Zde nemohu být ničím jiným

Mihail Sebastian (1907-1945), vlastním jménem Iosif Hechter, patřil k literární elitě předválečného Rumunska. Byl znám jako spisovatel, autor divadelních her a literární kritik a pohyboval se v kruhu významných autorů, jako byli Mircea Eliade, Eugene Ionesco, Camil Petrescu, E. M. Cioran a Constantin Noica. Měl také právnické vzdělání a vystupoval jako advokát u soudu. Zemřel 29. května 1945 v Bukurešti jako oběť dopravní nehody. Válku, za níž zahynula asi polovina rumunských Židů, přežil jen proto, že ještě nepřišel na řadu a dočkal se doby, kdy se v důsledku vývoje války politika bukurešťské vlády v tzv. židovské otázce změnila.

Deník Mihaila Sebastiana, z něhož zde přinášíme několik ukázek, je jedno z oněch opožděných svědectví, jejichž význam časové prodlení spíše zdůraznilo než zeslabilo. Deníkové záznamy, psané v letech 1935-1944, byly poprvé uveřejněny až v roce 1996, 51 let po autorově smrti. Dva roky po rumunském vydání vyšel francouzský překlad, v roce 2000 byl Sebastianův deník uveřejněn v angličtině.

25. června 1936

Dnes ráno jsem potkal Camila Petreska. Opakoval, co si myslí o posledních antisemitských útocích.

Je to politováníhodné. Ale nesou za to odpovědnost všichni Židé.

Jak to, Camile?

Protože jich je příliš mnoho.

Ale není tu ještě víc Maďarů?

Možná, ale alespoň jsou na jednom místě, v jednom kraji. (Tento argument jsem nechápal, ale nechtěl jsem naléhat. Co by to bylo platné?)

Pokračoval: Můj milý, Židé provokují; podivně se chovají a míchají se do věcí, které se jich netýkají.

To říká Camil Petrescu. Camil Petrescu, jedna z nejbystřejších hlav v Rumunsku. Camil Perescu, jeden z nejcitlivějších lidí v Rumunsku.

8. ledna 1937, Sinaia.

Za čtyři hodiny práce se mi ztěží podařilo napsat tři stránky - a ty byly plné škrtů. Velice závidím Mirceovi, jak lehce se mu píše.

Včera jsem o tom na procházce v horách mnoho přemýšlel. Postrádám bezprostřednost, kterou nepřekoná žádná jiná kvalita. Proto mohu psát povídky o dvou stech stránkách, po způsobu soukromého deníku, ale ne román. Také si myslím, že bych mohl docela dobře psát pro divadlo; je v tom řada standardních postupů, které by mi mohly pomoci, když mám tak málo představivosti. Kdybych nebyl Žid a mé hry by se mohly hrát, s největší pravděpodobností by ze mne byl dramatik a nic jiného.

15. ledna. Bukurešť

Neviděl jsem Mariettu už čtrnáct dní. Dostala záchvat antisemitismu: Židáci nám berou chleba od úst. Vykořisťují a utiskují nás. Měli by odtud vypadnout. Je to naše země, ne jejich. Rumunsko Rumunům.

29. prosince 1937

Nastoupila Gogova vláda. Zítra nebo pozítří se očekávají první oficiální antisemitská opatření: prověrka státního občanství Židů a pravděpodobně vyloučení z advokátní komory a zcela jistě z tisku. Noviny jsou neživé, nevýrazné, bez jediného náznaku protestu. Myslím, že teprve teď poznáme, co je to cenzura. Není to dětinská pošetilost, v těchto podmínkách psát literaturu?

12. dubna 1938

V neděli večeře u Mirceů.

Mám mu tolik co říci o Železné Gardě a o jeho neodpustitelných kompromisech. Je neomluvitelné, jak se politicky položil. Rozhodl jsem se, že si s ním všechno vyřídím. Ale už skoro není co vyřizovat. I když se znova setkáme, naše přátelství je u konce.

22. srpna 1938

Vyčerpávající den. Viděl jsem Mariettu: přímo se dusí antisemitismem. Ani to, že mluvila se mnou, nezastavilo její horlení a brojení proti pupkatým Židům a jejich vypaseným ženám ověšeným šperky - i když udělala výjimku pro asi sto tisíc slušných Židů, mezi které pravděpodobně počítala mne, protože nemám pupek ani vypasenou ženu.

20. března 1939

Zánik Československa se mne dotýká jako osobní tragédie. Na ulici jsem četl zprávu o obsazení Prahy hitlerovskými vojsky - a měl jsem slzy v očích. Je to tak podlé a pokořující, že to uráží všechno, co jsem byl dosud schopen věřit o lidech.

