Život mezi světy

Rozhovor s bohemistou Jindřichem Tomanem

Profesor Jindřich Toman (narozen 1944 v Praze) studoval na FFUK germanistiku. V roce 1968 emigroval do Německa (studium germanistiky, lingvistiky), v sedmdesátých letech do USA (studium lingvistiky, mj. u profesora N. Chomského). V Americe se natrvalo usadil roku 1987, v současné době působí na University of Michigan jako vedoucí katedry slavistiky.

Pane profesore, narodil jste se v Praze, žil jste v Německu, v USA, cestoval jste po Evropě. Jaký je váš vztah k rodnému městu?

Určitě ne sentimentální. Vracím se sem, ale je to jiné město, než jsem znal, skutečně vrátit se nelze. Praha pro mne ovšem znamená spoustu vzpomínek, vztah k místům, která pro mne byla důležitá. Třeba k té budově v ulici U Staré školy, kde je teď Židovské muzeum a kde bývala židovská nemocnice. V ní jsem se v prosinci roku 1944 narodil, a kdykoli jdu kolem, říkám si, kde přesně to asi bylo, možná v přízemí, v té dnešní kavárně.

Praha je také místem, kde žil váš strýc, surrealistický básník a malíř Jindřich Heisler.

Ano. Byl to maminčin bratr, asi nejzajímavější člen rodiny Heislerů, která pocházela z východních Čech, z Chrasti u Chrudimi. Byli to podnikatelé a vlastnili asi pět procent českého papírenského a farmaceutického průmyslu. Babička nebyla Židovka, dědeček Heisler ano. Dědečkovi rodiče byli dost nešťastní, že se jejich syn neoženil po židovsku, a v rodině vznikalo určité napětí. Nicméně strýček Jindřich k židovství nějaký vztah měl: přihlásil se v Praze na židovskou obec, a tím si celkem spolehlivě zajistil vstupenku do transportu.

Do transportu ale nenastoupil.

Ne. Celou válku se skrýval. Ukrývala ho matka, potom jeho přátelé, surrealisté Toyen a Teige a ještě asi dva lidé. Získal sice falešné papíry, které mu pomáhal obstarat malíř František Tichý, ale hlavně měl odvahu a štěstí. Maminka o tom někdy vyprávěla. Jednou, když se skrýval u Toyen - bydlela v garsonce v Krásově ulici na rozhraní Vinohrad a Žižkova - byla domovní prohlídka. Heisler se rozhodl, že nebude čekat, že prostě vyjde ven. A skutečně se mu v tom zmatku podařilo sejít po schodišti a opustit dům. Jindy zas přišla domovní prohlídka do domu ve Vršovicích, v němž se skrýval u své matky. Měla byt v pátém patře. Oba už slyšeli hluk v domě a vyšli na balkon. Vzali se za ruce a slíbili si, že až se ozve zabušení na dveře, skočí dolů, společně spáchají sebevraždu. Z neznámých důvodů se komando zastavilo pod nimi, do pátého patra nedošlo.

Vy si na strýce pamatujete?

Mám na něj jednu ranou dětskou vzpomínku, asi tak z roku 1947, to mi mohlo být dva a půl. Byli jsme se strýčkem v poněkud už sešlém rodinném sídle v Chrasti a on mi ukazoval hodinky. Niká to! pravil jsem tehdy. Jeho poezii jsem poznal mnohem později a v osmdesátých letech jsem s jednou kolegyní přeložil některé jeho věci do angličtiny a do němčiny a nedávno jsem s Viktorem Stoilovem spolupracoval na vydání Heislerova souborného díla.

Jaký to byl podle vás člověk?

Představuji si ho jako člověka žijícího ne v jednom, ale hned v celé řadě takových mezisvětů. Začalo to za války, když žil mezi dnem a nocí, v ilegalitě. Někdy v noci vycházel na procházku, a aby si arizoval profil, vzal hodinové perko a strčil si ho do nosu. Ve skutečnosti s tím vypadal jako monstrum, už z toho tak trochu bláznil. Po válce emigroval do Francie, kde žil v tom mezisvětě emigrace. I jeho dílo se pohybuje na rozhraní mezi literaturou a uměním. A možná i jeho židovství byl pro něj určitý druh mezisvěta - určitě nebyl nijak přesně vyhraněný.

Objevují se v jeho tvorbě židovské motivy?

Jeden objekt, který vyrobil za války, jsou hrábě otočené bodci vzhůru a místo trnů mají hořící svíčky; hrábě leží nebo vlastně hoří uprostřed hoblovaček. Může to být aluze na menoru. V jeho poezii se také objevuje motiv transportu.

Zabýváte se ediční a vědeckou prací. Na čem právě pracujete?

Zajímá mě modernizace životního stylu ve 20. a 30. letech v československé meziválečné republice. Je to o takových okrajových jevech, o časopisech typu Eva nebo Gentleman. K autorům, kteří propagovali moderní životní styl, patřila například Milena Jesenská. Až to dokončím, rád bych se vrátil k jednomu židovskému projektu - pojednává o proměnách židovské tematiky v české literatuře od 19. století. Myslím, že tam je pár zajímavých momentů.

Které autory do této práce zahrnujete?

Začal jsem Máchou - v jeho díle jsou jisté kulturní antisemitské motivy. Formuloval bych je jako trend, v němž se bílý muž brání proti emancipovanému Židovi, který najednou vstupuje do kultury. Podle dobového cítění přece Žid nemohl být nositelem ničeho vysokého, snad jen svého náboženství, ale nikoli nositelem krásy, nemohl být básníkem nebo velkým umělcem. To je motiv, o kterém se určitě ví a který lze vysledovat až k symbolismu a dál i k takovým umělcům, jako byl Josef Váchal.

