Alain Finkielkraut: Paměť zavazuje

Minulost nás oslovuje a dotazuje se nás - jak jí můžeme odpovědět? Je něco jako povinnost paměti? Jak vyučovat Osvětim? Především těmto tématům věnoval francouzský filosof Alain Finkielkraut svou poslední knihu Hlas, který přichází z druhého břehu. Rozhovor s A. F., který přetiskujeme, uveřejnil francouzský měsíčník Information juive v červnu tohoto roku.

Vaše úvahy začínají konstatováním: Mrtví prosí, je třeba jim odpovědět.

Rozumím tím samozřejmě prosbu, s kterou se mrtví obracejí na nás. Nejedná se zde pouze o nějaký poetický příměr. Náboženství se zrodilo z pohřebního kultu. V tomto kontextu pokračuje na určitý způsob i ve světě, který už náboženskou víru opustil. I ve světě orientovaném zcela na člověka je přítomná idea rozhovoru mezi živými a mrtvými. V naší civilizaci dávají prostor mrtvým především knihy.

Když říkám v souvislosti se šoa, že mrtví se na nás obracejí s prosbou, chci tím vlastně vyjádřit, že nás volají o pomoc. Bez nás může to minulé totálně zmizet, jak na to upozorňoval už Jankélévitch. Můžeme to formulovat následovně: pamě zavazuje. Tento závazek může mít více aspektů: nezapomenout, ale také vrátit či znovu dát jméno (jad vašem). Důležitost jména se mi jeví jako zásadní. Znamená to zahrnout vědomí katastrofy šoa do našich současných postojů.

Mnozí myslitelé - židovští i nežidovští - se snažili zodpovědět otázku, co znamená Osvětim, jaké je její poselství. Když dovozujete: Neštěstí Osvětimi nemůže sloužit ničemu. Odehrálo se marně, nejste daleko od názoru, který měl na tento problém například Primo Levi.

Osvětim trvale a dokonce na věky otřásla jednou historickou ideou. Vše se odehrává, jako by události pozbyly spekulativně-filosofickou důstojnost, kterou jim moderní myšlení přisuzovalo. Jsme odsouzeni k smutku, který budeme nosit věčně.

Název vaší knihy je výňatek z Levinase. Píšete: Nějaký hlas přichází z druhého břehu, táže se mě a žádá účet a už mě obviňuje, že jsem ho opustil.

Snažím se tuto nesmírně poetickou větu interpretovat. Je v ní, jak já to vnímám, nejen rezonance filosofická, ale i mytologická. Mluvíme-li o druhém břehu, jak při tom nemyslet na Acheron, na Styx, na všechny ty mrtvé, kteří k nám hovoří. Celá Levinasova kniha "Jinak než být" - "Za hranice Esence" se nachází ve znamení Osvětimi. Je nejen svědectvím filosofické reflexe, ale i osobní zkušenosti, což se dá vyjádřit následovně: stanovisko přeživšího.

V celé své knize rozvíjíte myšlenku, podle níž nás Osvětim zavazuje znovu promyslet otázku humanity a demokracie.

Už nejsme v situaci, ve které se nacházel Jankélévitch dvacet let poté, co se to stalo. Dnes je náš problém jiný: Paměť je, tak říkajíc, vítězící. Šoa je v obraze západu všudypřítomná. Co dělat tváří v tvář této nutkavé a často k zoufalství přivádějící paměti? Skutečně si myslím, že paměťmá dnes pouze příznivce, ale že přízeň některých z nich je zneklidňující. Vezměme si roli, která se dnes ukládá paměti v pedagogii. Četl jsem velmi pozorně to, co píší ti, kterým se říká pedagogové, reformátoři, a uvědomil jsem si, že tam Osvětim hraje neuralgickou roli. Osobně také nahlížím, že důvěra v kulturu musela být Osvětimí otřesena. Až do dvacátého století jsme věřili, že civilizace je protikladem barbarství. Věřilo se, že kultura je ochranou proti hrůzám. Toto století nás naučilo myslet jinak a přivedlo k poznání, že nás nechrání nic.

Na druhé straně, paměť musí napínat uši a nezapomínat pro obřady, které rituálně a snad i trochu nemotorně připomínají šoa na zkušenost z ghett či z Terezína, posádkového města, ve kterém se Židé těšili jisté relativní svobodě, protože v něm Němci měli něco jako výkladní skříň pro Červený kříž. Jak naložili terezínští Židé s touto svobodou? Vytvářeli umění a kulturu, protože odmítali diktát nacistů, který měl redukovat život na jednu jedinou dimenzi hrozného. Bránili až do konce možnosti rozlišování a kulturu jako nástroj, která umožňuje prozkoumávat skutečnost do nejpreciznějších detailů. Hlas, který přichází z druhého břehu, nám přikazuje nezapomínat na tuto podivuhodnou uměleckou rezistenci vůči hroznému.

Jak vyučovat Osvětim? Nestáváme se na určitý způsob národem vzpomínkových oslav? Nestává se památka Osvětimi jediným společným jmenovatelem imaginárních Židů?

Ti, o kterých takto mluvíte, se nerekrutují výhradně ze Židů. Řada gojů je na nejlepší cestě stát se těmito imaginárními Židy a nejsem si jist, zda je to dobrá věc z hlediska humanity a porozumění věcem. Viděli jsme to například, když se Haiderova strana v Rakousku dostala k moci. Tento způsob hrát židovskou kartu, zahladit vzdálenost, která nás dělí od minulosti a jejích hrůz a těžit z toho nejrůznější psychologické, symbolické a politické konsekvence mi připadá znepokojující a dosti stupidní.

Nebezpečí dnes nespočívá v zapomnění, ale v tom, že je tendence založit na šoa univerzální náboženství.

Bylo to vidět ve Stockholmu, kde se shromáždili ministři, aby prohlásili, že zvláštní předmět šoa musí byt integrován do všech školních programů ve všech evropských zemích. Mám za to, že je to ta nejhorší z cest, kterou se lze ve jménu paměti dát. Ještě jednou konstatuji, že problém už nepředstavuje alternativa mezi pamětí a zapomněním, ale mezi pamětí a jejím dvojníkem. Šoa je událost, která patří k dějinám; výuka o ní patří do kontextu výuky historie století. Musí být vyučována v kontextu k dalším genocidám, zejména pak ke genocidě Arménů.

Píšete: Anály barbarství jsou přeplněny masakry, ale totální potlačení lidskosti v továrnách smrti nemá precedent.

Takový precedent skutečně neexistuje a o tom je třeba hovořit dál, ale, na druhé straně, tato jedinečná událost je také událostí paradigmatickou. Jinými slovy, je poměrně legitimní, že se Osvětim stala jakýmsi kalibrem fenoménů kolektivní kriminality.

Jsme rozpolceni mezi dva protichůdné požadavky: chránit jedinečnost proti zneuctění a naši povinnost uvažovat jinak v oblasti mezinárodních vztahů, zejména pak nepřiznávat suverenitě států absolutní hodnotu, která jim byla vlastní předtím, než se odehrála událost takového dosahu.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.