Vzpomínky (nejen) na Karla Poláčka

Dvanáctého května zemřela v kanadském North Yorku paní Jiřina Jelinowiczová, jediná dcera spisovatele Karla Poláčka. Nedlouho před smrtí namluvila vzpomínky, jejichž podstatnou část tu uveřejňujeme s laskavým svolením editorů sborníku Pátečníci a Karel Poláček. Sborník, který vyjde na podzim, shrne příspěvky ze stejnojmenného sympózia, jež proběhlo v květnu v Rychnově nad Kněžnou. Vzpomínky v mnohém navazují na starší práci paní Jelinowiczové, kterou jsme otiskli na pokračování v Rch 5/1999, Rch 6/1999 a která byla zařazena do sborníku ze sympozia na téma Lidové noviny a Karel Poláček (Rychnov n. Kněžnou, 1998). Přepis ze záznamu doplněný o pasáže z dopisů paní J. Jelinowiczové pořídil Michal Křístek.

Přines tátovi bačkory! Otec byl hlava rodiny a příslušela mu jistá privilegia. U stolu měl na svém místě těžký alpakový příbor a bílý naškrobený ubrousek. On byl jediný člen mužského rodu v naší domácnosti. V pátek byla k obědu bramborová polévka a buchty, on však dostal navíc dušené ledvinky. Proč ledvinky? Protestovala jsem vehementně proti teorii Mužskej Musí Mít Maso a dožadovala jsem se také porce masa. Já však ledvinky nerada, a byla jsem tak zdolána ve svém boji proti mužským výsadám. Feministické přesvědčení mne pak už nikdy neopustilo.

Otec vedl úplně samostatnou existenci. Připadal mi jako starý mládenec, který si vydržuje organizovanou domácnost pečující o jeho materiální blaho. Svůj volný čas během týdne trávil v kavárnách, ve Společenském klubu se svými přáteli. V neděli a o svátcích nikdy nebyl doma. Jediná doba, kterou trávil se svou rodinou, byla o dovolené. Kromě kapesného pro svou potřebu předal celou svou gáži matce, na jejíž bedra padla veškerá péče o domácnost. Platila nájemné, obstarávala nákupy, dokonce i o otcovo ošacení se musela starat. Kupovala mu boty i prádlo, látky na oblek, krejčí musel přijít do bytu na zkoušky, a to ještě si otec stěžoval, že ho to vyrušuje od práce. Nebylo však možno zařídit to jinak, protože nic na světě by ho nepřimělo, aby šel ke krejčímu na zkoušku.

Tak to šlo po celá léta. Otec pracoval pro noviny jako redaktor, psal si své povídky, sloupky a romány a ve svém volném čase hrál licitovaný mariáš. Své přátele si nikdy nevodil domů. Doma jen spal, jedl a psal. Večer před usnutím si v posteli četl. S matkou neměli nic společného. Ona žila ve svém světě, její představa vzorného manželství byla pečlivě vedená domácnost. Parkety byly vydrhnuty a napuštěny včelím voskem, prádlo bylo sněhobílé a naškrobené, oběd byl vždycky včas na stole. Mastilo se výhradně máslem a husím sádlem, jak se to v počestné domácnosti slušelo a patřilo. Své přítelkyně si občas zvala na odpolední svačinu. Hostila je čajem a doma vyrobeným pečivem. Při té příležitosti, když dámy vychvalovaly své ratolesti, nikdy neopomenula poznamenat, že ona, vzorná, obětavá matka a hospodyně, je postižena nevděčnou a hanebnou dcerou. S velkou rozkoší vyjmenovávala mé slabiny a dámy mi domlouvaly, abych byla hodná a rozumná, že matinka to se mnou dobře myslí. Nikdo však nepochopil, jak tím velmi trpím, že nejsem o nic horší než jiné děti a že za tím vším vězí nepovedené manželství mých rodičů. Otec o tom nechtěl nikdy slyšet. On, který si jinak zakládal na svých pozorovatelských schopnostech, byl zde prostě slepý a hluchý. Nemáš zlobit! byla jeho odpověď, kdykoliv jsem se snažila si postěžovat. A tak jsem vyrůstala, osamělá, nešťastná a zakřiknutá, se vzrůstající nenávistí k své matce a touhou najít někde nějaké porozumění.

