Našemu transportu se říkalo Celá kile

Tommy Karas (Katz) se narodil roku 1932 v Praze. Roku 1942 byl s rodiči a bratrem deportován do Terezína, vrátil se jen s matkou. Vystudoval vyšší průmyslovou školu strojní (na vysokou školu nebyl kvůli politickým názorům doporučen) a celý život pracoval ve stavebnictví. Roku 1995 nastoupil jako vedoucí Správy budov a hřbitova Židovské obce v Praze, roku 1998 se stal tajemníkem obce.

Pracujete několik let jako tajemník ŽOP, s pražskou kehilou jste do velké míry spjat, stejně jako váš otec a dědeček. Mohl byste říci pár slov o své rodině?

Můj dědeček byl před válkou šámesem ve Vinohradské synagoze. Pamatuji si, jak jsme za ním s bratrem ke konci třicátých let chodili. Bratr měl tehdy bar micva a byl poprvé vyvolán k Tóře. Já už bar micve neměl - třináct mi bylo v Terezíně. Dědeček byl ortodoxní Žid, táta už ne, ale dbal na to, abychom každý pátek večer a sobotu dopoledne šli do synagogy. Vinohradská synagoga byla synagoga českých Židů - ctili tradici svých předků, ale ortodoxní nebyli. My jsme slavili židovské svátky, ale třeba košer jsme nejedli. Vzpomínám, že když přišly roky 1936-39, utíkala do ČSR spousta rakouských a německých Židů. Bydleli i v rodinách: my jsme mj. ubytovali dva pány, kteří si vařili zvlášť košer v takové malé komůrce. Pak u nás bydlel nějaký pan Weil, to byl sice Žid, ale měl manželku křesťanku a jejich syn chtěl mít o Vánocích stromeček. Můj táta mu to tenkrát nedovolil.

Jak vzpomínáte na předválečný společenský život pražských Židů?

Synagoga stála zády k dnešnímu Kulturnímu domu železničářů. V tom domě se párkrát do roka konaly židovské plesy. Táta s maminkou na ně chodili, i brácha si už zatancoval, já se jen díval. Plesy byly důležité nejen jako společenská událost, byla to i příležitost, jak získat peníze. Naproti radnici v Maiselově ulici měla sídlo Keren kajemet a táta v ní poslední roky před válkou pracoval: získávali od bohatších lidí peníze a dávali je chudým a emigrantům.

Jako kluk jste na plesech viděl asi hodně významných osobností.

Asi viděl, ale pamatuji si jen, jak mě na ně maminka upozorňovala. Ale plesy nebyly nejdůležitější - tehdy měli Židi své spolky a společenské akce. Chodívalo se třeba společně do divadla, hlavně do Osvobozeného ve Vodičkově ulici. Táta ohlásil v synagoze, že koupil lístky a šedesát lidí z Vinohradské synagogy jde do divadla. Po představení se šlo do kavárny, kde se hrálo remi. To byla nejoblíbenější židovská hra, něco jako dnešní žolíky. Táta ji chodil hrát v sobotu večer po synagoze. Naši se seznámili v tanečních, kam chodili jenom Židi. Bylo tu zkrátka víc lidí...

Kam jste chodil do školy?

V r. 1938 jsem nastoupil do první třídy židovské skoly v Jáchymově ulici a chodil jsem tam asi do května 1942. Pak už jsme nesměli, ale kantoři si nás brali domů. Dostávali jsme úkoly, pak jsme se za dva za tři dny sešli u někoho v bytě. Jenže už to nebylo pořádné učení. Škola v Jáchymově ulici byla mimořádně liberální, kipu jsme museli mít jen na náboženství a při jídle (ve škole se svačilo, ale neobědvalo). Učilo se tam jako na normální škole, navíc byla jen hebrejština a židovské dějiny. Učily tam hlavně ženy, což tehdy nebývalo zvykem.

Kdy jste šli do transportu?

V roce 1942. Náš transport měl označení Ck a říkalo se mu celá kile, protože jím šlo asi padesát úředníků z židovské obce.

Kde jste v Terezíně bydlel?

