Obtížné vzpomínání

Na okraj dvou memoárových knih

Záznam historie českých zemí posledních osmdesáti let byl až donedávna plný zatajovaných skutečností, zamlčených dějů, osobností či skupin obyvatel buď zcela vynulovaných, nebo alespoň zatlačených do kouta. Vinu na tom mají sebestředné režimy - nacistický a komunistický - které přepisovaly dějiny ve svůj prospěch a gumovaly paměť několika generací. Obnovení této paměti jde jen ztuha, ale to se dalo čekat - amnézie se léčí dlouho, zvláště když zasáhla i velkou část lékařů. Velmi dobrou a vlastně nezastupitelnou roli v tomto procesu hraje svědecká literatura. Nedávno vyšly dva memoárové texty, jejichž autoři patří k širší české židovské komunitě: vzpomínky Sylvy Součkové nazvané Psáno osudem a politikou a Františka Mišky s názvem Když se pláč směje.

Pokus o víc

Název vzpomínek Sylvy Součkové není nijak zvlášť přitažlivý, ale vystihuje dobře dvě základní polohy textu. Čtenářsky zajímavější, i proto, že pro čtenáře neznámá, je poloha první: životní příběh autorky. Pozoruhodná je už rodinná anamnéza. Autorčina matka, křesťanka a lékařka Olga Löwenbachová, se za svobodna jmenovala Drtinová: byla dcerou filosofa Františka Drtiny, profesora UK a přítele TGM, a příbuznou Masarykova spolubojovníka Jana Herbena, její bratr byl známý politik, blízký Benešův spolupracovník, poslední ministr spravedlnosti před komunistickým pučem v r. 1948, a pak komunistický vězeň - Prokop Drtina. Ona sama byla vězněna za 2. světové války v KT Ravensbrück. Otec autorky byl Žid, hudební publicista Josef Löwenbach, bratr právníka a taktéž hudebního kritika Jana Löwenbacha, s jehož jménem je spojen zrod autorského práva v ČSR. Oba bratři měli blízko k mnoha českým, německým a židovským umělcům a odešli před Hitlerem a později před komunisty do emigrace. Také autorka se v dětském věku zachránila emigrací: patřila ke skupině dětí, které zachránil Brit Nicholas Winton. Jeho dnes už legendární misi Součková v knize podrobně popisuje a na více než 40 stranách zaznamenává životní peripetie části svých (většinou židovských) kamarádů či známých z Wintonových kindertransportů. I její poválečný osud byl poznamenán původem: jako neteř odpůrce komunistů nesměla studovat na vysoké škole, při zmanipulovaném rozvodu přišla o dva syny, zůstala sama s dcerou, s níž r. 1968 emigrovala do Velké Británie, kde s výjimkou ročního pobytu v Austrálii strávila více než dvacet let. Živila se jako novinářka (BBC), pracovnice v továrně, žila ze stipendií, dokázala i dostudovat, dělat doktorát... Nic z toho nebylo jednoduché, se syny se mohla vídat jen nakrátko a tajně v létě někde Bulharsku, matku již nespatřila, jednu chvíli se zhroutila, pokusila se o sebevraždu a strávila nějaký čas v léčebně. Po roce 1989 se vrátila do Prahy, poprvé se mohla normálně stýkat se syny, vrátila se krátce i ke své práci v zahraničním vysílání ČR.

Tento životní příběh v sobě nese - skoro jako by to byl jejich vzorník - nejrůznější momenty a valéry středoevropských dějů a osudů posledních šedesáti let. Jeho majitelka k němu v knize přistupuje z různých pozic: někdy jen prostě vypráví, jak život šel, někdy se zničehonic uchýlí k dlouhým, téměř divadelním konverzačním dialogům, někdy svůj příběh a své postoje komentuje (občas překvapivě), jindy i klíčové momenty nechá plynout skoro bez povšimnutí. Střídá i citové polohy: někde je za vyprávěním životních peripetií cítit vřelost a prožitek, jindy volí chladnější, až novinářský odstup.

