Navrácené obrazy

Unikátní výstava v galerii Roberta Guttmanna

Když se před třemi roky, v listopadu 1998, sešla ve Washingtonu konference na téma osudu nacisty uloupeného židovského majetku, bylo jejím účastníkům zřejmé, že těžko mohou nalézt absolutní spravedlnost: šlo o snahu vyrovnat se s dědictvím holocaustu především morálně. Na konferenci se jednalo o problematice tzv. tripartitního zlata, pojistek a uměleckých děl. První otázka byla řešena zřízením mezinárodního fondu, kam byly z různých zemí převedeny prostředky určené na projekty ve prospěch obětem holocaustu. Komplikovanější se ukázala otázka pojistek, pro jejíž řešení byla ustanovena mezinárodní komise, která stanovila společné postupy uplatňování nároků a jednání s jednotlivými pojišťovnami. Umělecká díla, která byla konfiskována obětem holocaustu a jsou rozptýlena v nejrůznějších veřejných i soukromých sbírkách po celém světě, byla označena za poslední válečné zajatce.

Problematika zavlečených uměleckých děl se těšila největší pozornosti médií. Přispěl k tomu i spor o navrácení údajného Rembrandtova obrazu Starý Žid z pražské Národní galerie dědicům pařížské sbírky Adolfa Schlosse. Případ názorně demonstroval neobyčejnou složitost identifikace jednotlivých děl (zmíněný obraz se ve skutečnosti nachází v soukromé sbírce v Pittsburghu) a naprostý nedostatek dokladů o jejich osudech za války.

Ne vždy je možné vrátit zjištěná díla původním vlastníkům (žijícím majitelům byla z větší části restituována již po válce), jsou ale i jiné způsoby řešení: přinejmenším lze díla vystavená ve veřejných sbírkách označit jménem původních majitelů a tím přispět k uchování jejich památky. Rakousko uspořádalo již v říjnu 1996 aukci 1000 dosud nenavrácených uměleckých děl, mincí a medailí z válečného depozitu v Mauerbachu ve prospěch rakouských židovských obcí a vláda nařídila přezkoumání původu všech děl ve státních sbírkách. S vyhledáváním uměleckých děl, která patřila nebo mohla patřit obětem holocaustu, se začalo také ve Francii, Holandsku a Švýcarsku. Do Francie se po válce dostalo na 45 000 uměleckých děl, z nichž většina byla tehdy vrácena. Seznamy zbývajících 2000 děl ze židovského majetku ve sbírkách muzeí a galerií uvedla francouzská vláda nyní na internetu. Také přední americké sbírky se musí zabývat nároky původních majitelů nebo jejich dědiců. Jejich řešení převzala asociace ředitelů předních uměleckých muzeí, která rovněž vydala směrnice k prověření všech sbírek. Většina delegací ve Washingtonu přislíbila spolupracovat při identifikaci původu svých sbírek, zpřístupnit všechny dostupné archivní materiály a ustavit komise, které by se touto problematikou zabývaly.

Osudy uměleckých děl

Ukázalo, že dohledat alespoň zlomek zavlečených uměleckých děl bude mnohem obtížnější než vyhledání zmrazených bankovních kont či nevyplacených životních pojistek. Nacisté s uloupeným majetkem od počátku války obchodovali a v okupovaných zemích působilo na dva tisíce zvláštních uměleckých agentů. Aukce zásobované konfiskovanými předměty z Německa se konaly v Curychu, Lucernu a Basileji a prošlo jimi na 200 000 děl, uloupená díla se dražila také v Rakousku a Německu. Právo prvního výběru ze všech konfiskací měl Hitler pro své muzeum v Linci, Göring zaměstnával vlastní nákupčí a uloupené poklady ukládal ve svých vilách, Rosenberg zabíral knihovny a judaika pro svůj antisemitský institut ve Frankfurtu a jednotky SS Ahnenerbe shromažďovaly archeologické nálezy, aby prokázaly Himmlerovu teorii o germánské nadřazenosti už v prehistorii. Další umělecká díla nacistické úřady získaly darem - od čekatelů na povolení k emigraci.