Jako dítě jsem mohl jít do kinderheimu, dětského domova, kterých tam bylo několik - pro dívky, chlapce, větší i menší děti. Jenže děti tu byly věčně nemocné, měly hlavně různé střevní potíže, průjmy, těm se říkalo terezínka. Rodiče proto rozhodli, že využijí toho, že děti mladší dvanácti let mohly zůstat u matky. Takže jsem zůstal s maminkou, sdíleli jsme pryčnu devadesát centimetrů širokou. Otec s bráchou byli v Sudetských kasárnách.

Do školy jsem chodil v Hamburských kasárnách, ale spíš než škola to bylo malování, hraní, povídání. Navíc jsme každý den museli minimálně hodinu něco dělat - sbírali jsme kaštany, listí, samé lehké práce. Možná to bylo myšleno jako rozptýlení, protože jinak děti neměly celý den nic na práci.

Jak jste se ve škole snášeli s německy mluvícími dětmi?

Byly tam jen české děti. To se už do smrti nedozvím a nikdy to nepochopím: do Terezína přišli Němci, Rakušané, Dáni, Holanďani, různé národnosti. Ale já tam viděl z cizinců jen spoustu starých lidí, kteří do ghetta jezdili, chudáci, jako do lázní. S německými nebo rakouskými dětmi jsem vůbec nepřišel do styku.

Zažil jste v Terezíně Fredyho Hirsche?

Vídával jsem ho. Brácha k němu chodil ještě v Praze do Makabi, sídlilo v domě, kde je dnes Roxy, a já se z galerie díval, jak cvičí. Jako dnes vidím úžasnou scénu: pro Fredyho si přišlo do Roxy gestapo. Když se to dozvěděl, vylezl na bradla, z bradel skočil na galerii a utekl. To na mě ohromně zapůsobilo. Chodíval jsem si taky hrát na Hagibor, kde nás trénoval slavný fotbalista, který hrával za DFC ligu - Oule Mahrer, byl tam i jeho syn Jerry Mahrer.

Jak se přihodilo, že jste v Terezíně dostal roli ve slavné dětské opeře Brundibár?

Náhodou. Kluci z Hamburských kasáren hráli fotbal s klukama z kinderheimu, z L 417. Jednou za čtrnáct dní jsme hráli zápas a při tom mě pozvali, abych s nimi v heimu zpíval u Rudly Freudenfelda. To byl učitel, syn ředitele předválečného židovského zařízení v pražské Belgické ulici. Bylo to něco mezi školou a dětským domovem pro chlapce, sirotky a polosirotky. Rudolf Freudenfeld se dětem úžasně věnoval. Mě k němu přivedl strýc Oskar Baron, který na škole také učil. Pan Freudenfeld mě vyzkoušel a přijal. V Terezíně jsem začal v březnu 1943 nacvičovat ve sklepě L 417. Mimochodem základ toho domova tvořili právě kluci z Belgické, kteří sem přišli s Freudenfeldovými. Starý pan Freudenfeld dirigoval, Rudla hrál na harmoniku a na klavír. My kluci jsme hráli i v Carmen.

Jaká byla atmosféra při zkouškách?

Pěkná. Starý pan Freudenfeld - to byla persona. Měl hřívu jako lev, byl obrovský, důstojný, toho si děti ani netroufly zlobit. Byl to statečný člověk: často chodil do Pečkárny a tam žádal, aby mu gestapáci vydali děti lidí, které nacisté chytili pro přechodu hranic, zavřeli a vyslýchali. Aby alespoň děti nemusely být ve vězení.

Několikrát přišel na zkoušky i Hans Krása, ale největší zásluhu na tom, že jsme Brundibára nacvičili, měl Rudolf. Když zemřel, napsal jsem o něm v listopadu 1983 článek pro Věstník, můj první a poslední: vzpomínám tam, jak se k dětem pěkně choval, jak nás podržel třeba té hrozné noci v listopadu 1943 při sčítání terezínských vězňů v bohušovické kotlině.

Jak často jste Brundibára hráli?

