Místa, která mluví

Památník Terezín 1991-2001

V loňském roce uplynulo šedesát let od zahájení prvních transportů českých Židů do terezínského ghetta. Co lze po tak dlouhé době spatřit v Terezíně? Co se tu změnilo dvanáct let po pádu totalitního režimu, který neměl zájem jakkoli připomínat židovské oběti nacismu? Co čeká návštěvníky, kteří přijíždějí z nejrůznějších důvodů: jako pamětníci (a jejich blízcí), jako turisté, kteří se zajímají o historii šoa, nebo jako studenti a učitelé, kteří dobrovolně či povinně absolvují zdejší exkurze a semináře?

Ať z toho mají terezínští občané radost, nebo ne, tvář tereziánského města-pevnosti se od časů ghetta v podstatě nezměnila. Uvnitř barokního opevnění ani za hradbami nevyrostly žádné moderní budovy, dokonce ani obří nákupní střediska, domy v pravidelně naplánovaných ulicích mají oprýskané omítky, obchody nehýří reklamou a není tu vidět jediný billboard. Koruny stromů na náměstí jsou zastřiženy do stejného tvaru, jaký mají na obrazech Bedřicha Fritty. Bývalé ghetto ve městě připomínají na sklonku roku 2001 expozice umístěné v Muzeu ghetta a v bývalých Magdeburských kasárnách, obřadní síně, kolumbárium, márnice, krematorium na židovském hřbitově a rekonstruovaná modlitebna na jednom z dvorků terezínských domů. Součástí prohlídkového okruhu a administrativním sídlem Památníku Terezín je areál Malé pevnosti.

Muzeum ghetta

První stálá expozice byla v budově bývalého chlapeckého domova L 417 otevřena v říjnu 1991. O deset let později ji vystřídala nová instalace, jejíž scénář připravoval několik let kolektiv autorů pod vedením historika Vojtěcha Blodiga (návrh a realizace instalace je dílem pražského Ateliéru Ambra pod vedením architekta Jindřicha Santara). Nová koncepce se od původní výstavy v mnohém liší a lze říci, že většina změn je k lepšímu. Expozice je systematičtěji uspořádaná, je přehlednější, čitelnější, a tím i působivější.

V přízemním sále budovy je zřízena Pamětní síň terezínských dětí. Na stěny jsou umístěny velké desky s jmény zhruba osmi tisíc židovských dětí ve věku do 15 let, které zahynuly buď přímo v ghettu, nebo byly z Terezína deportovány do vyhlazovacích táborů. Nekonečné řady jmen dětí s daty narození mají na návštěvníka podobně silný emocionální účinek jako jména obětí šoa na zdech Pinkasovy synagogy v Praze; v místě, kde děti před šedesáti lety trávily poslední roky a měsíce svého života, je výsledný dojem snad ještě silnější.

Ze známých terezínských dětských kreseb je vytvořena rozměrná koláž umístěná na schodišti do prvního patra. Člověku, který zná kresby a koláže v originále či věrné kopii, bude možná vadit jejich zvětšená, zhrublá podoba zakomponovaná do jakési obří tapety, v níž se vytrácí křehkost a intimita jednotlivých obrázků.

Samotná expozice je umístěna v prvním patře. Začíná otáčivým válcem polepeným protižidovskými policejními vyhláškami a příkazy, strohými informacemi o nákupní době či úředních hodinách pro Židy. Dále sledujeme na jednotlivých panelech postup konečného řešení v protektorátu - od dobových materiálů a fotografií mapujících registraci Židů, nucenou emigraci, odebírání majetku, zákaz vzdělání a zaměstnání po kopie transportních listin do Terezína a dokumentů o zřízení a chodu ghetta. (Instalace v této části působí do jisté míry divadelně - v panelech s texty a exponáty jsou prořezané otvory ve tvaru oken a mříží, jimiž jsou vidět zvětšené fotografie terezínských ulic na stěnách místnosti.)

Přípravy na nacistickou genocidu Židů na území protektorátu jsou včleněny do evropského kontextu - na panelech nalezneme snímky z Německa, Slovenska a Maďarska, ale také z Dánska (loďka s židovskými uprchlíky, mířícími přes moře do bezpečí).