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 a událostech Křišťálové noci v listopadu začaly konfiskace naplno, jejich systematický model zavedl Eichmann nejprve ve Vídni, později také v Praze a Německu. Po vypuknutí války se konfiskace staly zvláštním průmyslovým odvětvím. Čtyři agentury shromažďovaly celé vlaky uměleckých předmětů a převážely je do Německa, zvláštní komanda pátrala po dílech německého původu, aby je navrátila do německých muzeí. Celkový počet předmětů, které byly konfiskovány a zavlečeny - archeologické sbírky, knihovny, užité umění, mince, zbraně a archivy - dosahoval milionů. Nacisté navíc výhodně a pod cenou skupovali umění v okupovaných zemích. Válečná Evropa ve skutečnosti prožívala neobyčejný rozkvět uměleckého trhu: dokonce i ve většině koncentračních táborů byly zřizovány dílny na výrobu uměleckých děl nebo jejich kopií, s nimiž obchodovaly firmy SS.

Po porážce Německa byly nacistické sbírky nalezeny ve skladech po celé Říši. Zámek Neuschwanstein byl přeplněný konfiskovanými sbírkami z Francie. Vynikající díla pro Hitlerovo muzeum v Linci byla uložena v solných dolech u Salcburku, Göringovy kuriózní sbírky byly objeveny v Berchtesgadenu. Existovaly však také stovky menších depozit při nejrůznějších institucích, městských úřadech, bankách, úřadovnách gestapa. V zóně západních spojenců byly všechny tyto majetky shromážděny a vráceny do zemí, odkud byly uloupeny. Do roku 1952, kdy spojenecké restituční operace skončily a kdy byla tato agenda předána německé a rakouské vládě, bylo vráceno několik milionů předmětů. Proces restituce byl poměrně jednoduchý, když se jednalo o významná díla nebo velké, katalogizované sbírky. Ale stovky méně významných děl, pocházejících z menších rodinných sbírek, nemohly být identifikovány. Nejčastěji však nezbyl vůbec nikdo, kdo by se o majetek přihlásil a komu by mohl být vrácen. Ve většině zemí taková neidentifikovaná díla dostala zvláštní status a byla umístěna do veřejných sbírek nebo depozitářů. Sporadicky byly jednotlivé restituční případy vyřizovány i nadále, časem však otázka těchto nenavrácených sbírek ve většině zemí upadla téměř do zapomnění.

Pátrání v českých sbírkách

Česká vláda jmenovala na základě podnětů washingtonské konference Smíšenou pracovní komisi k řešení otázek majetkových křivd obětí holocaustu. Zároveň byly ustaveny expertní komise, zabývající se různými otázkami nacisty konfiskovaného židovského majetku (bankovní konta, životní pojistky, majetek obcí, umělecké předměty), který nebyl navrácen a který byl po válce znovu zcizen komunistickým režimem. Otázkou konfiskace uměleckých děl ze židovského majetku na území protektorátu se zabýval expertní tým za účasti odborníků z Národní galerie, Židovského muzea a právních odborníků, který svoji dvouletou činnost ukončil vydáním obsáhlé zprávy, zpracované na základě dosud nevyužitého archivního materiálu; zpráva přinesla množství nových informací.

