Směj se paňáco

Hudba je krásná při každé příležitosti. Hraje se skoro za všech okolností. Při narození, svatbě, svátku či jubileu, při pohřbu a hlavně, jak jsem se mohl přesvědčiti, jest spolu s alkoholem nejúčinnějším prostředkem ku zahnání výčitek špatného svědomí.

Budu vám vyprávět, čím byla hudba v koncentračních táborech nám vězňům a čím našim věznitelům. Nám byla zachránkyní ubohých životů, jim opět zdrojem k potlačení chmur a výčitek jejich nejšpinavějšího svědomí.

Esesák, který jedním úderem zabil trosku člověka, nebo který uchopiv děcko za nožky, praštil jeho hlavičkou o zeď, dal si večer klidně zahráti písničku Mluv se mnou o lásce a vrah stovek vězňů, které umlátil na komandu, si dal zahrát Lehárovu píseň Přátelé, život je krásný a je hoden žití.

Otrlost těchto vrahů byla podivuhodná. Vzpomínám si na transport přestárlých osob do Osvětimi-Birkenau. Při vystupování z dobytčáků na rampu, kde se dle rozkazu seřazovali do pětistupu, říkal obvykle okovaný vrah jemným hlasem plným laskavosti slabé stařence Ale madame, pomalu, pomalu, mohla byste si ublížit, třeba byste si mohla pochroumat nožičku a ta dobrá stará matička se vděčně usmála za jeho tak přátelská slova. Za 20 - 30 minut skončila pak svůj život a 15 tisíc jiných v plynové komoře. To bývala denní dávka. Večer se hrála vídeňská písnička Mutterl mein Mutterl (Matičko, má matičko).

Dne 5. října 1944 přijel do Osvětimi transport sestavený výhradně z matek a dětí. Mezi nimi byla moje žena s mými třemi chlapci. Nevěděli, díky bohu, kam jdou, já ovšem ano. Večer jsem měl nejtěžší úkol svého života. Hrej! Ridi bajazzo! I když srdce bolestí a vztekem nad bezmocností puká. Byl jsem nucen hrát vrahům svých synů, vrahům matek, vrahům milionů. Nevím, měl-li kdy některý herec nebo kterýkoli umělec těžší úlohu než tehdy já. Myslím, že není obdobného případu. Hrál jsem, abych zapomněl. V noci jsem šel se svým partnerem táborem do své ubikace. Komíny chrlily kolem plameny vysoko k nebi, vše bylo rudé a černý kouř čpěl. Tak končil den, poslední den mých nejdražších na světě...

Skoro v každém táboře byla tak zvaná Lagerkapela, která hrála při nástupu do ranní šichty a při návratu do tábora. Vždy bylo přivlečeno někdy více, někdy méně mrtvých vězňů, kteří byli buď utlučení nebo zastřeleni na útěku. Večer a v noci byla opět hudba a pitka katanů.

Důležitým činitelem byl zpěv. Trestná komanda (SK) byla nucena za rychlé chůze, vlastně za poklusu zpívat, AK (Aussenkomanda) byla rovněž nucena při cestě do práce a zpět zpívat pochodové písně. Civilní obyvatelstvo, potkávající tato zpívající komanda, si říkalo: No, těm se daří, těm nic nechybí, ti si jen zpívají, těm je hej! Tak maskovali hlad a bídu vězňů.

Všechno se jednou skončí a tak i moje utrpení. Nebudu obšírně líčit, jak se mi hrálo v armádě zemřelého generála Pattona, svobodně, neboť to byly písně svobodného národa, a jak jsme naše katany chytali, aby byli potrestáni za své činy.

V den, kdy jsem se vrátil do Prahy, byl jsem svědkem pohřbu našeho ministra Kamila Krofty. Tu jsem se poprvé po dlouhých létech uvědomoval, že jsem opět člověkem v kulturní a civilizované zemi.

Viděl jsem naši vládu, vojsko, hudbu a zpěváky, korporace za korporacemi, jak svorně kráčeli za rakví. Jeden člověk umřel a hle, co lze pro jednoho mrtvého všechno učinit, aby bylo učiněno zadost lidskosti.

Jak to na mě účinkovalo, nedovedu vylíčit. Tam, odkud jsem přišel, byli zemřelí jen k tomu dobří, aby se jim vytloukly zlaté zuby nebo stáhla kůže s vytetovaným číslem ku výrobě stínidel nebo dámských kabelek.

Jiní lidé, jiné mravy, jiné způsoby, ale vždy s doprovodem hudby.

Klíčová slova

Kamil Krofta

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.