Otec byl zdravý jako řípa. Kromě nějakého občasného nachlazení, nepamatuju se, že by kdy stonal. K lékařům nechodil, nepotřeboval je. Mírně kouřil, kupoval si denně deset egyptek. Jeho zvyky byly naprosto pravidelné, chodil pomalu, nikdy nikam nepospíchal. Politicky se přidržoval Masaryka a Beneše. Netoužil po změnách, na povstání a revoluce se díval skepticky. Nebyl ochoten obětovat své pohodlí nějaké ideologii. Nebyl nijak zvláště dobročinný, pomáhal jen svým bratrům, když byli v nouzi. Nebyl ochoten dívat se na cizí utrpení. Obtěžovalo ho to. Měl rád zvířata - kočky, psy i koně, rád pozoroval přírodu, zejména bouřka ho fascinovala. Když jsme byli na dovolené, chodili jsme na procházky a v parných dnech si otec šel zaplavat. Nezajímaly ho hrady, zámky a muzea, také nechodil do divadla nebo na koncerty, jen občas zašel do biografu na nějaký význačnější film. Nevím, na jaké filmy chodil otec, vím však, že si velmi vážil Chaplina. Nedbal ani o sportovní události. Na fotbalové zápasy chodil v době, kdy psal Muže v ofsajdu, protože ho zajímal jev fanouškovství. Technické vymoženosti mu byly zcela cizí. Neměli jsme doma telefon, gramofon či rádio, a jelikož matka byla také velmi konzervativní a úsporný typ, nevěřila elektřině, neměli jsme ani elektrickou žehličku. Vařilo se na uhlí a vysavač se nikdy nepoužíval, protože prý ničí koberce. Ve vztahu k technickým vymoženostem a schopnosti jich používat se otcův názor podobal názoru Karla Čapka. Snad to byla tehdejší akademická generace, která technice nerozuměla, pohrdala jí a také se jí trochu bála. Pro dnešní generaci je to jev úplně nepochopitelný, děti už v předškolním věku mají elektronické hračky, hry na počítačích, tráví značnou část svého času před televizní obrazovkou.

V době svého dospívání jsem se začala s otcem sbližovat. Chodili jsme spolu na večerní procházky na Petřín, kde se debatovalo o všem možném. Byla to především politika, která se nás velmi dotýkala v té těžké době mezi nástupem Hitlera k moci a okupací naší země. Otec byl velmi pesimistický, a jak se později ukázalo, měl v tom úplnou pravdu. O sobě však říkal, že není politický člověk a že ho politika nezajímá. Pak jsme také mluvili o náboženství. Zamlada byl přesvědčený ateista a vystoupil formálně po převratu ze židovské víry. V pozdních třicátých letech však, pod vlivem Alfréda Fuchse, jeho ateismus ochabl a on se začal zajímat o křesťanství. Pořídil si Kralickou bibli a často si v ní čítal. Nikdy však se nepřidal k žádné církvi. Náboženství se u nás doma vůbec nepěstovalo, byla jsem v tom směru úplný ignorant. Musela jsem však po pět let obecné školy chodit na náboženství, které mě pochopitelně vůbec nebavilo, a nic jsem se tam nenaučila. Když jsem přešla na gymnázium, odmítla jsem na náboženství chodit. Když jsem byla malá, mívala jsem o Vánocích stromeček, stejně tak jako i jiné židovské děti našich známých, to však brzy přestalo. Štědrý večer slavil otec se svými přáteli a my jsme s matkou seděly samy doma v chmurné náladě. Někdy jsem pak šla k sousedům a s nimi na půlnoční mši. O Velikonocích jsem bývala v Rychnově u babičky nebo někde na lyžích...

O vzpomínkách K. Poláčka na jeho dětství jsem psala jinde, stejně tak jako o studentských letech na gymnáziu v Rychnově a v Truhlářské ulici... Na svá léta na vojně také často vzpomínal, zejména na anabázi na ruské frontě, když se po dlouhém pochodu probudil v koutě na zemi v jakési kovárně. O svých zkušenostech ze zaměstnání mluvil velmi málo a velmi zřídka. Nikdy nebyl v tom směru ctižádostivý, věděl, že se musí uživit, a to bylo vše. Těšil se, že až bude v penzi, že bude jenom psát pro své potěšení. Po skončení pentalogie měl v plánu psát povídky.