Zároveň byly z rozhodnutí ministerstva kultury prověřeny všechny státní sbírky s tím, zda se tam nenacházejí umělecká díla, která pocházejí z majetku obětí nacistické rasové perzekuce. Toto šetření, jakkoli je složité, brzy přineslo první výsledky. V sedmi státních institucích a v Židovském muzeu bylo zjištěno 2620 uměleckých děl, která s největší pravděpodobností pocházejí ze židovského majetku. Nejvíce těchto artefaktů se nachází v Národní galerii v Praze (2329), kam se dostaly většinou jako poválečné konfiskáty nacistických depozit z Úřadu říšského protektora, uměleckých obchodů Vollmer nebo André a z Fondu národní obnovy. Pouze jednotlivá díla, která do sbírky přišla jako dary za povolení k vývozu, pocházejí od konkrétních osob - P. Loewensteinové, S. Baštýřové, J. Pollaka, O. Hellera, B. Fischera, M. Ellbogenové, V. Guttmanna, J. Langera, R. Poppera a P. Sonnenscheina. V Moravské galerii v Brně bylo dosud nalezeno 138 kreseb starých italských a nizozemských mistrů z vynikající brněnské sbírky dr. Arthura Feldmanna. Památkový ústav Brno uvádí mezi zjištěnými předměty 66 děl užitého umění - 56 kusů starých zbraní a nábytku z majetku E. Straussové a tapiserie z majetku dr. Loewyho. V Galerii výtvarného umění v Ostravě byl nalezen asi nejzajímavější soubor 20 obrazů ze sbírky ředitele vítkovických železáren dr. Oskara Federera s cennými díly A. Slavíčka, F. Hudečka, J. Ensora, E. Muncha, O. Kokoschky, M. Pechsteina, M. Liebermanna, L. Urryho, O. Laskeho, G. Frankla, O. Larsena a ostravského malíře Salmona Salomonnovitze. Seznamy všech zjištěných uměleckých děl jsou nyní uveřejněny na webových stránkách Ministerstva kultury ČR (http://www.restitution-art.cz) a na internetových stránkách Židovského muzea v Praze (http://www.jewishmuseum.cz). Jedná se ovšem pouze o zlomek uměleckého majetku uloupeného Židům. Také tyto seznamy nejsou a nemohou být úplné a jejich aktualizace by měla pokračovat.

Hlavním výsledkem jednání Smíšené komise a činnosti expertních týmů bylo vydání zákona 212/2000 Sb. z 23. června 2000 o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených obětem holocaustu. Ten se týká jednak restituce majetku židovských obcí, nadací a spolků, jednak specifikuje podmínky restituce nově nalezených uměleckých děl původním majitelům nebo jejich přímým dědicům (s platností do konce roku 2002) a nakonec rozhodl také o navrácení souboru 61 uměleckých děl z Národní galerie do sbírek Židovského muzea, kde tyto obrazy byly původně za války - údajně jako ukázka zvrhlého umění - uloženy. Po postátnění muzea v dubnu 1950 bylo 83 obrazů převedeno do Fondu národní obnovy jako náhrada pohledávek Národní správy vůči muzeu z let 1945-49. Národní kulturní komise část z nich zařadila do Národní galerie a část určila k prodeji v Antikvě jako méně hodnotné práce. V říjnu 2000 tak byl do sbírek Židovského muzea vrácen soubor 61 obrazů a kreseb, z nichž 31 pochází se sbírky JUDr. Emila Freunda. Je to výjimečný případ, kdy se podařilo jako celek uchovat alespoň část sbírky, která prošla pražskými skladišti Treuhandstelle. Takových sbírek byly však u nás desítky, možná stovky.

Sbírka Emila Freunda

Emil Freund se narodil 29. dubna 1886 ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu jako druhé ze čtyř dětí v rodině Karla a Reginy Freundových. Během své kariéry právního zástupce dosáhl postavení ředitele pražské pojišťovny Sekuritas. Pokud víme, byl svobodný, rodiče mu zemřeli ještě před válkou a sestry Berta a Olga se vystěhovaly do Spojených států ještě ve 20. letech. Svůj zájem a prostředky věnoval nepočetné ale vybrané sbírce českého a francouzského moderního umění, uložené v jeho bytě v Mánesově ulici v Praze na Vinohradech. Pokud můžeme soudit z dochovaných děl, jeho zájem byl velmi blízký umělcům a sběratelům okolo Spolku výtvarných umělců Mánes, který od svých počátků prosazoval orientaci českého moderního umění na Francii a byl prvním organizátorem výstav moderního francouzského umění i domácí moderny.

