Když

Když mne ve 45. roce přivezli po osvobození z koncentračního tábora rovnou do pražské nemocnice, uvítala mne jedna pacientka slovy: Máme tady židovičku a dala mi buchtu.

Když se o rok později dozvěděla šestnáctiletá svazačka (v naší odbočce ČSM tvořily většinu mládeže židovské děti, které přežily koncentrák), že chlapec, s nímž už několik týdnů chodí je Žid, prohlásila v údivu a v šoku: "Neblázni. To bys mi moh zrovna tak najednou říct, že jsi černoch."

Když mému příteli napsal někdo do prachu na střeše jeho vozu ŽID, šel si stěžovat na policii. A jste Žid, ne? Tak proč vám to vadí?, zněla odpověď.

Když bylo mému synovi asi sedm, přišel ze školy s tím, že mu spolužák pořád říká Ty Žide. Šla jsem za učitelkou, která měla svého židovského žáka určitě ráda. Zavolala si druhý den Tomáše i spolužáka k tabuli a provinilce pokárala slovy: Proč mu říkáš, že je Žid? Vždyť to ví.

Když si můj budoucí manžel - student - vyzvedával vyprané prádlo a v balíku chyběly kapesníky, dostalo se mu odpovědi: V koncentráku jste kapesníky taky nepotřebovali.

Tohle nemá být o antisemitismu (ani o přecitlivělosti, víme, že je to přepych, který si nemůže člověk vždy dovolit) - je to jen několik momentek z poválečného života naší generace, která zpočátku s údivem či nevolí sledovala, jak se v tisku i jinde slovo žid postupně mění ve slovo s velkým Ž na začátku. Je dobré připomenout si občas minulost, i když jde jen o zdánlivé maličkosti.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.