A pak mne poslali do ústavu

Rozhovor s Elvírou Mantheyovou o úloze psychiatrie a eutanazie

Elvira Mantheyová se narodila v Magdeburku v Německu roku 1931. Jako dítě byla internována v psychiatrickém ústavu Brandenburg-Havel, kde byl naplňován program nacistické eutanazie, pro který připravili půdu němečtí psychiatři. Je poslední z těch, kdo pobyt ve vražedném zařízení přežili. Nedávno přijela do Prahy, aby uvedla na český knižní trh publikaci nakladatelství Votobia Muži za Hitlerem. Její autoři Volker Kubillus a dr. Thomas Röder odhalují pravdu o úloze německé předválečné psychiatrie, kterádodala myšlence rasové hygieny zdání vědy dlouho před tím, než Hitler přišel k moci, a vydláždila tak cestu legalizovaným masovým vraždám. Nacisté pak mohli označit za duševně nemocné a během 2. světové války usmrtit statisíce lidí. Kniha vzbudila značný ohlas v Německu, USA, Anglii, Kanadě a řadě dalších zemí.

Jak jste se vlastně ocitla v sedmi letech v psychiatrickém ústavu?

V září 1938 mě psychiatři diagnostikovali jako slaboduchou a poslali do ústavu Uchtspringe. Stalo se tak pouze na základě toho, že byl můj otec označen za líného pracovníka - poté jsme s mojí sestrou spadly pod tehdejší Zákon o prevenci dědičně zatíženého potomstva.

Co jste v ústavu zažila?

Viděla jsem mnoho dětí, které ústavní sestry usmrtily injekcí. Abych si v tom prostředí udržela trochu zdravého rozumu, začala jsem pracovat a každý den jsem umývala podlahy. Tak jsem si všimla, že v některých pokojích je jeden den plno křičících a plačících dětí a druhý den prázdno a ohlušující ticho. Často se stalo, že mé přátele odvedli a už se nikdy nevrátili. Tehdy jsem nechápala proč. Jednoho dne přišla řada na mou sestru Lisu. Dala jsem jí na památku svou sponku do vlasů a objala ji na rozloučenou. Nikdy jsem ji už nespatřila.

Lisa byla zavražděna v plynových komorách psychiatrického ústavuBrandenburg-Havel26. srpna 1940. Také já jsem se do toho ústavu dostala. V září 1940 tam jel z Uchtspringe autobus plný dětí, vysadili nás, nahnali do studené opuštěné místnosti a já viděla, jak jedno dítě po druhém mizí. Mně nakonec řekli, že se mám vrátit do cely.

Co vás zachránilo?

Na seznamu těch, kteří měli být zabiti, byl vedle mého jména otazník. Můžu se jen domýšlet, že důvodem toho zázraku byla moje ochota a schopnost pracovat.

Jak jste žila po válce?

Neměla jsem žádné vzdělání,našla jsem si práci v továrně, vdala jsem se a tak. Ale na místa, kde byla zavražděna moje sestra a moje důstojnost tak nelidsky ponížena, jsem dlouho nebyla schopna se vrátit. Teprve v roce 1990 jsem přijela do Brandenburg-Havelu, abych navštívila památník lidí, kteří byli v ústavu za války usmrceni. Na pomníku byl obraz znázorňující postiženého člověka. S tím jsem nesouhlasila. To je prostě lež: lidé, kteří byli zlikvidováni v tamních plynových komorách, nebyli většinou postižení. Poprvé jsem také viděla své lékařské záznamy a objevila lež o mojí údajné genetické nezpůsobilosti. Také jsem se v tehdejších poznámkách dočetla o tom, že moje takzvaná duševní nemoc by se přenesla na moji dceru a vnoučata. Tyto lži podnítily můj boj za to, aby mi byly lživé záznamy odevzdány a moje důstojnost a důstojnost všech obětí z Brandenburg-Havelu obnovena.

Ten boj trval desetiletí a setkal se s neočekávanou opozicí.

Psala jsem petice a stížnosti státu, spolkové vládě a Německé psychiatrické společnosti. Dopadaly na hluché byrokratické uši. V roce 1992 byla má žádost o záznamy oficiálně zamítnuta. Nedala jsem se. O dva a půl roku později jsem dostala prozatímní zprávu, v níž mě žádali, abych byla trpělivější, protože zákonné řešení je prý neobyčejně komplikované. Po půl roce jsem dostala odpověď, která mi záznamy odepřela, neboť jejich poskytnutí v Německu žádný zákon neupravuje. Jenže já jsem se zase nedala. V roce 1996 o mně dokonce napsali hru, která se hrála v Magdeburku, dávala jsem rozhovory, v roce 1996 jsem úspěšně vystoupila proti plánům na uctění dr. Hanse Heinzeho, nacistického psychiatra, který inicioval program dětské eutanazie. V roce 1998, po více než šedesáti letech od zavedení Zákona o prevenci dědičně zatíženého potomstva, německá vláda schválila zákon, který oficiálně zrušil všechny rozsudky Soudu dědičného zdraví, které nařídily sterilizace a přesuny dědičně nemocných do psychiatrických a jiných ústavů.