V jakých dílech se tento motiv konkrétně objevuje?

U Máchy myslím na takzvané Dosloví ke Křivokladu, což je pasáž považovaná za satiru na jakéhosi neoblíbeného židovského kritika. Ale když se to dá do širšího kontextu, vystoupí základní myšlenka, že je nutno ohradit se proti těm novým hráčům, kteří nejsou schopni nést naši čistou kulturu. A ve Váchalových denících nalezneme například pasáž, jak autor dostal parte Weinfurtera. To byl ezoterik, vydavatel ezoterické literatury, který byl pro Váchala strašně důležitý - Váchal sám uznává, že s ním strávil měsíce. Někdy začátkem 50. let tedy dostal jeho parte. Jeden den začal psát kondolenci, druhý den pokračoval, a nakonec to odložil a s poznámkou, že to nejde, že je v tom nějaká židovina.

Bylo by možné vaše téma nazvat antisemitismus v české literatuře?

To by bylo příliš jednoduché. Já se spíš snažím pochopit ten mechanismus, kterým se kultura bílého muže bránila proti jiným alternativám. Podobným stylem, jakým se mluvilo o Židech, se třeba ve Vídni na přelomu století hovořilo o ženách - že nejsou schopny vyšších citů, hodnot, že jsou to jen nějaká polozvířata. Jen ty peníze jim chyběly.

Zabýval jste se také dílem spisovatele Jiřího Weila.

Ano, ale to je úplně jiný příběh. U Weila se vlastně dlouhou dobu jedná o to, jak svému židovství nasadit betonové botičky. To je takový americký slangový výraz - když se chcete zbavit mrtvoly, zalijete ji do betonu a pak ten blok potopíte v přístavu. Weil se dlouho snažil svým marxistickým postojem všechno obejít, nakonec se k židovství dostal, ale i román Život s hvězdou je takové vypořádávání se s židovstím a hledání alternativ. Jedna má studentka přeložila do angličtiny poměrně málo známou knihu povídek, která se jmenuje Barvy, právě ji vydáváme v naší edici. Weil ji psal částečně za Protektorátu, když se skrýval, a vyšla roku 1947. V ní se poprvé explicitně začíná zabývat motivem pronásledování, a ta oběť je on sám coby Žid, už to přiznává, už se to nedá obejít.

Edice, o které mluvíte, vychází na vaší univerzitě?

Ano, v nakladatelství naší katedry a jmenuje se jednoduše Czech Translations. Vydali jsme například Nezvalovu Abecedu s Milčou Majerovou či básně Bohuslava Reynka. Nakladatelství existuje už přes dvacet let, vedl je významný bohemista profesor Matějka. Jeho nejdůležitějším projektem byla ročenka středoevropské kultury Cross Currents. Vycházela v letech 1982-1993 ve dvanácti ročnících, každý měl asi pět set stran a scházel se v něm celý středoevropský disent - z Rumunska, Maďarska, Polska, i tehdejšího Československa.

Jaký zájem je ve Spojených státech o studia bohemistiky?

Ve Státech se čeština učí asi na deseti univerzitách. Na počátku devadesátých let byl zájem ohromný, u nás v Michiganu bylo i třicet lidí v ročníku. Pak se to uklidnilo, ale teď je v prvním ročníku znovu asi patnáct studentů. Přednáší se i literatura, pro americké doktorandy pořádáme navíc semináře o české kultuře.

Já ale tvrdím, že česká studia budou nejvíc kvést, až se rozpustí v nějakých jiných studiích, až bude všechno viděno v kontextu, ve srovnávacím duchu. U zahraničních specialistů hrozí vždycky velké nebezpečí, že sem začnou jezdit a přijmou zvyky zdejších badatelů, a tím se podle mého názoru zničí.

Proč?

Víte, tady stále ještě panuje ohromný pozitivismus, badatelé hledají čím dál víc detailů, čím dál více se specializují, snaží se vědět víc a ještě víc o nějakém zapomenutém něčem. To by mohlo být v pořádku, ale není to vyváženo žádnou konceptualizací, žádným velkým pokusem najít zajímavé problémy, zjistit, proč je něco vlastně zajímavé, čím to může být přínosem v obecném diskursu. Kultur jsou na světě tisíce, tak proč je nutné získat ještě několik detailů o českém básníkovi, proč ne o nějakém vietnamském nebo thajském?

Jak se vám česká společnost jeví ve srovnání se západoevropskými či americkými poměry?

Jezdím sem často a mohu konstatovat, že je tu přece ještě znát ohromná uzavřenost regionu a stín bývalého režimu. Bude trvat dlouho, než se česká společnost otevře. Naopak jsou tu náznaky, že se uzavírá - projevy nacionalismu znamenají krok zpět.

Jednou jsem letěl letadlem do Tel Avivu a na letišti mi řekli: Máte německý pas, narodil jste se v Praze a bydlíte v Americe. Vysvětlete to! Odpověděl jsem, Víte, já jsem se narodil v Praze, odešel jsem do Německa a pak jsem se odstěhoval do Ameriky. O svých dalších plánech jsem se raději ani nezmínil. Někdy si připadám, jako bych šel ve strýcových stopách, s tím životem mezi světy, přelétáváním mezi kontinenty. Ale dělám to docela rád. Jen ty kufry knih člověka na cestách zdolávají. Na tom ovšem nesou velkou vinu pražské antikvariáty, zejména Ztichlá klika.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.