Jednou dvakrát do měsíce. Ale byla také spousta zvláštních představení. Když se v Terezíně natáčel propagandistický film Hitler daroval Židům město, natáčel se i Brundibár: měli jsme už kostýmy a kulisy, nalíčili nás, hrála kapela a já si nejvíc pamatuji na to, že ty dva tři dny, co jsme natáčeli, nám dávali dobré jídlo.

Poznal jste se pak ve filmu?

Poznal. Zpíval jsem ve sboru, který je pořád na scéně. Pro mě byl Brundibár důležitý také jako vyjádření protestu proti Němcům. Vždyť já si v Terezíně myslel, že finální píseň Brundibára je českou hymnou!

Navštěvoval jste i jiná představení?

Co jsem mohl, to jsem viděl. Maminka se někdy chytala za hlavu, že na takové kusy mám dost času. Viděl jsem Carmen, v níž vystupoval holandský zpěvák Gerron, hlavní roli hrála bývalá herečka německé opery Kleinová, to bylo nádherné. V Brundibárovi jsem zpíval od začátku až do konce, do zářijových transportů 1944, kdy většina lidí, včetně starého pana Freudenfelda, odešla do Osvětimi. Měli jsme štěstí, že jsme zůstali. Maminka pracovala v továrně na slídu, té práce bylo zapotřebí, a mě nechávali s ní.

Věděli jste, co znamenají transporty na východ?

Táta asi něco věděl, protože když šel pryč, tak řekl mamince: Edito, až půjdou transporty, budou vám říkat, že se můžete hlásit za námi dobrovolně. Nedělej to, zůstaňte tu s Tomíkem, tady je dobře. A měl pravdu. Němci jako dovolili manželkám, aby směly jet za svými manželi - a pak už se s nimi neshledaly. Tehdy se do třetího transportu dobrovolně přihlásilo pět set žen.

Spisovatelka a překladatelka Ruth Bondyová napsala knihu o prvním židovském starším Jakobu Edelsteinovi. Jak Edelsteina a celou židovskou samosprávu lidé v Terezíně vnímali?

S odstupem let vidím, že ti lidé zachránili, co se dalo. Ale neměli to lehké. Byli to oni, kdo dostávali od Němců rozkaz sestavit transporty. Teď se dozvídám od lidí, kteří u toho byli, jak těžce se rozhodovalo, jaké to byly horory, když se seznamy sestavovaly, jak se licitovalo, kolik půjde Rakušanů, kolik Němců a kolik Čechů. Čechů chodilo vždycky nejvíc. Bojovalo se o každého člověka. Členové samosprávy si s Němci užili své, ale lidi to tehdy nevnímali.

V Terezíně jste zažil osvobození...

Druhého května přišel Červený kříž, Němci utekli a od pátého května se už bláznilo. Lidé chodili s harmonikami, zpívaly se písničky Voskovce a Wericha. Patnáctého května odvezli asi sto šedesát dětí do zámků Štiřín, Olšovice, Kamenice a Lojovice na ozdravný pobyt. A tam jsem byl až do konce srpna.

Chodíval jste po válce ještě na obec?

Málo. Ale bral jsem Věstník. Hodně mých známých se dalo ke komunistům a vždycky jsem se musel smát, když mi volali a chtěli Věstník půjčit. Sami se nechtěli dostat na černou listinu lidí, kteří židovský časopis odebírali. Chodil jsem spíš do Jeruzalémské synagogy, hlavně na mazkir - hlavně kvůli mamince, ale také z piety k bráchovi a tátovi.

Zažil jste po válce na vlastní kůži nepřátelství k Židům?

Když jsem se vrátil, bylo mi třináct a nastoupil jsem do měšťanky v Praze 7 v ulici U studánky. Ředitelem tam byl pan Červinka a já hned vycítil, že nemá Židy v lásce. Já jsem měl třeba ve třídě ruku v kapse a on mi řekl: Takovýhle židovský manýry tady zavádět nebudem! Pro mě to bylo hrozný a dohnalo mě to k extrémní reakci: prohlásil jsem, že my, Židi, jsme stokrát lepší než oni. Tenhle učitel byl výjimkou, ale mě se to tehdy hodně dotklo.

