a ne o trojmonarchii. Česká oblast tam měla mít své místo.

V Masarykově představě byla republika Rakouskem v malém, to mě fascinovalo. Že mohou různé národy mezi sebou mluvit, hádat se a ve sporu se dál rozvíjet a růst - to byla fascinující představa. Pak přišli nacisté a s nimi v roce 1938 první zničení, a v roce 1945 pak druhé. To druhé bylo dobrovolné, pokud jde o Čechy: vždyť s tím systémem souhlasili.

I Francouzi měli možnost vyhnat po první světové válce německy mluvící Alsasany za Rýn. A Italové obyvatele Jižního Tyrolska do Rakouska taky nevyhnali.

Myslíte, že Italové či Francouzi měli důvod vnímat Alsasany či Tyrolany podobně jako Češi sudetské Němce?

To bych netvrdil, ale vyhnání to nevysvětluje. Je třeba mít povědomí o kultuře. Dřív jsme měli takové jazykové okraje: když třeba člověk jel do Československa, překročil hranici, ale pořád se ještě mluvilo německy. Pak postupně přišlo české území. Nebo jste jel do Polska, přišlo se nejdřív do Slezska, to bylo ještě německé, a pak to pomalu ubývalo. Jeden jazykový okraj existuje ještě dnes mezi Německem a Francií. Je úžasný právě v tom kulturním propojení: jedete přes hranice, s Alsasany se sice sotva pobavíte, chvíli to trvá, než poznáte, že mluví německy, ale je to tady, existuje to.

Italové a Francouzi měli kulturní suverenitu. Češi ji neměli. Teď jde o to, aby německou kulturní oblast, kterou vyhnali, opět přijali do svých dějin. Vždyť Němci v této zemi utvářeli Čechy a Češi zase Němce. Bylo to vzájemné působení.

Ve své knize představujete osudy a dílo téměř pěti desítek německy píšících autorů. Některým věnujete jednu až dvě stránky, jiným obsáhlejší esej. Podle čeho jste se rozhodoval?

Byla to především otázka exemplárních příběhů - ty líčím podrobně a dlouze. Neznamená to, že básníci, kteří dostali v mé knize méně místa, jsou horší spisovatelé.

Proč jste do knihy Böhmische Dörfer nezařadil nejznámější autory - Kafku, Rilka a Werfela?

Už od začátku bylo jasné, že tohle dělat nebudu. Nechtěl jsem psát znovu něco, co je všude. Existují experti na Kafku, kteří sedí celý život na teplém úřednickém místě a žijí z Kafky s právem na penzi celý život. Já nejsem typ, který žije jedním příběhem a dílem jednoho spisovatele. Podle mě člověk musí umět věci jednou opustit. A později se k nim třeba vrátit.

Látka, kterou ve své knize zpracováváte, bývá většinou předmětem bádání literárních historiků. Vy však o sobě tvrdíte, že historikem nejste.

Díky bohu! Já si literárních vědců vážím, ale oni chtějí v zásadě vysvětlit všechno z textu. Mně připadají strukturní analýzy hrozně nudné. Autor přece patří ke svému textu. A každý, komu se líbila nějaká kniha, dospěje ke zjištění, že by rád věděl něco o jejím autorovi. Jak žije, a žije vlastně vůbec to, co stojí v jeho knize? Z toho jsem při psaní vycházel.

Navíc autoři, o kterých jsem psal, se museli osvědčit v politických zkouškách, nemohli být prostě jen dobrými básníky a zároveň nemorálními lidmi. Těmto básníkům se člověk může za jejich postoje jenom poklonit. Dalo by se namítnout, že to byli Židé, a proto museli obstát. Mnozí z nich nechtěli věřit tomu, co se dělo, a dostali se do koncentračních táborů. Bránili se, bojovali, a to je další dimenze. A přitom psali velkou literaturu. To se děje jen velmi zřídka. Něco podobného se dělo i v literatuře, kterou psali čeští disidenti. Ti po roce 1968 také neohnuli záda. Řekli ne, a přitom nikdo z nich nevěděl, jestli se podaří něco takového vydržet. Podobný etický postoj sdíleli i německy píšící spisovatelé z Československa, kteří se museli bránit proti dvěma ideologiím - nejprve proti nacistické a potom proti komunistické.

Co podle vás ještě české německy píšící autory spojuje?

Česká německy psaná literatura se odlišuje od celé evropské moderny. Je v ní něco prastarého, co je založeno ve Starém zákoně. Sociální podmínky člověka je možné zlepšit a změnit, ale nikoli jeho charakter. Evropská literatura na začátku minulého století snila o tom, že změní člověka. Snila pak o tom ještě velmi dlouho. (Podobně jako politika u vás až do roku 1989 - ale to už nebyl sen, to byla noční můra.) Německy píšící autoři z českých zemí byli přesvědčeni, že charakter člověka není možné změnit - v tom je podle mne velikost jejich tvorby.