Panely a vitríny přibližují ve zkratce všední život v ghettu i zvláštní události ("zkrášlovací akci" a návštěvu delegace Mezinárodního červeného kříže), kulturní aktivity, podávají informace o počtu nemocných a zemřelých, o lékařské péči, o hospodářské produkci ghetta atd. Raporty Němcům psané terezínskou Radou starších či zprávy o činnosti jednotlivých oddělení vyžadované z propagandistických důvodů jsou vzorně svázané barevnými stužkami a opatřené pečlivě provedenými grafy. V popiskách k dokumentům však není nijak zvlášť zdůrazněna skutečnost, že terezínské vedení - a především jeho první starší Jakob Edelstein - se zpočátku snažili přesvědčit nacisty o prospěšnosti ghetta. Domnívali se, že pokud Němci nahlédnou, jak jsou Židé v Terezíně hospodářsky užiteční, už se jich nebudou chtít zbavovat v transportech na východ.

Fotografie z míst hromadného vraždění Židů, z polských ghett a z koncentračních a vyhlazovacích táborů tvoří spolu s mapami, na nichž jsou vyznačena místa genocidy, závěrečnou část expozice. Na rozměrné tabuli nalezneme výčet všech transportů do Terezína a z Terezína s označením míst, odkud a kam směřovaly; u každého transportu je vypsán počet deportovaných.

Je zřejmé, že nové koncepci prospěl dostatek času na přípravu a možnost využít větší množství dobových materiálů i autentických předmětů. Panely jsou přehledné, texty (v několika jazykových verzích včetně hebrejštiny) jsou formulované stručně a výstižně a udržují pozornost návštěvníka. Možná by bylo zajímavé umístit do expozice mapu s vyznačením míst, kam mohli Židé ve 30. letech emigrovat, s údaji o počtu lidí, jimž se podařilo se zachránit (a vyznačit země, které Židům vstup neumožnily). Čtenáře knihy Ruth Bondyové Jakob Edelstein (českou verzi vydalo počátkem prosince 2001 nakladatelství Sefer) může snad překvapit, že na žádném z panelů není zmínka o úsilí sionistických vychovatelů a pedagogů učinit z Terezína smysluplné místo, brát nedobrovolný pobyt jako přípravu na život v Palestině, nebo třeba jen stručná informace o ilegálních kontaktech ghetta s vnějším světem. V zásadě není zdůrazněn ani fakt, že Židé v terezínském ghettu o pravé povaze transportů na východ - až na výjimky, jimž ovšem nikdo nevěřil - nevěděli.

V prostoru je umístěno několik obrazovek, na nichž jsou z videozáznamu promítána svědectví pamětníků (natočených pro tuto expozici). Pohybujeme-li se v blízkosti panelů o kultuře v ghettu, slyšíme současně vyprávění pamětníka na stejné téma apod. Dobové dokumenty a videozáznamy vzpomínek jsou k vidění také v suterénu budovy v muzejním kinu.

K Muzeu ghetta přiléhá Park terezínských dětí, který byl (pod tímto názvem) otevřený před osmi lety. Ve střídmě a příjemně upraveném prostoru může návštěvník po návštěvě Muzea ghetta vydechnout. Uprostřed parku stojí socha dívky od současného italského umělce Emilia Greca. Terezínu ji věnovali obyvatelé šestadevadesáti severoitalských měst poté, co měli možnost zhlédnout výstavu obrázků terezínských dětí. Na zeď bývalého Domova L 417 byly před několika lety připevněny pamětní desky věnované pedagogům a vychovatelům v ghettu: jmenovitě Fredy Hirschovi, Ottle Davidové-Kafkové, malířce Friedl Dicker-Brandeisové, tajemnici Červeného kříže Luise Fischerové a všem, kdo v ghettu pečovali o děti".