Pak jsme také při těch procházkách probírali mou budoucnost a tehdy mi navrhl cestu do Anglie. Jednoho dne se mi k mému překvapení svěřil se svým vztahem k Doře Vaňákové. Řekl mi, že se chce dát rozvést a s Dorou se oženit, a co že já tomu říkám. Řekla jsem mu tehdy poctivě podle svého cítění, že ho plně chápu a že proti tomu vůbec nic nemám. Od toho okamžiku bylo pak zcela jasné, že mi nezbývá než odjet do Anglie - po rozvodu bych musela zůstat u matky, s kterou jsem byla na kordy, a otce bych ztratila. Když jsem odjížděla dva týdny po okupaci do Anglie, nikdo neměl představu, do čeho jdu. Otec naivně věřil, že hned dostanu pracovní povolení a začnu studovat v nemocnici ten svůj údajně zajímavý obor, přičemž budu plně zaopatřena. Já jsem pochopitelně také nevěděla, co mne čeká. Unikala jsem z velmi nepříjemné situace doma do tajemné ciziny, do velkého dobrodružství. Když se rozjížděl vlak a já zamávala matce na rozloučenou, měla jsem pocit, jako by mi narostla křídla a já se vznášela někam daleko, kde je velmi krásně a odkud se už nikdy nevrátím.

Cesta do Anglie se prodloužila na několik dní. Na německo-holandské hranici bylo tolik uprchlíků, že personál nebyl s to denní dávky zpracovat, a tak jsem se s všelijakými překážkami dostala na místo počátkem dubna, úplně vyčerpána. Byla jsem najednou v docela jiném světě a zde začínala nová kapitola mého života. Věci byly mnohem složitější, než jsem si představovala. Přijela jsem na návštěvní vízum, do dovršení osmnáctého roku mi chyběly téměř dva měsíce. Tehdy teprve jsem si mohla zažádat o změnu víza a pracovní povolení pro nemocnici, která mne přijala. Já jsem neměla zdaleka dost prostředků, abych zůstala na místě, kam jsem původně přijela. Naštěstí však tu bylo Committee for Refugees from Czechoslovakia, přezvané později na Czech Refugee Trust Fund, který se staral o uprchlíky z ČSR. Trávila jsem tedy čekací lhůtu v rekreační ubytovně YWCA ve Worthingu.

S otcem jsem si pravidelně dopisovala, až do začátku války. Měla jsem pak možnost si s ním dále psát přes adresu ve Švýcarsku. Bylo to však ilegální, a já jsem musela psát tak, aby nikdo nepoznal, že píšu z Anglie. Byly tudíž ty dopisy jaksi jalové, nemohla jsem v nich nic pořádně vysvětlit, a otec proto nemohl pochopit mou situaci. V Anglii emigranti neměli stejná práva jako místní obyvatelstvo. Znamenalo to, že neměli prakticky žádnou pracovní příležitost. Ženy mohly pracovat jen jako pomocnice v domácnosti. Po vypuknutí války bylo možno pro muže i pro ženy přihlásit se dobrovolně do vojenské služby. Později pak byly pracovní příležitosti ve válečném průmyslu. Zahraniční diplomy nebyly většinou nikomu nic platné. Já jsem tehdy už v nemocnici pracovat nemohla. Emigrantky z nepřítelem obsazeného území nesměly ošetřovat vojáky. Byla jsem tedy závislá na podporách Czech Refugee Trust Fundu, který měl dost prostředků, aby mi, jako tisícům jiných, poskytl ubytování, stravu a skrovné kapesné. Tohle všechno jsem otci nemohla vysvětlit, a moje dopisy s mlhavým obsahem ho jen znepokojovaly. A co tvé znalosti jazyků, ptal se mne v jednom z posledních, německy psaném dopise, copak to není kvalifikace? Jak jsem mu mohla vysvětlit, že každý, kdo má styk s nějaku britskou korporací, musí veškeré komunikace vést v angličtině? Britové byli pány velkého světového impéria a nehodlali se obtěžovat učením se cizím jazykům. A tak jsem psala čím dále tím méně, až jsem v psaní docela ustala.

