Fredy Hirsch v Terezíně

Z knihy Lucie Ondřichové Příběh Fredyho Hirsche

Fredy Hirsch věnoval mnoho času organizování sportovního života mládeže. Na baště za Mysliveckými kasárnami se podařilo získat prostor pro hřiště, které bylo hojně využíváno. Například fotbalového mistrovství se zúčastnilo 22 družstev. Vrcholem této aktivity byla terezínská makabiáda. Navázalo se tak na předválečné tradice židovského tělovýchovného hnutí. Na první makabiádě nastoupilo před Fredym Hirschem na dva tisíce dětí a mladých lidí. Egon Redlich si o tom 24. května 1943 do svého deníku zapisuje: Zahájení bašty, Proslov hebrejsko-český. Asi 6000 lidí. Jistě jediná židovská věc toho rázu v Evropě. A o den později: Včera pravil jeden stařec, když viděl tu spoustu mládeže: 'Hle, mladí, nyní je dobré umřít.'

Fredy Hirsch ale nepěstoval jen kulturu těla. Každý páteční večer nacvičoval s dětmi písničky a hrál na flétnu. Seznamoval je s německou kulturou. Četl jim při svíčce Rilkeho verše. Později s nimi inscenoval část Zweigova Jeremiáše. Vybíral texty posilující naději a vůli k životu. Mezi dětmi bylo oblíbené jeho stínové divadlo. To vzniklo v improvizovaném sálku na půdě domova L 218. Na jaře 1943 uvedla Hirschova stínohra představení k svátku Purim. Hrálo se za napjatým osvětleným prostěradlem. Stínové profily postav vytvářely jednak děti samy, jednak plošné loutky vystříhané z tvrdého papíru. Tyto loutky vyráběly děti pod Fredyho vedením a jejich nákresy se dochovaly. Repertoár scénky tvořila kromě pohádek i náročnější témata. Irma Lauscherová napsala pro Fredyho podle latinského textu monolog Pompeius mluví nad mrtvolou Césara. Další úspěšnou inscenací byla dramatizace příběhů obsažených ve svitcích knihy Ester.

Podstatně hůře než děti z českých židovských rodin na tom v Terezíně byly děti deportované z Německa. Mělo to řadu příčin. Byl mezi nimi daleko větší podíl osamocených dětí, které do ghetta přijely bez příbuzných. I pokud přijely z Německa celé rodiny, většinou bylo jejich sociální postavení horší než u rodin z Protektorátu. Prostředí v ghettu bylo veskrze české a pro německé Židy nebylo snadné se na ně adaptovat. České děti většinou žily až do deportace v relativně uspořádaných rodinných vztazích a mnohým se navzdory potížím dostalo velmi slušného vzdělání. Německé děti v posledních letech nemohly navštěvovat školy a normální poměry v podstatě nezažily. Mnozí patnáctiletí neuměli číst a psát. Příchozí z Německa na tom byli hůře i z materiálního hlediska. Do Terezína přicházeli kromě starých lidí také ti, kteří byli již delší dobu odkázáni na pomoc židovské obce. Často o svůj skromný majetek přišli už ve šlojsce a měli jen málo příležitostí ho nahradit. Většinou neměli venku nikoho, kdo by jim mohl pomoci zasíláním balíčků.

Německé a české děti žily zvlášť a kromě hromadných společných akcí navzájem moc nekomunikovaly. Hana Fischlovápracovala jako vychovatelka v heimu pro děti z Německa:

Ze začátku to pro nás nebylo příjemné, protože jsme se najednou ocitly v prostředí, které nám bylo zcela cizí. Musely jsme se přizpůsobit mentalitě a úrovni dětí a to nebylo zcela jednoduché. Později to již bylo lepší, viděly jsme, že naše práce má nějaké výsledky. Německé děti byly velmi ovlivněny vojenským, nacistickým duchem. Jejich celé vzdělání, pokud nějaké měly, jejich vzpomínky, jejich písničky, ve všem to bylo cítit. Vlastně nic jiného než nacistické Německo nepoznaly. Zpívaly Wenn wir marschieren... a Wir fahren gegen England..., ale normální písničky neznaly. Uměly sice několik židovských náboženských písní, ale i ty zpívaly ve stylu a taktu německých vojenských pochodů. A v podvědomí se s tou mocí a s tou silou identifikovaly. Snažily jsme se jim dát nějaké vzdělání, ale bylo to velmi těžké. Ti, kteří by byli schopni tyto děti zvládnout a něco jim přinést, byli zaneprázdněni jinou prací. A staří profesoři a učitelé, kteří čas měli, si zase nedokázali získat potřebný respekt. Těmto dětem imponoval jenom ten, kdo dobře vypadal, byl dobře oblečen a dobře živen. Staří lidé z Německa byli všichni podvyživení a také psychicky byli na dně. Po většinu vyučování jsme se snažily zjednat si alespoň minimální pozornost. Nebyly jsme učitelky z povolání, nebylo kde se učit, nebyl klid na učení. Děti se nemohly soustředit. Jejich hlavním zájmem bylo sehnat něco k jídlu. Pro sebe i pro rodiče, kteří na tom byli ještě hůře než ony. Naším hlavním problémem ale bylo udržet děti v čistotě. Nepřežili bychom, kdybychom to s čistotou a pořádkem nepřeháněli. Mytí, větrání matrací, hledání vší, to vše zabralo každý den mnoho hodin. Fredy Hirsch byl patronem německého heimu. A protože měl relativně dobré vztahy s německými vojáky, mnoho toho pro nás, pro náš heim, zařídil. Pocházel ze stejného kulturního prostředí jako oni, mluvil jako oni, rozuměl jejich jednání. Kromě toho jim dával lekce boxu a džuda. Získával od nich věci, které byly jinak absolutně nedostupné. Přesvědčil je, aby povolili různé akce, které by se jinak určitě konat nesměly. Nosil dětem tak žádané a tak nedostatkové lístky na divadelní představení, nosil knihy a oblečení. Sháněl pro ně i lístky na koupání v lázních, které bychom jinak určitě nedostaly. Obstaral nám věci na zútulnění heimu a nejnutnější sanitární vybavení. Pro děti to byl Bůh.

