Knihy

Helena Epsteinová: Nalezená minulost

Helena Epsteinová (* 1946), pražská rodačka, která žije od roku 1948 v USA, je u nás známa knihou Děti holocaustu (česky 1994) o problémech lidí, jejichž rodiče prošli koncentračními tábory. Její nová kniha se jmenuje Nalezená minulost. Impulzem k jejímu napsání byla smrt autorčiny matky v r. 1989. Za základě matčiných dvanáctistránkových vzpomínek, vyprávění přátel, pamětníků a odborníků a díky nálezům v archivních materiálech napsala autorka příběh židovské i ženské emancipace v Čechách a zároveň pozoruhodné portréty tří žen. První z nich, autorčinu prababičku Terezii, dceru hostinského z Brtnice u Jihlavy, minula jen o dva roky zkušenost ghetta - narodila se roku 1846. Epsteinová cituje autory reflektující postavení Židů a židovských žen v polovině 19. století (básníky H. Heineho a S. Kappera, novináře K. H. Borovského a J. Kaufmana) v době, kdy mladí Židé (méně už Židovky) sice dostali poprvé šanci stát se součástí většinové kultury, ale současně se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny: soupeřícími Čechy a Němci. Tereziny první kroky mimo židovské společenství nebyly š?astné: zamilovala se do českého mladíka, její rodiče však rázně zasáhli. Odešla tedy sama do Jihlavy, kde začala pracovat jako švadlena. Roku 1872 se provdala za židovského vetešníka, odstěhovala se s ním do Kolína a odtud do Vídně. Žili tu v naprosté chudobě - Tereza roku 1890, poté, co jí zemřel prvorozený syn (jeho otcem byl možná onen Čech z Brtnice), spáchala sebevraždu.

Terezině dceři Pepi, autorčině babičce, bylo tehdy osm let. Sedm let žila v Kolíně, kde se o ní starala teta z otcovy strany, hluboce věřící žena, a kde také chodila do české školy. V patnácti se vydala do Vídně, aby se tu vyučila švadlenou. Po půl roce se vrátila - Epsteinová se dohaduje, že ji odradila silně antisemitská atmosféra města i způsob, jakým se tu pohlíželo na svobodná, chudá děvčata. Roku 1904 odjela do Prahy a začala pracovat ve vyhlášeném krejčovském salonu Morice Schillera. Šéf ji časem jmenoval nákupčí a ředitelkou salonu, obchodovala, jezdila pracovně doPaříže, chovala se jako asimilovaná česká Židovka. Předválečnou Prahu autorka charakterizuje jako město, které talentovaným mladým ženám příliš nepřálo, jako misogynní společnost, která vylučovala ženy z veřejného života. Pepi zřejmě patřila k výjimkám. V nové republice si založila dokonce vlastní podnik - Salon Weigert.

Její první manželství skončilo rozvodem; r. 1919 se vdala za inž. Emila Rabinka, důstojníka, který přestoupil na katolickou víru. Jejich dcera Franci (autorčina matka) si svého židovství dlouho nebyla vědoma: na přání otce byla vychovávána tak, že ani nevěděla, že je Židovka. Zajímala se o sport, tanec, zábavu a módu, patřila k pražské zlaté mládeži, byla hrdá na svou republiku. Od patnácti let pomáhala matce, která se stala hlavní živitelkou rodiny. Při návštěvě židovských přátel v Berlíně roku 1936, městě plném hákových křížů, ji zaujala jen jediná věc a ani tu nebrala příliš vážně: dcera hostitelů s ní odmítla jít do biografu, protože Židé do kina nesmějí.

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm, a to platí i pro Hitlera, prohlašovali prý Pražané na jaře 1938. O několik měsíců později přišívala Pepi celé rodině židovské hvězdy a sháněla zásoby - Rabinkovy čekal transport do Terezína. Zde Franci naposledy viděla své rodiče a manžela a poprvé si naplno uvědomila svou sounáležitost s židovstvím. Prošla Osvětimí, pak pracovala v Hamburku, osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Návrat do Prahy byl bolestnější, než čekala. Někdy si myslím, že bylo úplně zbytečné, abych tu válku přežila, napsala svému bratranci do Ameriky. Po komunistickém puči odjela s druhým manželem (Kurtem Epsteinem) a dvouletou dcerkou do Ameriky. Obstarala si šicí stroj a začala pracovat - první zákaznici, sopranistku Jarmilu Novotnou, jí sehnal doktor Karel Steinbach.

Hledání kořenů, pátrání po osudech příbuzných, kteří zahynuli, jejich rodičů a prarodičů - to je téma, které jako by si vynucovalo zájem již svou bolestnou podstatou. Nutno říct, že Helena Epsteinová, sama dítě holocaustu, hledající stopy svých blízkých z doby před katastrofou, svou knihu napsala věcně a zajímavě. Zpracovala do ní spoustu historického a sociologického materiálu a oživila ji citacemi z dobových pramenů. Zachytila složitou cestu z ghetta k asimilaci (či iluzi asimilace) a přitom se soustředila na ženskou linii své rodiny, na své pramatky, na jejich sílu a neokázalou statečnost.

