Kniha pro malověrné

Ač nám to neprozrazuje ani jméno autorky, ani jazyk, v němž své vzpomínky psala, přece tato kniha promlouvá především k českému čtenáři: ten by měl lépe než kdokoli jiný pochopit její poselství i to, proč Helena Lewisová potřebovala takřka padesát let k tomu, aby se dokázala vrátit tam, kde bývala kdysi doma, a aby našla ta správná slova a snad i odvahu vyprávět příběh někdejší Heleny...

Narodila se v Trutnově, v dvojjazyčném prostředí českého pohraničí, a přestože vyrůstala zahrnována péčí a láskou svých blízkých, nemohla zůstat ochráněna před nezáviděníhodnou příležitostí sledovat zblízka zhoršující se národnostní a politickou situaci, která ničila sousedské vztahy a rozdělovala někdejší přátele. Cesta za vzděláním přivedla Helenu v polovině 30. let do Prahy, kde tato nadaná tanečnice vedle studia na vysoké škole zdokonalovala svůj talent v taneční škole Milči Majerové. Brzy se jí také naskytla možnost zatančit si na scéně Národního divadla; jenže právě končil rok 1938 a nadaná mladá žena pocházející z německé židovské rodiny tehdy v důsledku tragických událostí přišla o svou první životní příležitost. Místo slibné kariéry čekal Helenu život v stále více se zužujícím prostoru protektorátní Prahy, kde denně přibývalo okupačních zákazů a nařízení a kde denně člověk musel přehodnocovat své vztahy s okolím.

Následující takřka dvouleté terezínské období, které bylo jen přestupní stanicí na cestě ke konečnému řešení, poskytlo Heleně vedle práce vychovatelky i možnost podílet se na kulturním životě ghetta po boku osobností, jako byla herečka Vlasta Schönová nebo skladatel Gideon Klein.

Další zastávka, do níž Helena dorazila v květnu 1944, se jmenovala Osvětim, a odtud po třech měsících vedla cesta dál na sever, do méně známého koncentračního tábora se zvláštním určením jménem Stutthof. Ale ani tady pro Helenu cesta neskončila: po několikaměsíční vyčerpávající práci následovala další cesta, tentokrát pěšky, před postupující frontou, pak zoufalý útěk z pochodu smrti a ukrývání, až konečně 11. března 1945 přišlo osvobození.

Síla autorčiných vzpomínek nespočívá v umělecké rovině vyprávění a k tématu tolikrát už zpracovanému nepřináší mnoho nového ani z hlediska faktografického, ale chápeme-li její zkušenost obecně, tedy jako situaci člověka v extrémních podmínkách, pak nelze neobdivovat vnitřní sílu, s níž tato křehká žena čelila všem příkořím, sílu, jež jí nedovolila ani v nejtěžším okamžiku zříci se lidské důstojnosti. Pozoruhodná je úloha, jakou v těch nejnesnesitelnějších podmínkách hrál pro Helenu tanec, a pasáž věnovaná přípravám vánočního představení v prosinci 1944 patří k těm nejpůsobivějším částem knihy.

Kniha Heleny Lewisové není jen vyprávěním pro pamětníky a pro ty, kdo nezabouchli dveře za minulostí a kladou si otázky po příčinách morálního selhání jednotlivců i celých národů. Kdyby se tahle knížka prodávala v lékárnách, mohli by ji lékaři předepisovat každému, kdo se cítí na pokraji sil a potřebuje povzbuzení. Je to totiž kniha, která má přes všechno smutné, o čem se v ní píše, optimistické jádro a přesvědčivě vypráví o tom, že neztratil-li člověk naději, žádná situace není beznadějná.

Závěrem si nemohu odpustit několik věcných poznámek na adresu nakladatele a redakčního zpracování. Je škoda, že tuto pěkně vypravenou knihu s přebalem a záložkou hyzdí tiskové chyby (byť nečetné), zvláště v druhé polovině textu. Škoda, že redakce nepamatovala na doslov historika, který je u tohoto typu memoárové literatury žádoucí, nebo že aspoň nepřipojila pár vysvětlivek a poznámek, případně mapku. Kdyby se byla o směr autorčina putování zajímala alespoň překladatelka, byla by přišla na to, že od srpna 1944 do konce války se Helena pohybovala v severním Polsku v okolí Gdaňského zálivu, a že tedy nemocnice, do níž byla po osvobození převezena, asi těžko mohla ležet v saském Lauenburgu (protože odtud by se nejspíš nevracela domů přes polskou Byhgošť), ale že se jedná o německou podobu názvu polského města Lebork. (Pro nás je také obvyklejší říkat Cheb než Eger.)

Lewisová, Helena. Přišel čas promluvit. Brno: Barrister & Principal, 1999, s. 110., z angl. originálu A Time to Speak přeložila Eliška Borová.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.