Vedení péče o mládež se snažilo, aby mladí lidé v Terezíně získali alespoň nějakou minimální kvalifikaci. Jedním z těch, kdo to měl na starosti, byl Petr Erben:

Když jsem přišel počátkem září 1942 do Terezína, dostal jsem ubytování v Hannoverských kasárnách. Venku byla spousta známých, protože věděli, že přijedou Ostraváci. Vidím Fredyho a už na mne volal: ,Petře, já tu na tebe čekám. Ty jsi byl na všech táborech ministr práce. Já potřebuji někoho, kdo by tu vedl pracovní úřad mladistvých.' On byl vždycky hned k věci. ,Zítra ráno se budeš hlásit na pracovním úřadě a tam budeš nějakou dobu pracovat. Až se to naučíš, založíme pracovní úřad mladistvých.' Mně to vyhovovalo. Přestěhoval jsem se do skupiny budov, která byla určena pro mládež, to byly domy L 218, Q 710 a Q 609. Tam jsme pracovní úřad pro mladistvé zakrátko založili. Já jsem byl vedoucí mobilní skupiny, mobileinsatz. Naším úkolem bylo hlavně starat se o to, aby mladiství pracovali někde, kde mají možnost naučit se nějaké řemeslo. V zámečnické dílně, v truhlářské dílně a podobně. Nebo někde, kde mají možnost šlojznout něco k jídlu, nejlépe v zahradách. Některé skupiny pracovaly na stálém místě, jiné se střídaly. Fredy to vše organizoval. Byl to moc milý člověk. Moc, moc oblíbený. Vše u něj běželo, vše šlo. Vždycky sportovně oblečený, pořád v letu. Jen večer si k nám chodil popovídat. Bydlel jsem s Tomíkem Meisnerem. To byl moc hezký kluk. Jeho rodičům patřila v Praze Kotva. Večer jsme si povídali a Fredy si sedl na postel k nám. Mluvili jsme a mluvili. A Fredy se najednou začal tak usmívat. A to už jsme měli takový systém. Buď já nebo Tomík jsme se zvedli, že se jdeme napít nebo na záchod, a tím jsme porušili tu atmosféru. Jinak ale nevím o jediném případu, že by se Fredy nějak nedobře choval k mladistvému."

V létě 1943 dorazil do Terezína zvláštní transport. Přijelo jím 24. srpna dvanáct set dětí z polského ghetta Białystok. Také tento transport byl součástí německé propagandistické hry. I když nacisté nikdy neměli v úmyslu nechat tyto děti naživu, dočasně je potřebovali pro vyjednávání s Velkou Británií. Přijely v zuboženém stavu a bez jakéhokoli doprovodu dospělých, jen pod dozorem stráží. Jejich rodiče zahynuli při likvidaci białystockého ghetta. Děti v Polsku již slyšely o zabíjení v plynu, bránily se proto v Terezíně dezinfekci. Po jejich příchodu do ghetta k nim bylo přiděleno třiapadesát opatrovníků. Spolu s nimi byly izolovány od ostatních terezínských vězňů, kterým bylo přísně zakázáno s nimi jakýmkoli způsobem komunikovat. Mezi opatrovníky byla i Ottla Davidová, sestra Franze Kafky. Jakýkoli kontakt s těmito dětmi byl smrtonosný. Zahynuli jejich polští průvodci a později s nimi v Osvětimi zahynuli i jejich terezínští ošetřovatelé. Proto je vzácné svědectví pracovníka dezinfekční stanice Jiřího Borského:

27. srpna za chladného ranního úsvitu začalo koupání a dezinfikování asi 1250 dětí. Tento transport byl jedinečný, poněvadž směřoval z východu na západ. Ačkoliv SS hrozili smrtí, odvážili jsme se opatrně s nimi mluvit. Některé děti vynikaly roztomilostí i vzděláním, mluvíce několika jazyky. Uviděly plakáty ,Pozor! Jedovatý plyn!' a nechtěly odejít ze dvora pivovaru do lázní domnívajíce se, že budou popraveny. Marně jsme je ujiš?ovali, že do plynové komory dáme jen jejich oděvy a že zde nikdo nebyl zadušen. Jeden statečný hoch řekl ostatním: ,Pojďte, stejně tam musíme.' A ke mně německy: ,Lepší smrt plynem než upálením. Děti byly i se svými opatrovníky umístěny stranou v barácích u osady Kréta. Fredy Hirsch zákaz velitelství nerespektoval a pokusil se promluvit s vychovateli białystockých dětí. Byl přistižen českým četníkem a okamžitě zařazen do transportu, který 6. září odešel do právě zřizovaného rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Michael Honey, tehdy čtrnáctiletý chlapec, byl přímým svědkem Hirschova zatčení:

Pracovali jsme s Fredym v zahradě vedle baráků s białystockými dětmi. Zahrada byla hned u plotu. Fredy pracoval s námi. Najednou se opřel o jeden ze sloupů a nůžkami plot přeskočil. Viděl, že jsem si toho všimnul. Gestem mi naznačil, abych mlčel. Asi za deset minut ho přiváděl český četník. Jeho jméno neznám. Fredy se ho snažil přesvědčit, aby ho neodváděl k SS. Marně.

Hirschovou smůlou bylo, že jej zadržel český četník, se kterým se nemohl domluvit svou mateřštinou. Německého vojáka by přesvědčil možná snáz. Není jasné, kde strávil několik dní do transportu. Někteří se domnívají, že zbytek svého terezínského pobytu byl uvězněn v bunkru pod komandanturou, Michael Honey se ale domnívá, že se k nim Fredy ještě ten den vrátil.

Pro transporty ze září 1943 bylo poprvé použito eufemistické označení Arbeitseinsatztransport, transport k pracovnímu nasazení. Je docela možné, že Hirschův pokus o kontakt s białystockými dětmi byl pro nacisty vítanou záminkou k tomu, aby ho zařadili do tohoto transportu. Muž jako Fredy Hirsch mohl být pro ně v Birkenau užitečný. Tomu nasvědčuje i to, že měl transportní číslo 4, hned za vedoucím ústředního sekretariátu Rady starších Leo Janowitzem a jeho rodinou. Sestavování zářijových transportů ochromilo celý život ghetta, ukolébaného dobou relativního klidu, kdy po sedm měsíců z Terezína žádný transport neodjel. E. Redlich v zápisu souborně datovaném 24. 8. - 8. 9. 1943 píše:

Kolik dní uplynulo? Co se stalo? Zatkli Preffiho a Lea Janowitze. Zařadili je do transportu. Do transportu pěti tisíc lidí. Pět tisíc lidí poslali za jediný den. Přijely děti z východu. Přikázali zařadit do transportu několik mužů z AK a sto padesát (židovských) strážníků. Osudy lidí. Losovali, kdo pojede, zaplatili lékařům, aby jim dali injekce. Předstírali, že jsou nemocní - a přesto všichni jeli. O odjezdu Fredyho Hirsche se nezmiňuje ani zde, ani na jiných místech deníku. V té době si již asi byli zcela odcizeni.

Z Terezína pak 5. října odešlo i 1196 białystockých dětí a jejich 53 opatrovníků. Až po válce vyšlo najevo, že celý tento transport šel v Osvětimi hned do plynu.

Ondřichová, Lucie. Příběh Fredyho Hirsche. Praha: Seref a Institut TI, 2001, s. 116.

Studie Lucie Ondřichové o Fredy Hirschovi vznikla v letech 1997-1999 jako diplomová práce na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK. Hirschův život je v ní zachycen ve třech hlavních kapitolách: Před Terezínem, Terezín a Osvětim-Birkenau. Díky autorce (a díky Institutu TI, který mladým autorům, zabývajícím se obdobím holocaustu v českých zemích, věnuje systematickou pozornost) tak máme k dispozici první českou monografii, která na základě dosud často neznámých archivních dokladů a osobních svědectví zachycuje neobyčejný a tragický příběh pedagoga, sionisty, vášnivého sportovce, ale především ochránce a kamaráda k likvidaci odsouzených židovských dětí. Snažil se je zachránit ze všech sil a všemi dostupnými prostředky před smrtí nebo alespoň před nejhorším utrpením, které jí v koncentračních táborech předcházelo. Některé z dětí skutečně přežily a s jejich výpovědí se v knize setkáváme. Autorka mohla díky grantu Nadace TI pracovat i v izraelských archivech a také v Hirschově rodišti Cáchách. Kniha s názvem Příběh Fredyho Hirsche vychází jako 4. svazek Knižnice Institutu TI v nakl. Sefer, má 116 stran a fotografickou přílohu (8 str.). Distribuována bude v první polovině listopadu.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.