Terezín: Šedesáté výročí zahájení transportů českých Židů

Jsem rád, že k slavnostnímu otevření prostor bývalé márnice a kolumbária židovského ghetta v Terezíně dochází ve chvíli, kdy vzpomínáme 60. výročí počátku transportů českých Židů. Prvním transportem, jímž se rozeběhla vraždící mašinerie v Protektorátu, byl transport vypravený z Prahy 16. října 1941, který odvezl Židy z Prahy do ghetta v Lodži. První transport do Terezína byl vypraven z Prahy zhruba o měsíc později, 24. listopadu. Transporty protektorátních Židů do Terezína pokračovaly. V únoru 1942 byla nacisty zrušena obec Terezín a obyvatelstvo bylo donuceno se odstěhovat. V červnu se k transportům z Protektorátu připojily i transporty z dalších evropských zemí, nejprve z Německa a Rakouska. Již v září téhož roku živořilo v Terezíně, městečku, kde před válkou žilo 3500 obyvatel, 58 500 vězňů. Takovéto přelidnění přineslo nedobrovolným obyvatelům velké strádání a pro mnoho z nich i smrt. Říjen je tedy měsícem, kdy si připomínáme počátek nesmírného utrpení všech našich drahých, rodičů a prarodičů, sester a bratrů. Většina z těch, kteří museli nastoupit do přistavených vagonů, nepřežila. Někteří zahynuli již na počátku této pouti v Terezíně, většina v Osvětimi-Birkenau nebo v některém z dalších míst masového vraždění. V Terezíně, ale i jinde, umírali lidé na následky svého utrpení ještě po válce.

Vzpomínáním obětí tohoto zrůdného zločinu připomínáme si mimoděk také zločince, kteří ideologicky tyto hrůzy zdůvodnili, ty, kteří naplánovali do nejmenších detailů technologii vraždění a také ty, kteří je prováděli

Jejich vina je hrozná a nesmazatelná. Také toto dědictví je třeba předávat a stále si ho připomínat. Ne snad kvůli odplatě, ale daleko spíše jako odstrašující příklad pro nové pomocníky totalitních režimů, současné i budoucí plánovače a realizátory genocid.

Cítím jako povinnost připomenout na tomto místě i neokázalé hrdinství lidí, kteří neváhali a poskytli pomoc těm, kteří to potřebovali. Mnozí z nich to zaplatili životem. Je třeba vzpomenout těchto Spravedlivých mezi národy s velikou úctou a obdivem. Jejich statečnost je nadějí tohoto světa a nikdy by neměla být zapomenuta. Je třeba také vzpomenout těch, kteří se zbraní v ruce usilovali o zničení vražedného nacistického režimu na všech frontách druhé světové války.

Není možné přejít mlčením skutečnost, že většina obyvatel Evropy, této země, ale vlastně celého světa pouze přihlížela tomu, jak jejich sousedé nedobrovolně odcházejí. Někteří, a rád bych věřil, že většina, na to všechno hleděli se smutkem a strachem. Nebylo však málo těch, kteří toto utrpení vítali, měli z něho potěšení a dokonce ekonomický profit. Stačí připomenout advokátní a lékařskou komoru, které už za druhé republiky usilovaly o odstranění židovské konkurence a jejíž mnozí členové přijali protižidovská opatření s uspokojením. Kolik Židů, kteří se po válce vraceli z koncentračních táborů, nedostalo zpět své věci, které měli uschovány u svých sousedů? Kolik Židů bylo po válce účelově označeno za Němce, aby jim mohla být ukradena i střecha nad hlavou?

Již při založení terezínského ghetta stanovilo velení SS jako jednu z jeho základních funkcí decimování vězněných Židů. I když metody k tomu směřující se v mnohém lišily od těch, které byly využívány ve vyhlazovacích táborech, zahynulo v ghettu v důsledku fyzických a psychických útrap či nemocí celkem 33 430 osob. Znamenalo to téměř čtvrtinu ze všech vězňů, kteří jím prošli, přičemž do tohoto čísla nejsou zahrnuty oběti z tzv. evakuačních transportů, které do Terezína dorazily mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945.