To byl velký úspěch pro všechny oběti tohoto psychiatrií podníceného soudu. Zákon se ale bohužel nevztahoval na mne a moji sestru: nás neposlal do ústavu soud, nýbrž nezávislý psychiatr. A tak lživá psychiatrická diagnóza v mých záznamech existuje dodnes.

Proč jste tak ostře kritizovala Německou psychiatrickou, psychoterapeutickou a neurologickou společnost?

V srpnu 1999 jsem té společnosti napsala otevřený dopis o tom, že lživá diagnóza duševní nemoci z mých záznamů nebyla přes všechny mé žádosti úřadům a psychiatrům vymazána. Požádala jsem o schůzku a žádala písemnou garanci, že lživé diagnózy, s nimiž jsem musela čtyřicet let žít, budou z nacistických záznamů mých i mé sestry vymazány. Také jsem požadovala veřejnou omluvu za celý horor, který jsem musela prožít, pro moji sestru, která byla zavražděna, a pro všechny ostatní dětské oběti eutanazie. Požádala jsem o písemné prohlášení, že mi budou vráceny moje originální záznamy z nacistické doby, stejně jako záznamy mé sestry. Dostala jsem dopis s návrhem, abych poslala víc informací o svém případu prezidentovi Psychiatrické společnosti a domluvila si schůzku s radou této společnosti. Informace jsem poslala v listopadu 1999 a dodnes jsem nedostala odpověď.

Německá psychiatrická společnost jen předstírá, že něco dělá pro oběti psychiatrického holocaustu, a skutečnou roli tehdejší německé psychiatrie tutlá. Budu pokračovat v boji, dokud psychiatři nepřevezmou plnou zodpovědnost za zločiny svých předchůdců. Kniha Muži za Hitlerem je důležitá také proto, že vysvětluje, jak se mohlo stát, že mnoho nacistických psychiatrů, kteří prosazovali genocidu, mohlo v Německu zůstat dokonce i ve vysokých pozicích a že někteří jejich žáci významná místa stále zastávají.

Můžete dát příklad?

Prof. dr. Werner Heyde, jeden z lidí odpovědných za vraždění postižených a nemocných lidí během 2. světové války, začal novou kariéru v roce 1950 pod falešným jménem dr.Sawade v Šlesvicku-Holštýnsku (severní Německo). Poskytoval soudní expertizy. Tento skandál byl odhalen až v roce 1959. Dr. Heinrich Gross, psychiatr z Rakouska, byl od roku 1938 členem NSDAP a pracoval v psychiatrické nemocnici Am Spiegelgrund ve Vídni. Dělal si fotografie svých malých obětí a schovával si mozky usmrcených dětí ve sklenicích. Po válce se stal nejžádanějším soudním znalcem v Rakousku a pracoval až do poloviny 90. let. Bývalý nacistický psychiatr Werner Villinger, který byl expertem programu eutanazie, známého jako T4, se stal po válce prezidentem Německé společnosti pro dětskou a dorostovou psychiatrii. Dodnes je ctěn na Hamburské univerzitě. Nebo dětský psycholog Hermann Stutte, člen SA a ředitel Dětské a dorostové psychiatrie v Marburgu, kde byly nevinné děti označkovány jako podřadné a sterilizovány, je stále čestným doktorem univerzit v Göttingenu a Marburgu. Emil Kraepelin, otec rasové hygieny, která zplodila program eutanazie, má své sochy v Institutu Maxe Plancka pro psychiatrii a na psychiatrické Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. V Mnichově a Erlangenu se po něm dokonce jmenují ulice.

Co pro vás osobně znamená vydání knihy Muži za Hitlerem?

Vydání je pro mne jedním z důkazů, že už nejsem sama se svými obavami z možností zneužití psychiatrie a se svým tlakem na psychiatry, aby už konečně naplno přiznali pravdu. Je tu úsilí členů Občanských komisí za lidská práva, Společnosti pro lidi se zkušenostmi s psychiatrií a Izraelské asociace proti psychiatrickému napadení. Občanské komise za lidská práva - mezinárodní, německá a česká - pomáhají i mně v mém úsilí o rehabilitaci.

Autor je ředitel Občanské komise za lidská práva v České republice, která byla založena r.1994 a zabývá se vyšetřováním a dokumentováním zneužití psychiatrie. K jejím posledním aktivitám patří příprava významného právního dokumentu, jenž může zajistit, aby lidé proti své vůli nebyli umísťováni na psychiatrii.

Kontakty: adresa - CCHR, POB 404, 111 21 Praha 1; telefon: 02/24009156; e-mail: cchr-cz@volny.cz; http://www.cchr.org.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.