Svým významem ze sbírky vystupuje jako nejvýznačnější dílo obraz tvůrce pointilismu Paula Signaca Parník na Seině (Seina u Samois) z roku 1901, zakoupený na výstavě francouzského umění SVU Mánes v Obecním domě v roce 1923. Dále byli ve francouzské části sbírky zastoupeni oba bývalí významní fauvisté André Derain (Portrét mladé ženy, kol. 1920) a Maurice de Vlaminck (čtyři rozměrné kvaše, kol. 1930), Maurice Utrillo krajinou z Vire-Calvados (1932) a neobyčejně půvabným pohledem na kostel sv. Petra na Montmartru (1930), Paul Signac jedním akvarelem (1927) a Charles Dufresne figurálním kvašem Tři akty v zahradě (1924).

Z českých moderních autorů jsou ve sbírce zastoupeni především přední členové Mánesu - Emil Filla dvěma kubistickými zátišími (1931) a Václav Špála rozměrnou kyticí a krajinou (1936), ze starší generace jedním obrazem Emil Arthur Pittermann-Longen (1926) a Otakar Nejedlý Krajinou s Troskami (1925), z mladší generace potom Jan Bauch Sedícím aktem (1926) a Zdeněk Rykr Tancem v kavárně (1930). Posledními Freundovými přírůstky do sbírky bylo asi Zátiší s pomeranči od Jana Slavíčka a studie Cypriána Majerníka Don Quijote a Sancho Panza, oba z roku 1938. Jak je patrné, výběr českých malířů byl rozmanitější a lépe vyvážený a sledoval v podstatě hlavní vývojovou linii českého moderního umění až do konce 30. let. Spíše než k profesionálním sběratelům patřil však Emil Freund k poučeným milovníkům umění s vytříbeným vkusem, jakých byla v této kategorii menších sběratelů naprostá většina.

Emil Freund byl deportován 21. října 1941 druhým transportem z Prahy do lodžského ghetta, kde 13. září 1942 zahynul. Jeho obrazy zůstaly patrně v jeho vinohradském bytě, který byl v říjnu vyklizen a jeho zařízení rozděleno do jednotlivých skladů Treuhandstelle. Umělecké předměty byly oceněny a roztříděny do příslušných specializovaných skladišť, odtud pak byla část převedena jako zápůjčka Moderní galerii (obrazy A. Hudečka, A. Justitze, plastiky B. Bendy a F. Úprky) a větší část byla v roce 1943 vybrána dr. Josefem Polákem a zařazena do Ústředního židovského muzea, nepochybně se záměrem sbírku tímto způsobem zachránit před rozchvácením. Katalogizaci děl v muzeu provedl zčásti ještě v roce 1943 dr. Josef Polák, po jeho zatčení v červenci 1944 byla dokončena dr. Hanou Volavkovou.

Sbírka měla svůj další osud: v roce 1949 se o restituci děl ze sbírky Emila Freunda přihlásily obě jeho sestry, Berta Siebenová a Olga Hoppeová z USA. Jednání ve věci restituce Freundovy sbírky se však protáhlo do jara 1950 a z důvodů blíže neurčeného formálního zamítnutí skončilo v neprospěch navrhovatelek. Židovské muzeum bylo 4. dubna 1950 postátněno a obrazy z Freundovy sbírky spolu s dalšími byly převedeny z rozhodnutí nadřízených státních orgánů prostřednictvím Národní kulturní komise do správy Národní galerie v Praze. V téže době jako tento převod proběhl také nucený odprodej dalších 70 obrazů a kreseb moderních autorů ze sbírky Židovského muzea přes n. p. Antikva, které jsou nenávratně ztraceny. Na podzim 2000 bylo zbývajících 61 obrazů a kreseb z Národní galerie na základě zákona č. 212/2000 navráceno Židovskému muzeu. Nejzajímavější z nich bude možné shlédnout od 6. září 2000 do 6. ledna 2001 na výstavě Navrácené obrazy v Galerii Roberta Guttmanna, U Staré školy 3.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.