Magdeburská kasárna

V rekonstruovaných Magdeburských kasárnách bylo před čtyřmi lety otevřeno Středisko setkávání při Vzdělávacím oddělení Památníku Terezín. Bývalá ubytovna vězňů (a sídlo židovské samosprávy ghetta) se tak stala místem, kam na půl dne, den nebo i na několik dní přijíždějí učitelé, žáci a studenti základních, středních a vysokých škol z celé republiky i ze zahraničí (především z Německa) a absolvují programy a semináře o Terezíně a jeho roli v nacistické genocidě českých a evropských Židů. Součástí programů je prohlídka areálů Památníku a stálých expozic s výkladem, dále přednášky, besedy s pamětníky a filmy; zájemci zde mohou studovat dokumenty k terezínské problematice. Konají se zde též speciální semináře pro učitele na téma, jak zařadit informace o šoa do školní výuky a jak vést žáky k tolerantnímu přístupu k menšinám.

V prvním patře si návštěvníci mohou prohlédnout stálou expozici výtvarného umění v ghettu, jež zahrnuje téměř tisíc kreseb od čtyřiceti autorů (byla instalována v roce 1998 a v Rch jsme o ní psali v listopadovém čísle téhož roku), dále obsáhlé stálé expozice věnované české a německé literatuře, která vznikala v ghettu, terezínské hudbě, časopisům, dětské tvorbě a divadlu. Samostatná místnost připomíná skutečnost, že v ghettu byla provedena řada divadelních her, nalezneme tu mj. repliku scény Františka Zelenky ke Gogolově Ženitbě, plakáty, programy, návrhy kostýmů. A na půdě budovy - pod holými trámy - návštěvníka čeká sál s prostým dřevěným pódiem, evokující představu terezínských půdních divadel. Čas od času se zde hrají představení, největší úspěchy slaví terezínská dětská opera Brundibár skladatele Hanse Krásy.

V prvním patře budovy byla - s pomocí bývalých vězeňkyň a s použitím autentických předmětů (kufrů, nádobí, svršků, bot apod.) - instalována také replika ubytovny žen. Je dojemné vidět, jak se vězeňkyně snažily v místnosti přeplněné kavalci, primitivním nábytkem a předměty denní potřeby vytvořit (za hradbami kufrů a závěsů nad kavalci) iluzi soukromí.

Je-li expozice v Muzeu ghetta připravena tak, aby se návštěvníci dozvěděli co nejvíce informací o genocidě českých Židů, pak stálé expozice v Magdeburských kasárnách nabízejí jiný pohled na nedobrovolné obyvatele Terezína, ukazují jejich každodenní život a zejména tvorbu terezínských umělců, která pomohla mnoha vězňům zachovat si až do konce lidskou důstojnost.

Kolumbárium a márnice

Poblíž železniční vlečky do Bohušovic stojí nízké protáhlé budovy s valenou klenbou, bývalé terezínské bastiony. V době ghetta byly používané jako kolumbárium, márnice a smuteční obřadní síně, v nichž se příbuzní mohli při hromadných pohřbech rozloučit se svými blízkými (jedna síň byla určena pro židy, jedna pro křesťany, kteří podléhali norimberským rasovým zákonům). Zůstaly de facto v původním stavu. Prostory kolumbária a márnice sloužily po válce jako sklady, vyčištěny byly poprvé v 60. letech a definitivně rekonstruovány až v roce 2001. V kolumbáriu byly v letech 1942-44 umístěny dřevěné police s tisíci krabicemi s popelem zemřelých. Původní police připomíná několik replik s papírovými krabicemi-urnami, jinak je prostor, jejž tvoří neomítnuté cihlové zdi, prázdný. Nechtěli jsme sem nic dávat, to místo mluví samo o sobě, říká Jan Munk, ředitel Památníku Terezín, a návštěvník mu musí dát za pravdu. Stěny kolumbária se zvolna začínají plnit deskami, které zde mohou lidé nechat osadit na památku svých blízkých a přátel, kteří byli v Terezíně vězněni nebo zde zahynuli.

V rozsáhlém podzemním komplexu márnice lze spatřit pohřební vůz, repliky dřevěných stolů, na nichž byli zemřelí rituálně očišťováni, a několika dřevěných rakví. Do velkých kamenných desek jsou zde vytesána jména měst, odkud byly vypravovány transporty do Terezína, a jména vyhlazovacích táborů, kam Židé z Terezína odjížděli. Z těch největších (podle počtu vězňů z českých zemí) sem byla převezena hrstka země a nasypána do skleněných válců stojících v rozích šesticípé Davidovy hvězdy.