Zdá se - ačkoli včerejší noviny to dementují - že i Rumunsko dostalo ultimátum. Prozatím se na Rumunsku jen žádá, aby odbouralo svůj průmysl a stalo se čistě agrární zemí, která bude zásobovat výlučně Německo. Jestliže se na to přistoupí, budeme tu mít Němce nejpozději do podzimu. Jestliže se na to nepřistoupí, budeme mít do deseti, patnácti dní válku.

Daladier a Chamberlain zatím řeční a protestují.

Všechno to vypadá groteskně. Kdyby se na to člověk díval z jiné planety, bylo by mu do smíchu. Ale tady...

Ano, je možné, že letos na jaře bude válka a je možné, že letos na jaře zemřu někde v zákopech.

Emil Gulian, kterému jsem v neděli telefonoval, navrhl, aby se několik z nás sešlo a abychom si přísahali, že kdo z nás zůstane naživu, vydá rukopisy těch, kteří v boji padnou.

Musím se přiznat, že mi na mých rukopisech moc nezáleží. O čem víc přemýšlím, jsou knihy, které už nebudu moci napsat - a zvláště tento život, s kterým jsem dosud nevěděl co počít.

2. září 1939

Podivné válečné dny. První moment byl ohromující: když včera ráno přišly první zprávy o bombardování Varšavy, myslel jsem si, že se všechno hroutí. Rychle jsem napsal dopis bratrovi Poldymu do Francie, aniž jsem věděl, zdali ho vůbec dostihne; cítil jsem, že musím něco říci, že ho musím obejmout a přát mu vše dobré. Ale nebyl jsem schopen dopis dokončit. Měl jsem intenzivní a bolestný pocit loučení - a sám jsem se rozplakal.

Naprosto neuvěřitelná mi připadá jasně osvětlená Bukurešť s nabitými restauracemi a živými ulicemi, Bukurešť, která je v nejlepším případě zvědavá na to, co se kolem děje, ale netuší, že začala tragédie.

8. září 1939

Ještě mě nevolali k odvodům. Jsem v záhadné kategorii D1, která mne ponechala v civilu. Moje svoboda je zřejmě jen prozatímní; zřejmě mohu být odveden při všeobecné mobilizaci. Ale skutečnost je prozatím taková, že jsem na svobodě. Ještě nikdy nebylo slovo prozatím tak nejisté a zároveň nade vše drahé.

20. září 1939

Titel Comarnescu mi vyprávěl o nedávném politickém rozhovoru s Mirceou, který je víc než kdy jindy proněmecký, protifrancouzský a antisemitský. Odpor Poláků ve Varšavě, říká Mircea, je židovský odpor. Jen Židáci jsou schopni takového vyděračství, že postaví ženy a děti do prvních řad, aby využili ohleduplnosti Němců. Raději být německým protektorárem, než mít Rumunsko znova zaplavené Hebrejci.

Teď úplně rozumím, proč je přede mnou tak zdrženlivý, když jde o politiku, a proč jeho zdánlivým útočištěm před hrůzami politiky je metafyzika.

Jen se podívej, jak smýšlí tvůj bývalý přítel Mircea Eliade.

9. ledna 1940

Dnes mi v odvodní kanceláři Ghita Ionescu řekl, že na 15. ledna byly vyhlášeny odvody speciálně pro Židy. Předvolání dostalo patnáct set Židů a ani jediný křesťan.

Nechápu proč, řekl. Asi je to v pořádku v době války. To se z Židů utvoří zvláštní jednotky a pošlou se na frontu, aby Židé byli pokoseni v přední linii. Ale jaký to má smysl teď?

Odešel jsem těžce deprimovaný. Všechno je snesitelné, dokud si neuvědomíš, že se s tebou nezachází jako s vojákem, jako s občanem, ale jako s Židem.

1. ledna 1941

Od pádu Paříže loni v červnu, kdy jsem se rozhodl přestat psát (byl jsem znechucený a navíc jsem měl strašný pocit marnosti) jsem se jen jednou, minulého října, pokusil pokračovat v deníku, ale neměl jsem dost vytrvalosti.

V samotném faktu, že si člověk vede soukromý deník, je koneckonců něco umělého; nezdá se, že by někde jinde byl akt psaní tak falešný. Pamatuji se, že jsme v Paříži s Poldym nikdy mezi sebou nemluvili francouzsky, ačkoli bychom to byli kvůli cviku rádi dělali. Zdálo se nám to nepřirozené a okázalé. Cítím podobné rozpaky, když píšu sám pro sebe, protože nepomáhá-li mi psaní s někým se dorozumívat, začne mi připadat - aspoň na začátku - absurdní a osobně mělké.

Nicméně jsem často litoval, že jsem v posledním půl roce do deníku nic nenapsal. Šťastný Nový rok! Možná že nebude šťastný; neměli bychom chtít příliš mnoho.

