Na přelomu tisíciletí

Blíží se přelom roku. Vstupujeme do třetího tisíciletí světového kalendáře a do roku 5761 kalendáře židovského. Za ta dlouhá staletí se odehrálo vedle pokroku a vývoje civilizace i mnoho špatných a opovrženíhodných událostí. Snad nejhorším, pokud se týče utracených nevinných životů, bylo právě končící století.

Vzpomínáme při této příležitosti na rok 1938-39, kdy jsme byli připraveni bránit naši demokratickou republiku. Vše skončilo jinak. Přišla tuhá léta poroby. Tehdy jsem byl svědkem odsunu židovských spoluobčanů. V té době zmizel i jeden můj spolužák, Viktor Deutsch, jehož celá rodina zahynula v koncentračním táboře. Jemu se podařilo uprchnout přes Maďarsko a Jugoslávii na Západ. Celou válku sloužil jako československý voják v Anglii, Africe a na Středním východě. Po válce se nakrátko vrátil a znovu musel odejít. Až v roce 1989 našel definitivně domov ve své vlasti. Bohužel zcela sám, bez příbuzných. Po jeho návratu jsme se opět, alespoň písemně, setkali. Celou anabázi své rodiny mně vylíčil v dlouhých dopisech. Bylo to otřesné, když jsem si uvědomoval, co všechno museli za posledních 50 let prožít. Potěšila mě jen zmínka o tom, jak vnikal do medicíny, když ještě asistoval mému otci u operací, a jak mu to v exilu pomohlo.

To vše se mi znovu promítlo před očima, když jsem stál v Památníku holocaustu v Jeruzalémě a hleděl do plápolajících plamínků u jmen koncentračních táborů. Vrchol všeho byl památník půldruhého milionu umučených židovských dětí. Stál jsem otřesen při pohledu na jména tolika umučených a znovu si promítal v duchu film událostí té hrozné doby. Moje totální nasazení v Říši bylo jen škrábnutí proti hrůzám a bolestem, které museli prožít ti druzí. To jsem si poprvé uvědomil při návštěvě Osvětimi,když jsme s manželkou stáli předskleněnými vitrínami se statisíci brýlí, kupami vlasů, bot a dalších pozůstatků mučených. O tom všem se ani nedá psát. Je to tak strašné, že slovy se to nedá vyjádřit. V Jeruzalémě jsem se setkal znovu s drásajícím obrazem barbarské nacistické minulosti...

Z Památníku holocaustu jsem odcházel v tísnivém rozpoložení. Znovu jsem si promítal tisíciletou historii tohoto světem štvaného národa. Útlak, opovržení, vyhlazování, vynucený exodus z Kenaánské vlasti do celého světa, kde na ně čekala ghetta a pronásledování. Je to zázrak, nebo síla víry, která dovedla zachovat jejich soudržnost a po tisíci letech je vrátit zpět do svobodné vlasti? Myslím, že tito hrdinové mají být na co hrdí. Vždyť když se prohrabávám myšlenkami v dějinách ne tak vzdálených, ale jen v uběhlých staletích, vidím některé národy žijící v kompaktním celku, ale obklopeny masou velkých a nepřátelských přemožitelů, které nedovedly odolat a postupně se nechaly zcela asimilovat. Například nejbližší lužičtí Srbové. A Židé? Jejich kalendář, jak už jsem uvedl, nese datum 5760 let. Národ bez země, rozprášen po zeměkouli, jen se zbytky hebrejštiny, nemající žádné vedení kromě své víry, přežil. Nezbývá, než smeknout.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.