Toto prolínání autorských stylů a poloh není myslím nijak šťastné: těžko v tom najít nějaký řád, nebo i skrytější smysl. Možná tu autorka sleduje literární ambice, možná že chtěla svému textu udělit nějaký rytmus, ozvláštnit ho, zvláště když musí sama cítit, jak ho na druhé straně zmrtvuje její rozhodnutí rámovat obraz svého života referáty o dobových politických dějích a jejich konsekvencích. Starší a sečtělejší čtenáři se z těch referátů mnoho nového nedozvědí, snad mohou posloužit jako suma základních informací těm mladým. Hlavní potíž je v tom, že v politických pasážích podléhá autorka touze říci co nejvíce, příliš cituje a je zajatcem novinářského školení v BBC, jež jí přikazuje psát co nejstřídměji. Výsledkem je informační a stylistická šeď. Dva komponenty naznačené v názvu se jí nespojily do vyššího tvaru. Je to škoda: její životní příběh je dost nosný, aby mohl stát a být vyprávěn sám o sobě. Politika tu může tvořit nejvýš pozadí - tím spíš, že autorka do politiky nikdy přímo nezasáhla. Součková tedy nenapsala něco jako "politický román svého života", jak možná doufala, zanechala však tvarově sice nijak zdařilé, ale výpovědí silné svědectví o životě statečné a svobodomyslné ženy.

Problém s její knihou je obecnějšího rázu. Memoárová literatura, která v čase svobodných publikačních možností prožívá boom, se zdá nabízet autorovi více volnosti než jiné literární žánry, o to více mu však nastavuje pastí. Za této situace by měl - více než jinde - hrát důležitou roli editor. Jeho rada či razantní zásahy v knize S. Součkové evidentně scházejí. Dvojnásob to překvapí u nakladatelství Academia, které se navíc, dosti neobvykle, zaštiťuje poznámkou: Za správnost věcných údajů odpovídá autorka.

Zajímavé detaily

Důslednější editorská práce by pomohla i vzpomínkám Františka Mišky s názvem Když se pláč směje. Autor, herec a režisér má za sebou stovky divadelních realizací v divadlech českých (hlavně v Městských divadlech pražských), francouzských, švýcarských a německých, kde režíroval více než dvacet let; dokázal například jako jeden z prvních rozpoznat genialitu Friedricha Dürrenmatta; de facto ho objevil. Ve své vlasti patří k pozapomenutým osobnostem, pamatuje ho spíše jen starší generace, ale i z té asi jen málokdo ví, že prošel jako tisíce Židů své doby peklem: Terezín, Osvětim, Buchenwald.. V Terezíně se zúčastnil divadelního života (pracoval s G. Schorschem, K. Švenkem, Z. Jelínkem aj.), divadlu se začal věnovat hned po osvobození - stalo se smyslem a leitmotivem jeho života. Divadlu věnuje i velkou část svých vzpomínek, bohužel v těchto pasážích zajímavých jen v detailech a drobných charakteristikách. Chybí tu zcela, čeho v knize Součkové je zase až nadmíru: obecný rámec. Schází tu i pokus o autorovu třeba jednostranně osobní analýzu - máme na mysli kulturního prostředí 50. let a hlavně let 60., které představovaly jednu z vrcholných ér českého divadelnictví. Vyprávění o době před 2. světovou válkou a zážitcích z koncentráků působí celistvěji, i když i zde je autor nejpůsobivější v detailu. Zajímavé je, že o některém období svého života vypráví v ich formě, o jiném ve třetí osobě, jsou to tedy jakési povídky. Vypovídá to o jistém - u divadelníka překvapivém, ale vlastně i trochu milém - ostychu. Čtenáře, který by čekal, že nepřímé vyprávění umožní Miškovi ponořit se hlouběji do dějů vlastního života, autor zklame. Sám tu cítí jistou prázdnotu (příliš se schovávám za vyprávěné příběhy) a řešil to neobvykle vzhledem k žánru: na závěr přidal rozhovor, který vede sám se sebou. Ničemu moc nepomohl. Stylem a kompozicí je jeho knížka občas těsně nad hranicí lepší verze vyprávění z natáčení, od té horší ho zachraňuje fakt, že není nijak protřelým vypravěčem. Ale - jde o velký příběh, navíc šťastně dožívaný. A k tomu ty zajímavé detaily.

Svědecké literatury vychází u nás čím dál více, a je to dobře. Ať je to jakkoli, při všech výhradách k možné zaujatosti autorů, k věrohodnosti údajů, literární kvalitě textů a práci editorů, představují vzpomínky, autobiografie, deníkové záznamy či vzpomínkové rozhovory pamětníků jeden ze základních pramenů k poznání lidských osudů, z nichž se navzdory všemu historie skládá, k obnovení citové paměti daného prostoru.

Součková, Sylva. Psáno osudem a politikou. Praha: Academia, 2002, s. 285., cena neuvedena

Miška, František. Když se pláč směje. Pouť divadelního režiséra. Praha: Primus, 2002, s. 188., cena neuvedena

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.