Když jsem se po válce vrátila do Prahy, našla jsem dopisy Doře, deník a jiné písemnosti u Oskara Weisze, Dořina bratra, který žil ve smíšeném manželství, a nebyl tudíž deportován. Bydlel se svou ženou v Nuslích, v Táborské ulici. Děti neměli. Navštívila jsem je jen jednou či dvakrát. Pan Weisz brzy po válce zemřel, jestli jeho paní dosud žije, nevím.

Nejpodivnější však byl osud otcovy knihovny. Domnívám se, že knihy, na kterých mu obzvláště záleželo, si asi po rozvodu vzal k sobě. Nikde jsem je nenašla, avšak část jeho knihovny zůstala doma u matky. Moje matka se pak nakonec odstěhovala do Rychnova, kde pracovala jako hospodyně u pana Lederera, který byl vdovec a vlastnil dům vedle staré rychnovské radnice. V průjezdě toho domu byly dvě skříně naplněné knihami naší i Ledererovic domácnosti. Ty skříně byly otevřené, každý měl ke knihám volný přístup. Slyšela jsem, že prý si tam lidé chodili za války vypůjčovat knihy, jako by to byla veřejná knihovna. Když jsem pak po válce přijela do Rychnova, s Lídou Wilkinsovou, dcerou pana Lederera, abychom pátraly po osudech našich příbuzných a jejich majetků, rozebraly jsme si z té skříně, oč jsme měly zájem, a ostatek tam zůstal. Co se nakonec s tím zbytkem stalo, nevím.

Byla jsem ještě velmi malá, když mi otec začal kupovat knížky. Nejprve to byly všelijaké Ladovy říkanky, které jsem brzy uměla nazpaměť. Pak přišly všelijaké knihy pohádek, Broučci, Pepánek Nezdara, verneovky, nepamatuju se už na všecko. Poslední kniha, kterou mi otec opatřil, byla Věda o životě. Asi od takových svých deseti let jsem začínala číst knihy z otcovy knihovny a také jsem si vypůjčovala knížky ve škole. Nepamatuju se, že by mi otec kdy předčítal. Vím jen, že mi někdy zpíval písničky, ale dost brzy toho nechal, když zjistil, že jsem hudební antitalent.

Že otec neodešel do zahraničí, když viděl, že ho doma nic dobrého nečeká, byl důsledek základních rysů jeho povahy. On nebyl muž činu, vždycky se snažil zařídit si to tak, aby se někdo jiný o jeho záležitosti postaral. Neměl rád změny, jeho zvyky byly ustálené. Nebyl odvážný, nerad něco riskoval. V jednom dopise jsem mu navrhla, aby odešel. Odpověděl, že nechce odejít sám, a to slovo sám podtrhl. Dále pak napsal, že o děti je v Anglii postaráno, kdežto o dospělé že se nikdo nestará. Bylo vidět, že hledá výmluvy a že se snaží sám sebe přesvědčit, že situace není beznadějná, že to přece jenom nějak přežije, kdežto odejít že je příliš velká nejistota, příliš velké riziko. Ta zmínka o dětech a dospělých byla dosti nejapná výmluva. Já jsem rozhodně ve svých osmnácti letech dítě nebyla a britské úřady mne za dítě nepovažovaly. Nadto jsem odešla téměř bez prostředků a bez jakékoliv použitelné kvalifikace. On byl zralý muž, který by byl v cizině nalezl oporu mezi vlivnými krajany. Ve Francii se tehdy vytvořila čs. vláda v exilu, kde působila celá řada jeho bývalých kolegů. On by se byl téměř jistě uplatnil v krajanském tisku nebo rozhlase; já jsem na tom byla mnohem hůře. Jeho kolegové nejevili zájem nějak mi pomáhat.

V roce 1942, kdy čs. vláda v exilu už nějaký čas působila v Londýně, podařilo se mi dostat práci v redakci časopisu Čechoslovák v Anglii, jehož šéfredaktorem byl tehdy Bohuš Beneš. V tom mi nikdo z otcových kolegů nepomáhal. Náhodou jsem na ulici potkala karikaturistu Štěpána Rotha, s nímž jsem se dala do řeči. Zmínila jsem se mu, že hledám práci. Navrhl mi, abych šla za Bohušem Benešem, který zrovna hledá sílu do redakce. Hned jsem se tam vypravila a místo dostala. Týdeník Čechoslovák se později stal oficielním orgánem čs. vlády v exilu, pod vedením Josefa Hejreta. Já jsem tam zůstala jako smluvní zaměstnankyně až do konce války, kdy celá československá vláda v exilu byla rozpuštěna.