24. ledna 1941

Včera asi v jedenáct hodin dopoledne se dal do pohybu průvod na Calea Victoriei směrem k Sosea - dlouhé, motorizované německé kolony s připravenými puškami a kulomety. Bezesporu udělali dojem. A bylo nad slunce jasné, že německá armáda je na straně Antoneska a proti povstalecké Gardě.

Naproti našemu domu na rohu před Thoissovou lékárnou hořely včera večer svíčky na místě, kde padl voják. Kolemjdoucí se zastavovali a vyptávali se. V hloučku pěti nebo šesti lidí jsem zahlédl bláznivého ubožáka, který se před časem potuloval s pákou na výhybky a s píšťalkou od jedné tramvaje ke druhé a dával imaginární signály, aby se vozy zastavovaly nebo rozjížděly. A tento koktavý hlupáček teď vyprávěl, jak jedna Židule minulou noc střílela z revolveru ze střechy domu naproti - a ten voják to dostal.

Židule, povídáš? zeptal se starší pán, dobře oblečený a zcela klidný.

Jo, jedna z těch židovskejch kurev!

A nic jí neudělali?

To se vsaďte, že jo. Zatkli ji a odvedli.

Díval jsem se pozorně na lidi, kteří to poslouchali. Ani jeden nepochyboval o pravdivosti této absurdní příhody. Copak ti lidé nevěděli, že voják včera padl v opravdové pouliční bitvě, při které se střílelo ze stovek zbraní? Ale jaký by mělo smysl se jich ptát? Kdo by mi naslouchal? Není jednodušší a rychlejší uvěřit tomu, co říkají jiní? Židule střílela ze střechy. Tak začínají pogromy.

4. února 1941

Nemohu (a ani nechci) zapomenout na hrůzy, které jsem prožil. Posledních několik dní jsem nemohl číst nic jiného než kapitoly z Dubnovovy Historie Židů o velkých pogromech v pozdním středověku. Ať už je správný úřední údaj (tři sta zabitých Židů) nebo mnohem vyšší počet, o kterém si lidé šeptají (šest set až tisíc zabitých), pravda je, že jsme zažili jeden z nejhorších pogromů v historii.

Zarážející na bukurešťském krveprolití je bestiální zuřivost, s jakou se událo; je to patrné i v suchém úředním oznámení, že třiadevadesát osob (osoba je nejnovější eufemismus pro Žida) bylo zabito v noci v úterý 21. ledna v Jilavském lese. Ale co lidé říkají, je mnohem strašnější. Považuje se nyní za naprosto jisté, že Židé povraždění v jatkách ve Straulesti byli pověšeni za krk na háky, na které se normálně věší poražený dobytek. Každá mrtvola měla na sobě kus papíru s nápisem: Košer maso. A ti, kteří byli zabiti v Jilavském lese, byli nejdříve vysvlečeni (bylo by přece škoda jejich šatů), pak zastřeleni a naházeni jeden na druhého. V Dubnovově historii jsem nenašel nic tak hrozného.

10. února 1941

Eugene Ionesco, který se snadno opije, mi začal v neděli po několika skleničkách znenadání povídat o své matce. (Ačkoli jsem před časem slyšel, že byla Židovka z Craiovy, nikdy jsme o tom mezi sebou nemluvili.) Ano, byla Židovka z Craiovy; její muž ji ve Francii opustil, zůstala sama s dvěma malými dětmi; byla Židovkou až do své smrti, kdy ji on - Eugene - pokřtil vlastní rukou. A pak se rozpovídal o všech těch Židech, o jejichž židovství se neví. Mluvil o nich s jakousi zlobou, jako by se na nich chtěl pomstít. Chudák Eugene Ionesco! Byl bych mu rád řekl, jak ho mám rád - ale byl příliš opilý na to, abych začal být sentimentální.

28. března 1941

Všechny ranní noviny mají palcové titulky o vyvlastnění židovského majetku. Dnes, v pátek 28. března 1941, je v Rumunsku důležité především to, že byly Židům odebrány jejich domy. Camil Petrescu si stěžuje, že pravděpodobně nedostane ani jeden z těch zabavených židovských domů. Nikdy mi nic nedali, říká smutně. Nejen že neuznal, že by neměl vlastnit dům, zabraný Židovi; opravdu čekal, že takový dům dostane - a nedostane-li nic, bude zklamán.

17. prosince 1941

Bude probíhat nové sčítání všech obyvatel židovské krve. Přestupte na katolictví! Jedině papež vás může ještě zachránit! Několik dní už slyším tu stále stejnou písničku. Někde na nějakém ostrově, kde je slunce a stín, v míru, bezpečí a štěstí, by mi možná nakonec bylo lhostejné, jestli jsem nebo nejsem Žid. Ale tady a zde nemohu být ničím jiným. Ani bych nechtěl.

Z angličtiny přeložila Věra Kovtunová.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.