Samostatné židovské město

Z knihy o Jakobu Edelsteinovi a terezínském ghettu.

K šedesátému výročí vzniku terezínského ghetta a zahájení soustavných deportací židovských občanů Protektorátu Čechy a Morava do koncentračních táborů připravilo nakladatelství Sefer české vydání knihy izraelské autorky Ruth Bondyové Edelstein negev hazman (Edelstein proti času).

Jakob Edelstein (1903-1944) k nám přišel za 1. světové války s proudem utečenců z Haliče a postupem času se stal jedním z předních sionistických aktivistů. V roce 1941 ho osud postavil před nesplnitelný úkol: jako (nacisty ustavený) židovský starší v terezínském ghettu se rozhodl zachraňovat Židy z Čech a Moravy a podstoupil zoufalý zápas s časem, který nakonec prohrál. Na pozadí jeho tragického života podává autorka historickou zprávu o osudu všech českých a moravských Židů. Její text je sugestivní a přitom až stroze věcný: zdroj toho efektu spočívá mj. v tom, že autorka mnohé z toho, co líčí, sama zažila, avšak k psaní biografie přistoupila s odstupem třiceti let a s odhodláním dozvědět se všechno od samého počátku. Napsala výjimečné dílo, jež kromě toho, že podává věrohodný a velmi čtivý historický obraz určité doby, narušuje i mnoho utkvělých nepravd a polopravd. Například tu, že Židé, kteří chtěli, se mohli před nacisty zachránit útěkem - nepamatujeme si, že bychom někde četli obsažnější a plastičtější vylíčení okolností, které v tom statisícům Židů zabránily... (Česká verze vyjde v prosinci 2001. Ukázku jsme převzali z 18. kapitoly, text je pro potřeby Rch krácen a mírně upraven.)

Výhrady, které Židé měli vůči Terezínu, Němce podle očekávání vůbec nezaujaly: z jejich pohledu bylo o všem rozhodnuto. Koncem října byl velitelem budoucího ghetta ustanoven Siegfried Seidl, třicetiletý Rakušan, který byl deset let členem nacionálně socialistické strany a prokázal své schopnosti v roce 1939 během transportů Židů z Warthegau do Polska. Po svém jmenování (obdržel ho od Eichmanna s Heydrichovým podpisem), hlásil se Seidl šéfovi pražské Zentralstelle für Jüdische Auswanderung Hansi Güntherovi a příštího dne odejel do Terezína. Když si Seidl místo prohlédl, vznesl námitku vůči předpokladu Zentralstelle, že by v ghettu mohlo být soustředěno osmdesát tisíc Židů. Podle jeho odhadu je nejvyšší kapacita třicet tisíc.

Němci nechali vedoucí Pražské obce vypracovat dva seznamy se jmény Rady starších v ghettu, jeden sestávající z českých Židů a druhý ze sionistů. František Weidmann za první z nich a Jakob Edelstein za sionisty se mezi sebou dohodli, že do seznamů zahrnou nezávislé odborníky, aby v budoucí radě měli všichni Židé svého zástupce. Edelstein stál v čele jednoho seznamu a v čele druhého Weidmann. Němci si zvolili Edelsteinův seznam, a tak se stalo, že osmatřicetiletý Jakob Edelstein - přátelé mu říkali podle jidiš výslovnosti Jajkev - měl vést české a moravské Židy na jejich cestě do neznáma.

Plány

Různé plány na správní strukturu ghetta byly připraveny neobyčejně důkladně a podrobně. Předpokládalo se, že k evakuaci árijského obyvatelstva a přistěhování Židů bude docházet postupně, až budou budovy připraveny k novému účelu, a že během přesunu místní odborníci zaučí židovské úředníky, kteří je nahradí. Židé zvažovali město ve všech jeho ohledech: finanční oddělení se bude zabývat všemi peněžními záležitostmi; hlavní funkcí ekonomického oddělení v ghettu bude řízení průmyslové a zemědělské výroby, získávání surovin a dojednávání pracovních smluv s okolím. Rada starších bude považovat za svůj prvořadý úkol vést židovské obyvatelstvo k tomu, aby se uživilo fyzickou prací. Nicméně bude nutné zařídit pro práceneschopné a staré lidi sociální péči včetně sociální podpory, starobinců, chorobinců a veřejných kuchyní. Konečně se měl uskutečnit dávný sen o produktivizaci židovského národa, i když poněkud jiným způsobem, než si chalucim představovali.