Po přeměně celého města v koncentrační tábor vznikla v části terezínských pevnostních kasemat ústřední márnice, kam byli mrtví sváženi a připravováni k pohřbení. Ve vedlejších částech kasemat vznikly dvě tzv. obřadní místnosti, kde se konala prostá shromáždění na rozloučenou se zesnulými. Šlo o hromadné obřady, v dobách nejvyšší úmrtnosti konané i několikrát denně. Účastnili se jich rodinní příslušníci, příbuzní a známí zesnulých, kteří se zde směli pomodlit a vzdát obětem poslední poctu. Jedna z místností byla vyhrazena pro obřady v židovském ritu, druhá pak pro obřady křesťanské, neboť do Terezína bylo deportováno i mnoho křesťanů, kteří byli považováni za Židy podle klasifikace norimberských zákonů.

Na hřbitově umístěném mimo město se nejprve pohřbívalo do jednotlivých, později do masových hrobů. Stoupající úmrtnost si však vynutila urychlení výstavby krematoria, jež zahájilo plný provoz od října 1942. Urny s popelem byly ukládány do vězňům nepřístupného kolumbária, zřízeného v další části pevnostních kasemat naproti ústřední márnici. S blížícím se koncem války se však nacisté snažili likvidovat stopy svých zločinů. Popel mnoha tisíců obětí proto musel zmizet - zčásti byl vysypán do řeky Ohře nedaleko ghetta, zčásti zakopán do jámy v blízkosti koncentračního tábora v Litoměřicích.

Je mi trochu líto, že ke zpřístupnění těchto prostor nedošlo dříve. Nešlo to. Bylo mnoho úkolů, které musely mít přednost. Tyto prostory, které samy o sobě mají v sobě pietní atmosféru, přinášejí nové možnosti pro bývalé vězně a jejich rodiny. Kromě expozic je zde vytvořen prostor pro umístění pamětních desek, kterými je možné připomenout ty, jejichž hrob je neznámý, nebo kteří žádný hrob nemají. Slib, který jsme kdysi dali, je splněn, prostory jsou vytvořeny a nyní již záleží především na vašem zájmu. Já mohu v tuto chvíli slíbit, že pokud bude zapotřebí, pracovníci Památníku v této věci budou nápomocni.

Nemohu jinak a musím připomenout, že 16. říjen je pro mne osobně i pro Památník Terezín významným dnem i z jiného důvodu. Před deseti lety byla v budově staré městské školy, ve které bylo v 70. letech absurdně zřízeno muzeum Národní bezpečnosti, zpřístupněna expozice věnovaná dějinám terezínského židovského ghetta v letech 1941-1945. Byl to počátek velkého, a myslím úspěšného procesu, ve kterém byly postupně nahrazeny všechny stávající expozice a vybudováno 7 dalších nových stálých expozic. Realizovány byly rovněž velké rekonstrukční práce jak v Malé pevnosti, tak i na území bývalého ghetta. Za velký úspěch považuji vybudování Střediska setkávání s možností ubytování, stravování a skutečného setkávání se různých skupin mladých lidí. Především ve vzdělávacích aktivitách, historickém výzkumu a zprostředkování jeho výsledků veřejnosti, v odborných i popularizačních publikacích je těžiště dalšího rozvoje Památníku Terezín jako muzea. Věřím, že v tomto úsilí nalezneme podporu v řadách bývalých vězňů a také na ministerstvu kultury

(Řeč, kterou pronesl Jan Munk, ředitel Památníku Terezín, při slavnostním otevření kolumbária u příležitosti 60. výročí zahájení deportací českých Židů.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.