Jak se vám podařilo nashromáždit takové množství materiálu?

Bylo to něco jako mozaika nebo jako sněhová koule, když se začne kutálet: nejprve jsem se seznámil s někým, kdo mi řekl, že existuje někdo, kdo něco ví. Tenhle princip vede vždy dál, a tak se člověk dostane od jednoho ke druhému. V době, kdy jsem knihu psal, jsem ještě stihl potkat celou řadu lidí, kteří mohli něco říct. Všichni byli velmi, velmi staří. Potom tu samozřejmě byly archivní materiály, ale ty jsem musel nejdřív najít, neležely jenom na univerzitách nebo v archivech. Sehnat materiály bylo velmi obtížné. Navíc jsem nesměl do Československa. Mnoho knih jsem našel u lidí, které jsem navštívil, řadu mi jich věnovali. Jinou kapitolu představovaly fotografie: kvůli jedné portrétní fotografii Hanse Natonka jsem podnikl cestu do Buenos Aires... Knihy jsem sháněl v Německu, ale nejenom tam. Nacházel jsem je v krabicích s nejlevnějším artiklem v antikvariátech: byli to spisovatelé, kterým v antikvariátu nikdo nevěnoval pozornost, kterých si nikdo ani nepovšiml. Až dodnes není většina autorů, o nichž píši ve své knize, na trhu. Ale dostali se do katalogů antikvariátů (vždycky s odkazem Viz Serke, Böhmische Dörfer) a tam se dnes prodávají velmi draho.

S dílem německy píšících autorů z českých zemí se německé publikum může seznamovat i díky vaší edici Bücher der böhmischen Dörfer. Nezdá se vám, že se v dnešní Spolkové republice tito spisovatelé nedostali ze stínu Kafky, Werfela a Rilkeho a jejich dílo stále působí jako ona böhmische Dörfer, španělská vesnice?

Jistě. A působí tak nejen pro Němce, ale i pro Čechy. Představa, že tito autoři mohou dosáhnout vysoké náklady, je bláznivá. Ale literatura, kterou píší, posiluje odolnost vůči všemu, co míří proti demokracii. Okruh lidí, kteří čtou velkou literaturu, je v každé zemi malý. A postupem času vlastně stále menší. Ale tato menšina vždycky určuje, jestli se demokratický systém může udržet.

Jak byla vaše kniha v době vydání přijata v Československu?

Kuriózně. Neprodávala se, nebyla oficiálně přítomna. Ale byla tu: měli ji lidé režimu, i ti, kteří k režimu nepatřili. Existovaly dva okruhy, v nichž cirkulovala. Komunisté reagovali nejvýrazněji půl roku před tím, než se jejich režim zhroutil. Čtyři lidé z Akademie věd, kteří dostali očividně pokyn knihu strhat, tak učinili v Tvorbě. Reagoval i druhý okruh: Lumír Čivrný napsal recenzi do samizdatového časopisu Obsah, Milan Uhde propašoval svůj text do vídeňských Die Presse...

Jak byste si přál, aby byla přijímána teď?

Dnes jsem se setkal v České republice s mladými lidmi, kteří tu knihu přijali prostě jako příběh. Myslím, že tento přístup představuje šanci. Starší lidé žijí se svými starými zkušenostmi, se svými starými ranami, traumaty - a s těmi se nedá moc dělat. S ranami možná ano, ale když je člověk starý, není už schopen proměny. Rozhodující je, aby kniha narazila na publikum, které řekne: Proklatě, tohle mě zajímá! a bude se ptát, cože jsme to vlastně ztratili, a pokud jsme něco ztratili, jak to můžeme získat zpět. A nechápu to jako napravování věcí, nýbrž jako čistou, podstatnou chuť žít. Jak probíhá láska v Dodatečných radostech Ludwiga Windera? Nebo jak se hádají v Natonkových Dětech jednoho města"? A jak najednou zjišťuji, že to jsou moje vlastní pocity? Jenom takto je možno věci, které jsme ztratili, získat zpět. Ty příběhy mohou být jakkoli smutné, jakkoli strašné, ale je třeba je přijmout s radostí, s chutí číst. Myslím si, že to je základní předpoklad, bez něho není návrat možný.

Může tedy ta Evropa, která podle vás zemřela v Praze, znovu oživnout?

Už se stalo. Zmrtvýchvstání se už přeci odehrálo. A já pořád ještě věřím na neuvěřitelnou sílu kultury této země: mohl tu být motor oné Evropy. Někdy se ale ptám sám sebe, jestli si toho Češi vůbec všimli.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.