Váš otec před válkou věděl o nebezpečí, které Židům hrozí; uvažoval o emigraci?

Samozřejmě. Dokonce jeden z lidí, kteří u nás bydleli, mimořádně zámožný pán, otci nabízel, že nám zaplatí cestu do Jižní Ameriky. Táta se ale bál, že jsem na takové putování moc malý, bylo mi sedm. Jenže za tři roky jsem šel do Terezína. Po válce jsme si s maminkou často říkali, že jsme měli včas odjet. Po třiceti letech jsem se ocitl ve stejné situaci a zachoval jsem se stejně. V roce 1968 mi teta v Kanadě nabízela, ať odjedem, že všechno zaplatí, ale já měl tři děti a její nabídka mě zaskočila, zejména proto, že s námi nechtěla odjet moje matka.

Po válce jsme na tátu a bráchu dlouho čekali. Napevno jsme počítali s tím, že se vrátí - dva zdraví, silní chlapi, bratrovi bylo osmnáct, tátovi osmačtyřicet. Když šli do Osvětimi, měli už sebou sice dva roky Terezína, ale nebyli tak hrozně podvyživení, aby nepřežili. Teprve když bylo jasné, že se táta a brácha nevrátí, maminka rozhodla o tom, že se přejmenujeme. Podlehla atmosféře, která tu po válce panovala: strachu z nepřátelství k Židům, které pak komunisti dovedli k vrcholu v procesech v padesátých letech. Tak se z Katze stal Karas.

Pomohla změna ke klidnějšímu životu?

Ani ne. Když jsem v r. 1953 maturoval, přišel příkaz, že máme všichni přijít ve svazácké košili. Já a pár kamarádů odmítlo a teprve na přímluvu našeho pana profesora Průši jsme směli maturovat v civilních šatech. Pak už se to se mnou táhlo. Odmítli mě doporučit na vysokou školu, na vojně jsem sloužil u pomocného praporu atd.

Hodně lidí, kteří prošli koncentračními tábory, po válce vstoupilo do KSČ. Jak jste se s touto skutečností vyrovnával?

Táta patřil před válkou k sociálním demokratům, byl trošku doleva. Ale pamatuji se, jak strašlivě se hádal se strejdou Gustlou, který žil v Jugoslávii a byl velký komunista. V roce 1948 jsem si uvědomil, že táta musel už v roce 1939 vědět, co se děje v Rusku, a pamatoval jsem si, jak nesnášel komunisty. Noviny tehdy začaly psát ostře protižidovsky a všechno vyvrcholilo procesy. Na mě to strašlivě působilo a řekl jsem si: s tímhle já souhlasit nikdy nebudu.

Pracujete na pražské obci už řadu let, z toho čtyři roky jako její tajemník. Co se z vašeho pohledu za tu dobu podařilo?

Vlastní práci bych nerad hodnotil. Co se podařilo obci jako celku: otevření druhého domova pro seniory, úplná rekonstrukce školy, celková rekonstrukce Staronové synagogy a Židovské radnice, postupně se opravuje Jeruzalémská synagoga, ve skvělém stavu je hřbitov na Olšanech...

Existuje názor, že obec se dobře stará o majetek, ale vůči svým členům a lidem vůbec je uzavřená, nedůvěřivá...

Tak tomu není. Snažíme se vyhovět a vyjít vstříc všude tam, kde je to jen trochu možné. Jako příklad může posloužit pomoc, kterou obec poskytla a poskytuje všem, kdo se na ni obracejí ve věci nejrůznějších typů odškodnění. Ostatně, většinu forem odškodnění pomáhala PŽO velmi aktivně prosadit.

Náš rozhovor se převážně týká období holocaustu, Terezína, války. Může se člověk od toho všeho po více než půl století odpoutat a alespoň částečně osvobodit?

Já sám to nedokážu. Jako nemohu zapomenout na otce, sourozence a příbuzné, kteří tam zahynuli. Ale když vidím děti a vnoučata, svoje i svých přátel, jak se objevují na obci, říkám si: Nepodařilo se jim to. Nekončíme.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.