Nejprve měli být všichni fyzicky schopní lidé zaměstnáni na výstavbě ghetta; až bude úkol dokončen, budou rozděleni do tří skupin: hlavní pracovní síla bude zaměstnána v ghettu v důležitých hospodářských odvětvích; pomocné síly budou pracovat na stavbách a v zemědělství v oblasti ghetta; menší počet lidí se postará o vnitřní údržbu ghetta. Větší výrobní skupiny budou pracovat v dílnách, menší skupiny po domácnostech, přednost však budou mít větší výrobní jednotky. S použitím již dostupného vybavení bude možné zřídit tesařství, kovárny, vazačské dílny a dílny na výrobu optických přístrojů a balení farmaceutických výrobků. Smluvní práce by bylo možné získat v oborech chemického čištění, výroby dřevěných hraček, kartáčů a ručně tkaných textilií; bylo by možné zřídit šicí dílny na ložní prádlo, klobouky a rukavice: továrna se sedmi sty šicími stroji by mohla zaměstnat dva tisíce lidí.

Obyvatelé ghetta se budou podrobovat všeobecným zákonům, pokud ovšem německé úřady nerozhodnou jinak; nařízení říšského protektora o vyřazení Židů z hospodářského života nebudou v ghettu platit. Všichni obyvatelé si budou rovni, uvnitř ghetta budou požívat svobody pohybu a bude jim dokonce umožněno na čas ghetto opustit na základě propustky vydané správou, buď za účelem práce vně ghetta, nebo výkonu nějaké úřední funkce. Kromě toho budou obyvatelé ghetta podléhat zvláštním nařízením, která se, bude-li to možné, zveřejní v místním tisku. Správa ghetta bude povinna vykonávat své funkce dle nejlepších schopností a rozhodovat bez ohledu na přízeň nebo osobní zájem. Aby dodala svým nařízením váhu, bude mít k dispozici právní aparát a policejní sílu a bude mít právo trestat provinilce.

V podrobném návrhu struktury správy ghetta se hovořilo o šesti odděleních a desítkách pododděleních. Edelstein a jeho kolegové nic nevynechali: poštovní služby, telefon a telegraf, vedení úspor, mlékárenskou výrobu, restaurace, nakládání s odpadky, požární ochrana, ubytovny pro mladé lidi, tuberkulózní nemocnice. Plánujících úředníků se zmocnil jistý druh radosti z tvorby, ze smyslu poslání: budovali útočiště na záchranu všech protektorátních Židů.

Téměř každý den se Jakob Edelstein, František Weidmann neboOtto Zucker setkávali s SS-Obersturmführerem dr. Siegfriedem Seidlem (doktorát měl z vídeňské univerzity), hlavně kvůli tomu, aby připravili předvojovou jednotku, která se vydá v blízké budoucnosti do Terezína. Po každém setkání Židé zaznamenávali, o čem se hovořilo. Aktenvermerk předložili při dalším setkání Seidlovi k ověření a jednu kopii ponechali pro obec. Na setkání z 10. listopadu 1941 Seidl rozhodl, že dřevěná lůžka v Terezíně mají být veliká 60 na 190 centimetrů, tři nebo čtyři nad sebou, pevná a snadno přemístitelná. Řekl, že se rodiny nebudou rozdělovat, že vyšším úředníkům bude v případě potřeby povoleno cestovat do Prahy a že budou moci bydlet v ghettu odděleně - ale v této věci je připraven naslouchat i dalším návrhům.

Ti, kteří město plánovali, se nadchli myšlenkou na zbudování židovského města - ne ledajakého, ale vzorového města, spravovaného příkladným způsobem; města, v němž Židé budou vykonávat všechny funkce a konat veškerou práci, kde policisté, nosiči i zemědělští dělníci budou Židé - na způsob jakési miniaturní Palestiny. Pravda, bude se tak dít pod německým dohledem a fyzické podmínky budou drsné, ale Židé v žádném případě nejsou neobeznámeni s životními těžkostmi a útiskem a v minulosti již osvědčili odolnost.

Vedení budoucího ghetta muselo rozhodnout o složení první skupiny, která bude ghetto budovat. Na setkání trval Edelstein na tom, že jako nejdůležitější okolnost je třeba vzít v úvahu charakter a že dle všeobecného názoru má být dána přednost členům organizace sionistické mládeže Hechaluc. Pokud se týče Edelsteinova štábu, vyslovilo několik přítomných názor, že by měl být sestaven z odborníků v různých povoláních, ale Jajkev prohlásil, že chce mít s sebou především přátele.