(Helena Epsteinová, Nalezená minulost, překlad Markéty a Davida Záleských, nakladatelství Rybka Publishers ve spolupráci s Knižním klubem, Praha 2000, 326 stran, dop. cena 228 Kč.)

Danilo Kiš: Dvě části triptychu

Tři pohledy, tři přístupy k téže skutečnosti, uprostřed které se nachází Eduard Szám ... zmizelý, ústřední figura světa, jenž také zmizel." Takto charakterizoval srbský židovský spisovatel Danilo Kiš (1935-1986) svůj volný autobiografický triptych Rodinný cirkus, který tvoří povídkový cyklus Ze sametového albaa romány Zahrada popel a Přesýpací hodiny. První dvě části triptychu nyní vyšly (v kvalitních překladech) česky. Cyklus Ze sametového alba zahrnuje povídky psané z pohledu hlavního hrdiny, chlapce Andrease. Autor se touto postavou vrací do Vojvodiny, kraje svého dětství. Prožil tu období štěstí a radosti, které definitivně skončilo v lednu 1942, kdy v celé Vojvodině nastalo vraždění Židů a Srbů (oblast byla okupována Maďary) a Kišovi se uchýlili k otcovým příbuzným v západním Maďarsku. Hlavní postavou románu Zahrada popel je Eduard Szám, ve skutečnosti autorův otec, kterého nacisté odvezli v roce 1944 do Osvětimi, kde zahynul. Originální podivín posedlý tvůrčí vášní, náměsíčný génius, misionář Náboženství Budoucnosti je podobný svérázným tragickým postavám z knih jiného velkého středoevropského židovského autora, polsky píšícího Bruna Schulze. K českým překladům knih D. Kiše (Hrobka pro Borise Davidoviče a Encyklopedie mrtvých, česky 1995) přibyly další texty, které patří k tomu nejlepšímu, co v moderní světové literatuře vzniklo.

(Danilo Kiš, Ze sametového alba. Zahrada popel, vydalo nakl. Mladá fronta v Praze r. 2000. Přeložili Jiří Fiedler - Ze sametového alba, česky poprvé roku 1974, a Dušan Karpatský - Zahrada popel, první české vydání. Prózy jsou doplněny doslovem Dušana Karpatského a chronologií Kišova života a díla. Rozsah: 275 stran, cena: 209 Kč.)

George Klein: Ateista a Svaté město

Lékař a vědec George Klein se narodil roku 1925 v Budapešti, válku přežil v úkrytu. Roku 1947 odešel do Švédska. Je členem Královské švédské akademie věd, za svou odbornou práci v oblasti experimentálního výzkumu buněk a nádorů získal řadu ocenění; v letech 1957-1993 byl členem rady pro udělování Nobelovy ceny. Vedle více než 1000 odborných prací z oblasti experimentálního výzkumu buněk a nádorů napsal také dvě knihy esejů, z nichž nyní vychází český výbor pod názvem Ateista a Svaté město a jiné eseje.

V první části knihy se Klein zabývá odbornými problémy (transplantace orgánů, původ a léčení AIDS a rakoviny), část druhá, nazvaná Bez otců, je osobnější. Píše o lidech, kteří se v mezních situacích dokázali zachovat výjimečně, statečně, obětavě, jimž byl jejich vnitřní morální zákon důležitější než chování okolí. Mezi jinými uvádí zachránce maďarských Židů Raoula Wallenberga a komentuje okolnosti jeho zmizení. Staví do kontrastu Wallenbergovu statečnost a nekonformnost s opatrnickou reakcí švédského ministra zahraničních věcí. Ministr, když za ním v roce 1948 přišla předsedkyně Wallenbergova akčního výboru a předložila mu důkazy o tom, že v rozporu s tvrzením oficiáních sovětských míst Wallenberg ještě žije, se v záležitosti odmítl angažovat. Bylo pro něj nemyslitelné, aby Vyšinskij, tehdejší sovětský ministr zahraničí, uváděl nepravdivé skutečnosti.

Zvláštní pozornost věnuje autor Rudolfu Vrbovi, s nímž se setkal při vědecké práci. Klein podrobně líčí několik setkání s mužem, jenž uprchl z Osvětimi a o pobytu v táboře smrti vydal jedinečné svědectví. Interpretuje rozhovory, které spolu vedli - o Vrbově boji s osvětimskou lží, o nacistických vědcích působících v táborech smrti. Docházejí k jednoznačnému názoru - nejzávažnějším problémem je konformita ke zlu, nikoli krutosti a nelidskosti samy o sobě.

George Klein narušuje obecnou představu o moderním vědci jako specialistovi odtrženém od reality, okolního světa a emocí - v jeho esejistickém díle se prolínají vědecké poznatky s reflexí historických souvislostí, pracuje se tu s jedinečnosti a složitostí lidských osudů a především s hlasem odpovědnosti a lidského svědomí.

(George Klein, Ateista a Svaté město a jiné eseje, vydalo nakl. Makropulos v Praze r. 1999. Z anglického originálu přeložili Miroslav Holub a Alena Čechová. Rozsah: 279 stran, dop. cena: 250 Kč.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.