Můj poválečný návrat do Československa byla nejtrpčí kapitola mého života. Nejhorší ze všeho byla naprostá nemožnost dostat ubytování. Oba, já i manžel, jsme byli z Anglie zvyklí, že jednání s úřady bylo přímočaré, že člověk vždycky dostal to, nač měl nárok. Když jsme viděli volný byt, zažádali jsme si o dekret a ten jsme dostali, když byt byl už obsazen někým jiným. Trvalo nám dost dlouho, než jsme pochopili, že do uvolněného bytu je třeba se nastěhovat a pak si dodatečně zažádat o dekret. A tak jsem zažila rok nebydlení. Manžel si našel práci ve Škodovce, která měla svobodárnu pro muže. Byla to půda, kde spalo asi dvacet mužů na kavalcích, s jediným vodovodním kohoutkem pro všechny. Já jsem trávila své dny blouděním po ulicích a večer mne vždycky někdo z mých známých nechal přespat. Bylo to mnohem horší než to, co jsem za války prožívala v uprchlickém táboře v Londýně.

Bylo to tak: London School of Economics měla luxusní kolej pro své studenty - dvě moderní budovy s ústředním topením, kde každý student měl svůj pokojík a sdílel ještě s jedním studentem koupelnu. V podzemí mezi oběma budovami byla velká jídelna a kuchyně. Objekt byl v blízkosti tří velkých nádraží, která za bitvy o Británii v zimě 1940 až 1941 byla cílem náletů. Začátkem války byli studenti evakuování do bezpečnější oblasti a do uprázdněných budov byli nastěhováni uprchlíci z Československa. Během těch šesti měsíců náletů spali jsme ve sklepě, někdo zase v přízemí, někteří lidé šli do blízké stanice podzemní dráhy na Russell Square. Večery jsme trávívali většinou ve společenské místnosti v přízemí. Jednoho večera, když jsme tak seděli pohromadě, spadla mezi obě budovy puma. Díky pytlům s pískem, které byly navršeny po obou stranách dvorku, nebyl nikdo raněn. Byla však zničena kuchyně a jídelna, takže místo tří jídel, která nám do té doby byla poskytována, zvýšili nám o něco kapesné. To však nestačilo k stravování ani v nejlevnějších restauracích a vařit si jídlo nebylo kde. Chodila jsem tehdy na skromný oběd do levné restaurace a na ostatní mi už téměř nic nezbylo. Byla jsem tudíž pořád hladová.

Bylo to nepříjemné, ale mnohem snesitelnější než to každodenní putování po ulicích v Praze a pak to doprošování, aby mne někdo nechal přespat. Kromě toho jsem těžce nesla, že celá má rodina zahynula, že jsem ztratila celou řadu přátel a že se tolik lidí k nám, repatriantům, stavělo nepřátelsky.

Když jsme konečně v létě 1946 dostali byt, udělala jsem si dodatečnou maturitu, založila si rodinu, vystudovala biologii na Karlově univerzitě a pracovala v různých zaměstnáních. Celou tu dobu však jsem pošilhávala po možnosti odjet do ciziny. Podařilo se mi to teprve v roce 1968, kdy jsem s celou svou rodinou odešla do Kanady. Usadili jsme se v Torontu. Neměli jsme to hlavně zpočátku snadné - všude je chleba o dvou kůrkách. Nakonec však děti vychodily školu, našli jsme si všichni živobytí a zvykali si na zcela jiný způsob života. Pak po létech manžel zemřel, mladší syn Tomáš se vrátil za prací zpátky do Čech, Martin si také našel svůj způsob života a já si tu klidně dožívám ve svém příbytku, pod mými okny je zalesněné údolí s malou říčkou a na protějším kopci se vysoko tyčí mrakodrapy Yonge Street, nejdelší to ulice na světě.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.