V Hechalucu se vedly vášnivé debaty, zdali má hnutí podporovat vyslání svých členů v předvojové jednotce. Konečné rozhodnutí zůstat s ostatními vyplynulo jednak z osobní zkušenosti a jednak z ideologických úvah: první skupinu členů Hechalucu, která se pokusila tajně dostat přes slovenské hranice s pomocí placených pašeráků, Němci zatkli a čtrnáct členů skupiny popravili. Lidé z vedení Hašomer Hacair (levicového hnutí těsně spjatého s komunistickým podzemím), kteří pocházeli většinou ze Slovenska nebo Podkarpatské Rusi, rozhodli, že kdykoli to bude možné, členové se stáhnou do podzemí nebo prchnou na Slovensko či do Maďarska. Jejich rodiny byly mimo protektorát a oni sami měli k Němcům ostražitější postoj než čeští Židé, možná v důsledku přirozené nedůvěry vůči všem Nežidům, která byla vlastní východoevropskému židovstvu.

Hechaluc nesouhlasil s rozhodnutím Hašomer Hacair stáhnout se do podzemí, ale svým členům povoloval, aby se každý rozhodl sám za sebe; jako celek se dal Edelsteinovi k dispozici. Jajkev cítil, že pastýř musí zůstat se stádem (když nadešel čas, ze dvou tisícovek členů Hechalucu se jich v protektorátu nenahlásilo do transportů pouze dvacet). Odejít do ilegality mezi lhostejným, nepřátelským nebo vyděšeným obyvatelstvem, jehož bystrozraku Židé málokdy unikli, bylo zřejmě řešením jen pro několik lidí, kteří se dokázali citově oddělit od rodiny, ohrozit životy lidí, kteří je uschovali, a dovedli snášet neustálé napětí života v úkrytu. Mnoho z nich to vzdalo, mnoho bylo chyceno.

Aufbau-kommando

Dne 24. listopadu 1941 v pět hodin ráno se členové předvojové jednotky shromáždili na Hybernském (Masarykově) nádraží. Podle příkazu přišli s batohy, v nichž měli osobní věci, jídlo na pár dnů a deku. Bylo jim řečeno, že jejich majetek bude za nimi zaslán později. Předvoj (Aufbau-Kommando podle Němců, AK pro Židy) byl složen z mladých mužů vybraných z pracovního seznamu a ti dostali informaci, že se na víkendy budou moci vracet domů a předávat plat rodinám v Praze, které měly být chráněny před transporty. V Terezíně prý bude existovat běžná poštovní služba a na Vánoce dostanou dovolenku. Vydali se na cestu jako obyčejná pracovní skupina, netušíce, že odcházejí navždycky.

Den po jejich odjezdu se Edelstein a Zucker hlásili u Seidla. Sdělili mu, že odjezd proběhl dle plánu, a předložili návrh na rozpočet včetně pracovních výdajů a platů. Seidl je informoval, že pravděpodobně do týdne bude do Terezína vypraven další transport čítající tisíc lidí, hlavně dělníků, ale bude smět zahrnovat také inženýry, lékaře a jiné nezbytné odborníky. Seidl dále informoval Edelsteina a Zuckera, že jim bude dovoleno odjet do Terezína, aby si prohlédli podmínky, ale pak se budou muset vrátit do Prahy. V rozhovoru s Güntherem o tři dny později (přítomen byl rovněž Seidl), bylo rozhodnuto, že Edelstein oficiálně zůstane zástupcem vedoucího Pražské židovské obce a Weidmann nebude jmenovat nového zástupce; namísto toho bude požadovat více spolupráce od dr. Franze Kahna a Františka Friedmanna.

Rozhovor s Güntherem vyústil v poněkud pozměněné pojetí židovského města, než jak si ho představovali jeho projektanti: v současné době se styk mezi obcí a ghettem omezí na písemnou komunikaci předávanou přes německé velení a v nejbližších čtyřech týdnech bude obyvatelům ghetta zakázán jakýkoli poštovní styk s jejich rodinami, včetně balíčků. Po uplynutí této doby budou smět psát dopisy domů dvakrát měsíčně. V současné době není vhodné cestovat do ghetta a zase z ghetta.