Modlitebna

Na jednom z dvorků terezínských domů se nachází nevelká místnost. Byla zpřístupněna teprve nedávno, předtím tu byl sklad a uložené věci zakrývaly malované stěny. Díky dohodě Památníku s majiteli domu se podařilo prostor vyklidit a vyčistit, zbytky malby zafixovat a zrestaurovat. Tak byla zachráněna jedna z nejdojemnějších a nejvzácnějších památek na obyvatele ghetta.

Klenba místnosti je ozdobena šesticípými hvězdami, na stěnách jsou vidět zbytky namalovaných svící. Sem se věřící přicházeli tajně modlit, tady vedli navzdory strádání a zákazům, ilegální bohoslužby. Na stěně čteme nápis: Ana šuv mecharoncha ve rachem segula ašer barachta - Odvrať se od svého hněvu a smiluj se nad vlastnictvím, jež jsi vyvolil...

Malá pevnost

Na dvorech Malé pevsnoti je možno vstoupit do řady cel, které byly používány za Rakouska-Uherska, a pak z a okupace jako vězení Gestapa. Zde si odpykávali nejtěžší tresty političtí vězni a Židé, kteří se v ghettu nějak provinili. V roce 1999 byla dokončena oprava tzv. Krankenrevieru, nemocničních místností Malé pevnosti. V jedné z nich byla zřízena Pamětní síň Milady Horákové, kterou Němci v Malé pevnosti věznili v letech 1942-1944. Také v Krankenrevieru je možné nechat osadit desky na památku politických či židovských vězňů.

Ve výčtu změn a novinek v Terezíně za uplynulé desetiletí nelze zapomenout na monumentální Davidovu hvězdu, dílo sochaře Alelše Veselého, která byla roku 1995 vztyčena v židovském sektoru Národního hřbitova.

Málo Čechů

V roce 2000 přijelo do Terezína na čtvrt milionu lidí, v loňském roce ještě o něco více. Nejnavštěvovanější z objektů ja Malá pevnost, po ní Muzeum ghetta a jako třetí Magdeburg.

Zarážející je však jeden údaj - nízký podíl návštěvníků z České republiky, odkud sem přijíždí převážně školní skupiny. Ze 130 910 osob, které roku 2000 navštívily Muzeum ghetta, bylo jen 11 468, tedy necelá desetina z Čech a Moravy; ze 30 978 lidí, kteří navštívili Magdeburg, bylo jen 2600 českých školáků a studentů. Napomoci zájmu o Terezín by měly stálé expozice a Středisko setkávání a také nová budova, kterou vloni Památník zakoupil - má soužit jako ubytovna pro účastníky seminářů, kteří přijíždějí na několik dní. Doufejme, že toho mladí lidé využijí. Stěží si lze u nás udělat názornější přestavu o tom, co byl holocaust, než právě zde, v autentickém prostředí; a nezanedbatelnou měrou k tomu přispívá citlivě a dobře provedená práce, která se v Terezíně za uplynulých deset let vykonala.

Kontakty a informace

Informace o objektech a službách Památníku získáte na adrese Památník Terezín, 411 55 Terezín, ČR. Tel. č. 0416/782131, 782252, e-mail: pamatnik@pamatnik-terezin.cz, fax: 0416/781145.

Kontakt na Středisko setkávání: Mgr. Ludmila Chládková, Památník Terezín - vzdělávací oddělení, tel- 0416/782 577, fax: 0416/782 993, e-mail je stejný jako na Památník.

Dobrovolní pracovníci pro kontakt se zahraničím: A. Dreyhaupt a R. Humer, Středistko setkávání - Památník Terezín, Tyršova 19, 411 55 Terezín, tel. 0416/7820948-9, e-mail: freiwillige-terezin@gmx.net, fax: 0416/782 142.

Další informace lze získat u T. Riegera, telefon: 0416/782 225, e-mail: manager@pamatnik-terezin.cz.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.