Günther schválil jmenování doktora Ericha Munka, lékaře Alija mládeže, vedoucím lékařských služeb v ghettu, zdůraznil jejich význam a také důležitost zaměstnaneckých služeb, a připomněl, že nemocní, zejména duševně nemocní a ti, kteří mají nakažlivé choroby, by neměli být zahrnováni do transportů. Vznikla dohoda o vytvoření policejní jednotky v ghettu, která bude vybrána z tisíce členů předvojové jednotky, čekající na odjezd do ghetta v prostorách Pražských vzorkových veletrhů v Praze 7. Policejní jednotka se má skládat z velitele, dvou zástupců a dvaceti policistů. Každý policista bude nosit čepici a obušek (SS-Sturmbannführer Günther žádal předložit několik návrhů vhodných čepic). Policisté budou mít jisté výhody, a budou-li si přát, jejich rodiny mohou zůstat vně ghetta až do posledního transportu. Do ghetta má být zasláno velké množství židovských odznaků, takže všichni Židé budou moci dostat dvě hvězdy. Mezitím dorazily z ghetta žádosti o košťata, psací stroje, nářadí a konvice: zdálo se, že podmínky v ghettu jsou poněkud jiné, nežli se očekávalo.

Příštího dne se Edelstein setkal sám se šéfem (jak psal v dopise o rok později svým zaměstnancům a zřejmě tím myslel Günthera). Tento rozhovor jím otřásl: Druhého prosince jsem byl u šéfa, který mi sdělil zprávy, které mne hluboce rozrušily. Tehdy jsem si ani netroufl zaznamenat je písemně, jen dvěma nebo třem osobám jsem povšechně vyprávěl, jaký vítr má vlastně vát v ghettu Terezín. Snad nyní porozumíte mé řeči na rozloučenou, která byla vskutku smutná. Bylo tedy správné vzít s sebou své nejlepší přátele, strhnout je do chaosu a do neštěstí? Odkud jsem vzal morální ospravedlnění pro své jednání? Dnes to mohu říci: náš světový názor chalucu nás učil být vždy tam, kde se osud židovského národa utváří tragicky, ale také nově formuje. Kdo jiný než my je povolán k tomu, obětovat se v okamžiku nejvyššího utrpení a nejosudovějšího rozhodnutí? Nikdy jsem pojmu chaluc nerozuměl jen v úzkém smyslu slova. Být chalucem neznamená jenom být dělníkem, nýbrž nositelem uskutečnění, také z negativního vytěžit to kladné a vybudovat pro společenství nové základy života.

To bylo Edelsteinovo krédo, se kterým šel do ghetta i poté, co už věděl, že plán na židovské město se, přinejmenším zčásti, zakládá na iluzi. Vzal s sebou i dvaadvacet spolupracovníků, především z pražského Palestinského úřadu: oddanou sekretářku Peppi Steifovou; Otto Zuckera jako zástupce; Leo Janowitze jako svou pravou ruku; Ericha Osterreichera, Dittl Ornsteinovou, Seppla Lichtensterna, všechny sudetské Židy, kteří s ním spolupracovali od Mnichovské dohody; Josefa Klabera jako policejního odborníka a Karla Schliessera jako odborníka na ekonomii (oba byli ve svých oborech špičkovými experty) a Harryho Tresslera jako experta na Edelsteina. Dr. Munk odejel o den dřív doprovázen dvěma jinými lékaři a jejich vybavením.

Teď ukažte, co umíte

Edelstein, Zucker a členové vedení odcestovali do terezínského ghetta pravidelným vlakovým spojem 4. prosince 1941. Nesli si malá zavazadla, neměli žádný policejní doprovod a pokud se jejich vzhledu týče, mohli být obyčejnými turisty. Během krátké cesty Edelsteina zaměstnávaly jeho vlastní myšlenky, Zucker vyprávěl příběhy a celková nálada byla dobrá. Jejich hlavní starostí bylo, aby našli cestu z bohušovického nádraží, odkud se šlo do Terezína necelé čtyři kilometry. Ale Zucker si byl jistý a sliboval, že se cestu najde. Přesto skupinka několikrát zabloudila, musela se ptát na cestu a dorazila dosti unavená do opevněného města, jehož české obyvatelstvo stále ještě žilo normálním způsobem života jako obvykle. Členové vedení šli do Sudetských kasáren, kde byli ubytováni všichni Židé, a když se za nimi zavřely brány ghetta, jeden z místních veteránů, člen první předvojové jednotky, jim s desetidenní zkušeností ghetta řekl: A teď jste, pánové, v prdeli. Hans Günther dorazil do ghetta o několik dnů později, a když si mu Edelstein stěžoval na stav věcí, vyslovil se k situaci podobným způsobem: Teď, Židi, když jste im Dreck, ukažte, co umíte.

Židé výzvu přijali. Ukážou Němcům a ukážou světu, co ustojí. Přes překážky, přes těžkosti, přes německou nadvládu, vybudují v Terezíně vzorové židovské město...

Bondyová, Ruth. Edelstein proti času. Praha: Sefer, 2001.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.